Slzy muže

Chlapi nepláčou. Nesmysl, chlap by se neměl za své slzy stydět. Po mém úrazu proplakal manžel několik dnů u mé postele, sice jsem spala ale sestřičky mi to až jsem ožila řekli, plakal i na pohřbu svého otce, slzy v očích má i u nějakého filmu a nejvíc snad slzel když se narodila první vnučka a on ji držel v náruči. To já asi nejsem normální, vidět mě plakat se hned tak nepovede, nerada ukazuji svůj smutek a raděj si pobulím do polštáře. U záběrů ze Žďáru nebrečím ale sprostě nadávám, co jsme to za lidi, kam jsme to došli.

Dobrý den. Vyrostl jsem na bojových sportech, několikrát týdně rvu železa v posilovně, nejsem žádnej záprdek a budete se divit, jsem na tom stejně jako Vy. Když vidím smutný příběh někoho, tak mě to také dojme a občas slzu utrousím. Ve svém povolání se setkávám s pohnutými osudy lidí, se smutnými a tragickými příběhy, ale při nich nebrečím, jen mě to dojme, ale využiju toho ve svůj prospěch. Zjistil jsem, že se díky tomu, že jsem hodně empatický, dokážu vžít do role lidí zasažených tragickou událostí a díky tomuto jsem naučil být dobrým vyjednávačem a mám k nemocným lidem speciální přístup, který vždy vyjde a nikdy mě zatím nezklamal. Svoji empatii jsem využil jako nástroj pro komunikaci s lidmi zasaženými tragickýámi událostmi a jsem velice rád, že takovou vlastnost mám, protože je to ta nejlepší vlastnost, kterou při svém povolání často používám a která mi je velkým pomocníkem.

Dobrý den, ano, bude to zvýšená citlivost na emotivní zážitky nebo dojímání se. Za vadu bych to nepovažoval. Ale, jsou lidé, kteří se takto projevují pouze povrchně. A pak jsou ti, ve kterých to zanechává dojem hlubší, vrací se k těm zážitkům zpětně a znovu o všem přemýšlejí a i se znovu dojímají. Jinak řečeno - někdo se rozpláče, ale druhý den už to neřeší. A jiný se tím v hlavě trápí ještě týden. Zdravím!

P.S. Pokud toto o sobě víte, tak se s tím musíte naučit "pracovat". Není vhodné slzet veřejně a stále.

Já si myslím, že spousta lidí - můžů - je citlivá stejně jako Vy. Jen bude rozdíl v tom, že většina z nás, nedává emocím takový průchod a pocity dusí v sobě.. Dokonce se říká, že lidé, kteří takto emoce zadržují, jsou pak náchylnější k nemocem..

Ano,nazval jste to správně.Ovšem,nemyslím si,že je to dáno poruchou,spíše povahou.Nejste v tom sám,mrkněte : diskuse.doktorka.cz/...

Jsem asi poměrně mladší ročník než všichni přispívající a mám to podobné. Neutrpěl jsem žádné silné emoční zážitky o kterých bych věděl, takže jsem přesvědčen, že je to dáno povahou kterou člověk nijak neovlivní. Nechci říkat vzhledem k okolnostem co se stalo že mě těší, že někdo založil tohle téma, ale zrovna včera když jsem jel z nákupu, tak jsem poté, co v rádiu začaly mluvit děti z té školy, musel rádio vypnout, zastavit, z očí mi telky slzy a já to pět minut rozdýchával.
Takže určitě není pravda, že chlapi nemají emoce. Částečně jsou díky hormonům trochu odolnější vůči takovým citovým výlevům, ale ani hormony nejsou vše.

Máte v sobě prožitou bolest,t.j. víte jaké to je. To není vada,ale mohou to být potlačené emoce smutku,pláče atp...Komu nikdy nezemřel pes,neví jaké to je, když někomu ten pes umírá.Prostě jste "stará duše",víte jaké ´to je´ cítit smutek,ztrátu,bolest atd...Mimochodem toto využívají mnozí herci a dokáží se rozplakat tzv. " na povel".

Lidé podobní Vám nestřílí do nevinných,nepodřezávají krky a nestávají se separatisty a náboženskými fanatiky,leda že by byli nemocní jako ta vražedkyně.