Už si nevím rady s tátou

Dobrý den,

nejsem si zcela jista zda vůbec existuje někdo na světě, kdo by mi dokázal poradit a vyřešit můj problém. Přesto budu vděčná za každé názory a minimálně se vypíšu ze svého problému. Pokusím se ho zkrátit jak nejvíce to jde.

Před 2 lety jsem dostudovala Karlovky bakaláře v oboru žurnalistika, na jiný obor na navazující magisterské mě tehdy nevzali a já chtěla pokračovat v užším zaměření než jen žurnalistika a rozhodla jsem se proto rok počkat. Jelikož se mi nedařilo najít práci ani brigádu, odjela jsem do Londýna. Podotýkám bez známých, bez znalosti angličtiny a na vlastní pěst, bez agentur. Začátky byly krušné, ale podařilo se mi vcelku vypracovat, změnit bydlení a ač jsem stále servírka, nyní již ve velmi drahé restauracemi i s dýškama si přijdu na 60 -70 000 měsíčně. Našla jsem si přítele s kterým bydlím a plánujeme rodinu. Jsem šťastná jak nikdy v životě. Nastávají dva problémy - nedodělala jsem si magistra a žiju v UK a pracuji jako servírka. Chci kariéru, ale je mi 24 a prozatím tyhle peníze v ČR nikdy nevydělám ani s 5 vysokými školami. Prostě táta to nechce pochopit. Přítel vlastní dům, je vzdělaný dobře zajištěný, neplatíme nájem, pouze poplatku a tudíž můžeme ušetřit opravdu velké peníze a třeba jednou půjdeme do Čech, tato možnost je otevřená, ale ještě je brzo.

Na tátovo naléhání jsem se přihlásila opět na Karlovku na magistra a vzali mě, ale já vím, že se do ČR vracet nechci. Problém je, že pokaždé když přijedu vidím, jak táta trpí. A to jezdím relativně často za rok 2014 jsem byla v lednu doma 10 dní, v červnu 15 a nyní 6 dní a každý den jsme v kontaktu. Dnes jsem měla naplánovaný den v Praze se ségrou a kamarádkami, ale nic se nekoná, naši jedou se mnou, protože si mě chtějí užít. Táta tvrdej velkej chlap, ale při každé příležitosti o diskuzi na téma já v Anglii pláče. Bavila jsem se s rodinnými přáteli a údajně plakal i na Silvestra, máma to prý také špatně snáší, ale aspoň přede mnou nedává nic najevo. Já už do Čech nechci jezdit, protože mi tato situace velmi stresuje. Nemůžu si nic naplánovat a krom povinných návštěv doktorů jsem jen doma a snáším to, jak moc jsou smutní. Prý pomůže čas, ale jsou to již dva roky a zejména situace s tátou se zhoršuje. Už nemá ani sílu mě vézt zpět na letiště, protože se nechce loučit.Nejedná se o žádného staříka. Rodiče jsou vitální mladý lidi s moderním životním stylem, podnikatelé, vzdělaní lidé.

Vím, že trochu melu pátý přes devátý, ale je mi fakt zle a nevím sis touto situací rady. Je to velmi stresující.