Přítelkyně na pohřbu

Asi jsem protivná, ale nesmírně mě udivuje, když někdo, v hlubokém smutku nad ztrátou rodiče, dokáže přemýšlet a řešit tak šílené malichernosti, ptákoviny, jako je zasedací popřádek na pohřbu.

bimbam, máte určitě pravdu. Já vycházím ze svých zkušeností. Na dobu po smrti tatínka a pak maminky, na pohřeb a na dobu po pohřbu, mám jen velmi mlhavé vzpomínky. Už je to nějakou dobu, ale já si stále vůbec nedovedu vzpomenout, kdo na pohřbu byl. Vím jen, že ta kaple byla úplně plná a že mě to překvapilo. Ale jestli jsme byli někde na obědě nebo co bylo, to opravdu nevím. Oba zemřeli po dlouhé nemoci a já jsem o ně velmi dlouho pečovala. Dojížděla jsem, několik let jsem neznala víkendy a pak jsem jezdila i ve středy. Smrt byla pro oba vysvobozením, ale přesto! Příjde mi, že tváří v tvář smrti, se hodně věcí stává nedůležitými, nehodnými řešením. A nějaké řeči někoho?! To už vůbec!

Ať přítelkyně na pohřeb klidně jde. Případné dotazy příbuzných odmítejte, že teď na to není vhodná doba. Sama si pak v klidu pokládejte otázku, jestli je tak velký věkový rozdíl vhodný. Ale nic neřešte, ono to nejspíš nějak odezní samo.

Pro babku z OV - možná je docela vhodné, když se truchlící pozůstalí upnou před pohřbem na praktické věci. Však on si každý svoji dávku smutku prožije. A možná je lepší, když se to více rozmělní do delší doby. A také nevíme, jestli tatínek před smrtí netrpěl. To pak smrt nepřináší šok, ale už připravenou a dlouho smutnou rodinou bývá brána jako vykoupení.