Velmi nízký práh bolesti

Vím, že to existuje a že život s tím je obtížnější. Setkal jsem se s tím a rozhodně bych to nezlehčoval, hrozí nebezpečí úrazového šoku kvůli banalitě. Může to být vrozené, může to být příznakem onemocnění. Asi by to chtělo specialistu.

Já mám spíš opačný problém, tak víc neporadím.

Děkuji za názor. Chápu, že lidem kteří mají práh bolesti vysoký nebo v normě, to může připadat nenormální, ale vadí mi to jejich zlehčování situace. Někteří lidé jsou tak netaktní, že po rozhovoru s nimi si připadám jako přecitlivělý blázen. Jenže já nejsem vůbec hysterický typ člověka. Vlastně jsem celkem flegmatik, jen co se týče té bolesti, prostě ji holt prožívám dost intenzivně, i když se snažím se tomu bránit. Přemýšlela jsem o konzultaci s psychologem, jestli za to nemůže třeba nějaký psychický blok, ale ještě jsem se k tomu nedokopala..

To není na psychologa, spíš neurologa. A opakuju, nezlehčuji to. Umí to být nebezpečné.

Nevím ale jak by mi s tím na neurologii mohli pomoct.Obávám se aby tam na mě nekoukali ak na blázna a neposlali mě za psychologem nebo rovnou psychiatrem.

Mohli by vyšetřit o co jde. Je-li to vrozený neurologický problém nebo zda jde o případný příznak jiného onemocnění. Klidně tam zavolejte, jestli s tím můžete přijít, pokud se bojíte bagatelizování.

Ale já jako laik vím, jak je to nebezpečné, odborník by mohl taky.

No za zkoušku nic nedám snad máte pravdu a dokáží mi tam pomoci

Já asi chápu jak to myslíš. Já ty pocity strachu také držím v sobě. Dopředu jsem o mých pocitech řekla jen svým blízkým a to jen v případě u té operace slepáku. Návštěvu zubaře nebo očkování/oběr krve s nikým neprobírám. Možná je na mě ta nervozita vidět, ale s nikým to nerozebírám. Přesto si toho pak v ordinaci doktorka nebo sestra všimnou a zasypou mě ironickými poznámkami jako třeba Slečno, vždyť vy jste uplně zelená, snad se nebojíte nebo Ale notak, nesmíte to tak prožívat, tváříte se jako bych vás mučila" a tak. Kdyby to alespoň říkali ze srandy, ale většinou to řeknou tak ironicky, jedovatě a ještě ty pohledy mezi sebou, jako by si řikali To je ale citlivka... To mě ještě víc rohzhodí a pak se cítím strašně

Pokusit se odreagovat, řekni si když někdo zemře, má těžký úraz, je válka je to horší, anebo si představ sestřičku, neb lékaře jak si hoví na WC a tlačí a tlačí a nejde to a nekoukej ani nemysli na malou včeličku která pobolívá několik sekund

Já vím, že lidé prodělají daleko horší a bolestivější úrazy, než jsem zatím prodělala já..nevím co bych dělala kdybych měla nějaké opravdu závažné zranění, asi bych to nepřežila.. Ale představit si doktorku při výkonu potřeby jsem ještě nezkusila, děkuji za tip, někdy to vyzkouším :D

V nemocnicích a u lékaře nemůžete hledat nějaké soucítění s vámi. Sestry mají celkem nabitý program, jsou přetěžované a musejí toho hodně stihnout. Kdyby měly s každým pacientem soucítit, tak ze všeho zblbnou. Nemocniční prostředí je přeci stresující i pro ně. Setkávají se denné s bolestí pacientů a daleko více postižených, než byla ta vaše laparoskopická operace slepého střeva. Tak to prostě je. Možná, že váš nízký práh bolesti je způsobený i strachem. Že máte ze všeho abnormální strach. A ten vás vystresuje natolik, že pak bolest cítíte mnohonásobně více. A víte, u laparoskopické operace slepého střeva vám asi fakt nebudou píchat injekce na utlumení bolesti. A jak se s tímto problémem vyrovnat? Zkuste se tolik nebát. A mimochodem, já mám na rukou možná ne tak jemnou kůži, ale o papír se říznu taky. A jako dítě jsem měla panickou hrůzu z toho, když mi rodiče měli vytáhnout třísku z ruky. Šíleně mě to bolelo. Nyní si ji vytahuji sama a nic mi to nedělá.

Já to chápu, mají dvanáctky, přesčasy, honičku a také naráží na nepříjemné pacienty nebo je buzerují vrchní sestry a doktoři, ale některé sestry jsou abnormálně protivné. Pamatuji si jak jsem jako malá koukala na něměcký seriál Stefanie (seriál z nemocničního prostředí, hlavní postavou empatická zdravotní sestra Stefanie). Ten seriál se s realitou v českých nemocnicí nedá vůbec srovnávat, bohužel ...Je možné, že můj strach a úzkost zvyšují v danou chvíli to bolest, jenže jak se mám dostat do pohody, v takovém prostředí, kde se necítím jako pacient, ale jako obtížný hmyz Tak na třísku jsem uplně zapomněla, to jsem také nesnášela, jako malá nebo bodnutí vosy/včely

Všechny sestry nejsou protivné, ale ano, máte pravdu, najdou se. S realitou v nemocnicích nic neuděláte. A seriály a filmy jsou všechno jen fikce, pohádky pro dospělé. Já mám z nemocnice vzpomínku i na vyloženě hodné sestry. A fakt se přestaňte tak příšerně stresovat. Jako já vás chápu, a proto bych nemohla být ani lékařkou, ani sestřičkou. Moje empatie vůči pacientům by mě brzy přivedla do blázince.

To musí být hodně nepříjemné, s tímhle žít - a ještě poslouchat, že si to působíte sama nevhodným postojem, to bych asi vylétla z kůže Holt jste si vytáhla špatný los, s tím těžko něco půjde udělat. Jenom se naučit nebát se za sebe postavit, naučit se vhodnou metodu boje. Od prostého "trhněte si nohou" po patrně praktičtější "znáte tu o princezně na hrášku? Tak to jsem byla já, a teď na mně buďte hodní, prosím". Když mě berou záda, bojím se pak každého pohybu, abych si to nezhoršila, z toho neklidu jsem samozřejmě jenom napjatější a je to horší - a jak se vždycky teoreticky chystám, že budu příště nad věcí Nu což, časem se to lepší. S vámi se to taky zlepší Když lidi předhazují, že to není normální, prostě jim to odkývejte, že ano, není to bohužel normální, konstatujte to jako poněkud nepraktický fakt o vašem těle, a tečka.

Mně přijde docela normální, že když se bere krev, odvrací se pohled... Nebo je tu snad někdo, koho to baví sledovat?

Toho zubaře bych já vysvětlila tak, že jste hrozně nervózní z toho, co bude následovat, proto omdléváte. Nicméně pokud jste omdlela bolestí, pak nevím...

A jen tak mimochodem (sice to Váš problém nevyřeší, ale uklidní Vás to...): Já mám naopak prah bolesti docela vysoký, ve 14 jsem si sama píchla náušnici, mám všudepo těle jizvy, kdysi jsem si i na tělo vyrývaly různé nápisy, apod. Ale naopak jsem šíleně přecitlivělá na psychickou bolest, a to je milionkrát horší, tím jsem si jistá. A nemusí to být ani psychická bolest doslova, stačí, když na mě někdo zvýší hlas (opravdu jen zvýší a k tomu třeba dodá něco peprného... někdo by se tomu třeba jen zasmál.. nepřeháním) a už mám na krajíčku. Přes tohle jsem zase pro změnu šíleně vnímavá já, a když na Váš křičí učitelka nebo si z Vás někdo dělá legraci a Vy se rozpláčete... to není moc požitek.

Takže to zkuste brát tak, že zkrátka má každý něco, s čím se potýká. U Vás je to tohle.

taky se dívám když mi berou krev a píchají injekce - chci vědět proč a co se děje , proč mi to dělají

Nevím kolik vám je, ale zažívala jsem kdysi něco podobnýho. Ty injekce a odběry jsem začala dávat až tak kolem osmnácti, protože jsem měla nějaký problémy se št. žlázou, byla jsem dlouho v nemocnici a tam ta krev byla na denním pořádku. Zvykla jsem si a je to teď ok. U zubaře jsem už taky omdlela a ve finále i pozvracela. Takže jsem pak vyloženě hledala zubařku, která by pochopila, že potřebuju nejen injekci na umrtvení, ale i pochopení pro to, že jsem prostě cíťa. Vše jsem narovinu řekla, že to prostě racionálně nemůžu ovládnout a jejich přístupem se teď už ani zubaře nebojím.

Nejhorší zážitek byl cca před 10 lety na očním. Nebudu vám psát co přesně mi dělali, ale řezali mi oko / spodní víčko zevnitř / jen v místním znecitlivění a to jsem omdlela 3x . Bohužel mi stačilo už jen to, že to bylo nepříjemný a ten pocit co mi dělají. Od té doby mám problém ten, že mi víc vadí ten pocit nepříjemnosti než bolesti a už na mě jdou mdloby. V současné době to řeším tak, že když vím, že mi někde budou něco dělat, tak předem říkám jak na tom jsem, aby se nelekli.

Takže hlavu vzhůru, ono to časem možná přejde .

Všechny zde zdravím a chci říct,ať se tím nikdo netrápí,práh bolesti existuje a docela se divím,že to všichni lékaři nevědí.Já sama,být u takového,bych mu to vysvětlila,aby se přestal divit.Hodně jsem si o tom přečetla kvuli mé matce na netu.Buďte všichni fit.

Bolístko já budu váš opak, všichni po stejné operaci berou hrstě léků od bolesti, já tvrdím, že mě nic nebolí tolik abych to musela léčit. O všech zákrocích chci vědět maximum a nejraděj je vidět na vlastní oči. Vyjímkou je zubař, bolí jen to, že tam musím jít na preventivku. Mám ale jiný problém a rovněž jsem za raritu a lékaři nevěřícně kroutí hlavou, mám velmi nízkou tělesnou teplotu, mám-li 36C je to horečka a nutně potřebuji léky, klesla jsem tak hluboko, že paralen nosím tajně v kabelce a nemusím-li tak jsem to při hospitalizaci sestrám co létaly s teploměrem ani neříkala, dvě z nich mě přesvědčovaly, že jsou špatné teploměry. Já vám věřím, rejpali ignorujte.

Třeba co se týče zubaře,tak musím mít injekci taky,jinak bych mu z toho křesla prostě zdrhl. Zuby mám abnormálně citlivé na bolest. Jednou jsem dostal zánět dásně,a byla to tak hrozná bolest že jsem z toho párkrát omdlel. Musel jsem se řádně nadopovat práškama abych vůbec byl schopnej dojít na ošetření. Mám pocit že citlivé mám jenom ty zuby,protože jsem taky poměrně aktivní člověk,hodně jsem se často pomlátil,zlomil jsem si při lezení nohu a ani to nebolelo zdaleka tak hrozně jako ty zuby.

Můj zubař už si na to zvykl,napíchne mě silnou injekci a pak není problém,jak to necítím tak s tím nemám problém. Ale když jsem u něj byl prvně,tak se na mě taky díval jako na cvoka. To chce prostě ignorovat

ano jsou lidé kteří snesou velikou bolest ani neberou žádné utěšující prostředky a naopak ti kteří bojují i se štípancem od komára. A to jste žena , my snášíme na rozdíl od mužů větší tělesné ataky už je to asi od přírody dáno že rodíme děti a to mimo jiné vás taky čeká.A to taky není jen tak.Ale myslím že by vám pomohlo popovídat si s odborníkem. Dnes se dá vše řešit a záleží jen na vás. držím palce, ...

Ten já mám taky, ale jsou i slušní doktoři, raději si takového vyhledám na interntetu, i když sídlí třeba dále a rovnou ten plrobloém řeknu,např. teď chodím k velmi dobrému proktologovi a snuším jeho vyšetřeni. Předtím na mně jeden ras řval, že to musím vydržet, choval se jako hulvát, záleží na přístupu lékaře a sestry, opravdu

Já nevím, kolik vám je let, ale jestli jste mladá, tak bych vám poradila vymyslet si nějaký sport, kde sice občas nějaká modřina vyskočí, ale bude vás to natolik bavit, že tu bolest budete ignorovat. Já jsem v deseti letech začala jezdit na koni a já ty koně tak strašně milovala a ostatně miluju a jezdím dodnes, že když jsem spadla a třeba si i dost natloukla, tak jsem byla ochotná "rozchodit i zlomeninu " v hrůze, že když budu vyvádět, tak už mě do sedla nikdo nepustí. Když vás něco takového - nevím, třeba lyžování, cyklistika, kanoistika ...nevím, cokoliv - bude opravdu bavit a třeba budete v tak prima partě, že vám to bude blbý naříkat nad vyvrknutým kotníkem, tak se vám ten práh bolestivosti dost posune. Je to všechno mezi ušima...