Velmi nízký práh bolesti

Vím, že to existuje a že život s tím je obtížnější. Setkal jsem se s tím a rozhodně bych to nezlehčoval, hrozí nebezpečí úrazového šoku kvůli banalitě. Může to být vrozené, může to být příznakem onemocnění. Asi by to chtělo specialistu.

Já mám spíš opačný problém, tak víc neporadím.

Pokusit se odreagovat, řekni si když někdo zemře, má těžký úraz, je válka je to horší, anebo si představ sestřičku, neb lékaře jak si hoví na WC a tlačí a tlačí a nejde to a nekoukej ani nemysli na malou včeličku která pobolívá několik sekund

To musí být hodně nepříjemné, s tímhle žít - a ještě poslouchat, že si to působíte sama nevhodným postojem, to bych asi vylétla z kůže Holt jste si vytáhla špatný los, s tím těžko něco půjde udělat. Jenom se naučit nebát se za sebe postavit, naučit se vhodnou metodu boje. Od prostého "trhněte si nohou" po patrně praktičtější "znáte tu o princezně na hrášku? Tak to jsem byla já, a teď na mně buďte hodní, prosím". Když mě berou záda, bojím se pak každého pohybu, abych si to nezhoršila, z toho neklidu jsem samozřejmě jenom napjatější a je to horší - a jak se vždycky teoreticky chystám, že budu příště nad věcí Nu což, časem se to lepší. S vámi se to taky zlepší Když lidi předhazují, že to není normální, prostě jim to odkývejte, že ano, není to bohužel normální, konstatujte to jako poněkud nepraktický fakt o vašem těle, a tečka.

Třeba co se týče zubaře,tak musím mít injekci taky,jinak bych mu z toho křesla prostě zdrhl. Zuby mám abnormálně citlivé na bolest. Jednou jsem dostal zánět dásně,a byla to tak hrozná bolest že jsem z toho párkrát omdlel. Musel jsem se řádně nadopovat práškama abych vůbec byl schopnej dojít na ošetření. Mám pocit že citlivé mám jenom ty zuby,protože jsem taky poměrně aktivní člověk,hodně jsem se často pomlátil,zlomil jsem si při lezení nohu a ani to nebolelo zdaleka tak hrozně jako ty zuby.

Můj zubař už si na to zvykl,napíchne mě silnou injekci a pak není problém,jak to necítím tak s tím nemám problém. Ale když jsem u něj byl prvně,tak se na mě taky díval jako na cvoka. To chce prostě ignorovat

Ten já mám taky, ale jsou i slušní doktoři, raději si takového vyhledám na interntetu, i když sídlí třeba dále a rovnou ten plrobloém řeknu,např. teď chodím k velmi dobrému proktologovi a snuším jeho vyšetřeni. Předtím na mně jeden ras řval, že to musím vydržet, choval se jako hulvát, záleží na přístupu lékaře a sestry, opravdu

V nemocnicích a u lékaře nemůžete hledat nějaké soucítění s vámi. Sestry mají celkem nabitý program, jsou přetěžované a musejí toho hodně stihnout. Kdyby měly s každým pacientem soucítit, tak ze všeho zblbnou. Nemocniční prostředí je přeci stresující i pro ně. Setkávají se denné s bolestí pacientů a daleko více postižených, než byla ta vaše laparoskopická operace slepého střeva. Tak to prostě je. Možná, že váš nízký práh bolesti je způsobený i strachem. Že máte ze všeho abnormální strach. A ten vás vystresuje natolik, že pak bolest cítíte mnohonásobně více. A víte, u laparoskopické operace slepého střeva vám asi fakt nebudou píchat injekce na utlumení bolesti. A jak se s tímto problémem vyrovnat? Zkuste se tolik nebát. A mimochodem, já mám na rukou možná ne tak jemnou kůži, ale o papír se říznu taky. A jako dítě jsem měla panickou hrůzu z toho, když mi rodiče měli vytáhnout třísku z ruky. Šíleně mě to bolelo. Nyní si ji vytahuji sama a nic mi to nedělá.

Mně přijde docela normální, že když se bere krev, odvrací se pohled... Nebo je tu snad někdo, koho to baví sledovat?

Toho zubaře bych já vysvětlila tak, že jste hrozně nervózní z toho, co bude následovat, proto omdléváte. Nicméně pokud jste omdlela bolestí, pak nevím...

A jen tak mimochodem (sice to Váš problém nevyřeší, ale uklidní Vás to...): Já mám naopak prah bolesti docela vysoký, ve 14 jsem si sama píchla náušnici, mám všudepo těle jizvy, kdysi jsem si i na tělo vyrývaly různé nápisy, apod. Ale naopak jsem šíleně přecitlivělá na psychickou bolest, a to je milionkrát horší, tím jsem si jistá. A nemusí to být ani psychická bolest doslova, stačí, když na mě někdo zvýší hlas (opravdu jen zvýší a k tomu třeba dodá něco peprného... někdo by se tomu třeba jen zasmál.. nepřeháním) a už mám na krajíčku. Přes tohle jsem zase pro změnu šíleně vnímavá já, a když na Váš křičí učitelka nebo si z Vás někdo dělá legraci a Vy se rozpláčete... to není moc požitek.

Takže to zkuste brát tak, že zkrátka má každý něco, s čím se potýká. U Vás je to tohle.

Nevím kolik vám je, ale zažívala jsem kdysi něco podobnýho. Ty injekce a odběry jsem začala dávat až tak kolem osmnácti, protože jsem měla nějaký problémy se št. žlázou, byla jsem dlouho v nemocnici a tam ta krev byla na denním pořádku. Zvykla jsem si a je to teď ok. U zubaře jsem už taky omdlela a ve finále i pozvracela. Takže jsem pak vyloženě hledala zubařku, která by pochopila, že potřebuju nejen injekci na umrtvení, ale i pochopení pro to, že jsem prostě cíťa. Vše jsem narovinu řekla, že to prostě racionálně nemůžu ovládnout a jejich přístupem se teď už ani zubaře nebojím.

Nejhorší zážitek byl cca před 10 lety na očním. Nebudu vám psát co přesně mi dělali, ale řezali mi oko / spodní víčko zevnitř / jen v místním znecitlivění a to jsem omdlela 3x . Bohužel mi stačilo už jen to, že to bylo nepříjemný a ten pocit co mi dělají. Od té doby mám problém ten, že mi víc vadí ten pocit nepříjemnosti než bolesti a už na mě jdou mdloby. V současné době to řeším tak, že když vím, že mi někde budou něco dělat, tak předem říkám jak na tom jsem, aby se nelekli.

Takže hlavu vzhůru, ono to časem možná přejde .

Bolístko já budu váš opak, všichni po stejné operaci berou hrstě léků od bolesti, já tvrdím, že mě nic nebolí tolik abych to musela léčit. O všech zákrocích chci vědět maximum a nejraděj je vidět na vlastní oči. Vyjímkou je zubař, bolí jen to, že tam musím jít na preventivku. Mám ale jiný problém a rovněž jsem za raritu a lékaři nevěřícně kroutí hlavou, mám velmi nízkou tělesnou teplotu, mám-li 36C je to horečka a nutně potřebuji léky, klesla jsem tak hluboko, že paralen nosím tajně v kabelce a nemusím-li tak jsem to při hospitalizaci sestrám co létaly s teploměrem ani neříkala, dvě z nich mě přesvědčovaly, že jsou špatné teploměry. Já vám věřím, rejpali ignorujte.

Já nevím, kolik vám je let, ale jestli jste mladá, tak bych vám poradila vymyslet si nějaký sport, kde sice občas nějaká modřina vyskočí, ale bude vás to natolik bavit, že tu bolest budete ignorovat. Já jsem v deseti letech začala jezdit na koni a já ty koně tak strašně milovala a ostatně miluju a jezdím dodnes, že když jsem spadla a třeba si i dost natloukla, tak jsem byla ochotná "rozchodit i zlomeninu " v hrůze, že když budu vyvádět, tak už mě do sedla nikdo nepustí. Když vás něco takového - nevím, třeba lyžování, cyklistika, kanoistika ...nevím, cokoliv - bude opravdu bavit a třeba budete v tak prima partě, že vám to bude blbý naříkat nad vyvrknutým kotníkem, tak se vám ten práh bolestivosti dost posune. Je to všechno mezi ušima...