Přestal jsem jíst prášky

Léky se vytvořila a udržovala hladina nějaké látky v krvi. Většinou jsou to hormony. Když je nebereš, nějakou dobu hladina pomalu klesá, ale když látky vymizí, může to být tragédie. Určitě za doktorkou zajdi a vysvětli jí, že se bez léku cítíš dobře. Velice pečlivě poslouchej, co ti řekne. Co ti nebude jasné, zeptej se. Hodně se ptej. Dej se do klidu, nerozčiluj se, nehádej se, nekřič, buď klidný, argumentuj. Poslouchej a rozmysli si odpověď. Nebuď jako čert ze škatulky. Děláš to pro sebe, ne proto, abys měl pravdu nebo dokázal doktorce, jak se plete. Protože ona půjde domů a bude si žít svůj život. Trápit se budeš ty. A ty musíš najít to, co ti pomůže a ne že budeš uzlík nervů, na pokraji zhroucení. To musí být peklo pro tebe i pro okolí. Drž se!

Depriku, já si myslím, že o schopnostech svého lékaře někdy pochybujeme všichni. Myslíme si, že své tělo a své reakce známe lépe, než kdokoliv jiný. Ale jen lékař ví, jaké zákony, tedy průběh nemoc má. V podstatě jsme všichni stejní, jen každý z nás reagujeme subjektivně a doktor objektivně. Víš, já mám hodně roků a ve špitále není oddělení, kde bych už nějakou dobu nepobyla. Vlastně na psychiatrii jsem nebyla, ale chápu, že bolavá duše je strašnější, než bolavé tělo. Ale zase, tam se na tu nemoc neumírá. Všude jinde ano. Musím ti říct, že té zubaté jsem párkrát fakt zdrhala. A některé léčby byly na poskládání se. Občas to vypadalo na zabíjení, než na léčba. To mi věř! Jenže bez nich bych nebyla. Ale jsem! Naučila jsem se důvěřovat a když se mi něco nezdá, ptám se, nechám si vysvětlit a pak se zeptám, jestli by to nešlo jinak. A taky jestli já sama ještě nemohu něco udělat, aby léčba byla úspěšná, protože je to moje tělo. Nikdy, nikdy nedělám něco proti příkazu lékaře. Nikdy! A žiju! Jím ty šílenosti, ze kterých je mi blbě, padají mi vlasy, tloustnu, špatně spím, jsem lítostivá. Protože vím, že bez nich bych v bolestech vylezla na strop a skočila z okna. ( bydlím v 1.patře. Pokus o humor). Nauč se jednat s doktory, aby si nemysleli, že jsi navíc b*lbec. Braň se jako chytrý mužský, ale tak, aby ti to prospělo a neuškodilo. Chlapče, drž se!

Nevím, co jíte za léky, v jakém množství a jakou máte diagnózu. Jak tu zaznělo, AD na bázi serotoninu mají určitou hladinku, která se tvoří a pak zas pomalu mizí, to, že se vysadí, zpočátku nemusí vadit, pak ano. U benzodiazepinových tlumičů může nastat po vysazení, zvlášť při vysokých dávkách i epileptický záchvat, ač tam dříve epilepsie nebyla.

Je výhodnější ty léky vysazovat postupně pod lékařským dohledem, pokud máte dojem, že by to bylo lepší a obejdete se bez nich.

Krom psychiatra byste měl navštěvovat i psychologa - psychoterapeuta a řešit s ním svůj problém tak, abyste byl spokojený. Pokud je to reaktivní a ne endogenní deprese, bez toho se vpřed nepohnete a žádné prášky vám výrazně nepomohou. Psychiatr je fajn na prášky, ale málo z nich má čas a umí dělat i kvalitně psychoterapii, na to si najděte dobrého psychologa, který vám sedne. Někdy je to těžší než najít partnera pro manželství, ale, věřte, stojí to za to.

Držím palce.

Zkusit to můžeš, přinejhorším se objednáš ke svýmu felčarovi a zas to začneš zobat.

pokud vím, tak antidepresiva vytvoří v těle jakousi hladinu a když párkrát vynecháš, stále máš ty látky v těle a nic se neděje - ale pak se tvůj stav může najednou rapidně zhoršit... proto taky vždycky říkají, že efekt účinku léků se projeví až po měsíci braní - já bych si asi pro prášky došla, ale zkusila bych při té příležitosti snížit dávky - třeba si brát prášky jenom obden, a když to bude ok, po měsíci zkusit vysadit úplně - takhle ze dne na den vysadit, po pěti letech, by si netroufla