Do kdy platit alimenty po ukončení studia?

Za sebe si myslím, že do 1. září (do kdy byl žákem školy a od té doby je veden na ÚP). Přesně řeknou snad jiní.

Jste jeho rodič. Chápete to? Já bych na své dítě platila, dokud by nemělo práci, ve které si na sebe vydělá, protože vím, jak obtížné je v dnešní době práci najít. Neviděla bych to jednostranně, jako že dokončil školu a alejúla, nemusím na něho platit. Tohle je podle mě špatný přístup.

To, jestli mu pomůže nějak do života, než si najde práci, to ale přece nemá nic společného s alimentama.

Těžko soudit, když neznáme okolnosti a vztah. Je možné, že syn je problémový, otce vídat nechce. Platila bys na dítě, které tě odepsalo a nemá tě rádo? Nebo třeba matka otěhotněla, dítě si prosadila i přes nezájem otce. Někdy se nedivím otcům, že nechtějí platit za rozhodnutí někoho jiného. Případně mohla svým chováním v minulosti vztah otec-syn zničit, mohla je natolik štvát proti sobě, že už to nejde spravit.

Anebo je na vině pouze tazatel, který odešel od rodiny a cestu k synovi si tak uzavřel. Nemá zájem, jeho blbost. Jednou třeba spláče nad výdělkem. Ale soudit nebudu.

Kdy začíná a končí vyživovací povinnost k dětem?

Zákon se výlučně nezabývá počátkem vyživovací povinnosti. Za počátek vyživovací povinnosti se obecně považuje narození dítěte a domněnky otcovství (§775 – §784 NOZ). Jak uvidíme dále, výživné lze přiznat i 3 roky zpětně od zahájení řízení o výživném.

Konec vyživovací povinnost rodičů k dítěti však zákon již upravuje. Nový občanský zákoník v §911 říká:

"Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit."

Jedná se o základní podmínkou přiznání výživného. Na první pohled by se dalo říci, že je toto ustanovení vcelku logické, ale při podrobnějším zkoumání zjistíme velmi závažné následky citovaného paragrafu. Trvání vyživovací povinnosti není limitováno zletilostí dítěte ani dovršením věku 26 let, jak se mnohdy rodiče mylně domnívají. Pokud není již dospělé dítě schopno se samo živit, končí vyživovací povinnost k němu jeho smrtí a nebo smrtí povinných rodičů (také osvojením dítěte a popřením otcovství).

Filosofii citovaného ustanovení lze chápat, pokud je dítě nemocné, handicapované či jinak odkázané na cizí pomoc. Pokud však se již dospělé dítě vyhýbá práci, odmítá se samo živit, účelově studuje donekonečna, stane se bezdomovcem, či je ve výkonu trestu, má uvedené ustanovení jen stěží opodstatnění. V praxi také často dochází k situaci, že již zletilé dítě odmítá jednoho z rodičů, zpravidla toho, kterému nebylo rozhodnutím soudu svěřeno do péče – otce – tedy toho, který ho od malička živil, ale nemohl jej vychovávat. I takové, nebojme se to říci, nevychované dítě, je otec povinen živit.

Výsledkem této nelogické a špatné rodinné politiky jsou každý rok desetitisíce dětí z rozvedených manželství, které dosáhly zletilosti, byly od narození štědře vyživované někým, koho ani pořádně neznají, ale zůstaly nám jaksi nevychované, bez úcty k sobě, k druhým i k obecným hodnotám.

zdroj: http://www.kdejsitato.cz/vyzivne/vyzivne-pro-deti.html

Myslím obecně, že dněšní doba v zákonech neuvěřitelně "nadržuje" dětem a tento citovaný stav toto jenom potvrzuje. Platit na dítě v jeho zletilosti i v případě, že mě v podstatě z jeho vlastní vůle delší dobu nezná je vrchol drzosti. Na druhé straně si dost dobře nedokáži představit, že se třřeba syn u soudu něčeho reálně domůže, pokud se nejedná o nějaké speciální případy postiženého dítěte. Domnívám se, že práva dětí nejdou ruku v ruce s jejich povinnostmi. Například, pokud někoho živým čtvrt století, zasloužím si od něj alespoň důstojný pohřeb a podobně. Některé zákony mají natolik absurdní znění, že dostat se s nimi do křížku, možná lepší snad emigrovat.

To bych neřekl. Rodiče mají stejná práva jako děti. Navíc já jsem odpovědný za to, že jsou děti na světě, tak je mou morální povinností je udělat šťastnými, ať už o mě stojí nebo ne.

Plně souhlasím s Ringem. Já jsem to původně myslela tak, že rodič musí platit výživné na dítě, dokud se nemůže život samo. A to syn tazatele podle mě splňuje, když vezmeme do úvahy že je po škole a na pracáku, ještě práci nemá, ale asi hledá. Jinak je scestné říči, že dám svému dítěti nějaké peníze jenom za to, že o mě bude jevit zájem, že mě bude mít rádo a že se se mnou bude stýkat. Jednou si člověk udělá dítě, tak musí platit, ať se mu to líbí nebo ne.

Asi by to chtělo podrobnější informace...pokud je studium ukončeno řádně maturitou nebo státní zkouškou, pak k tomuto datu přestává být studentem školy a zaniká tak právo na příspěvky státu, nikoliv ale na výživné. To záleží na dalších okolnostech a dokonce ani evidence na ÚP nemusí znamenat zánik povinnosti.

pokud je veden na úřadu práce, již nejste povinen mu platit výživné. Již je sám schopen se živit. Musí si najít práci, zatím vzít brigádu a nečekat až někdo přijde za ním domů s nabídkou luxusní práce za třicet měsíčně...

Výživné za červenec a srpen mu ještě náleží (má ještě status studenta)

Pokud nikdy neměl příjem, ze kterého platil/a sociální pojištění, resp. příspěvek na zaměstnanost a nesplní podmínky pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti, nevzniká mu/jí nárok na její vyplácení, pouze může dostat sociální příspěvek. Pokud to nepokryje jeho/její potřeby, může po Vás požadovat příspěvek v rámci vyživovací povinnosti. Toto je možné požadovat i po bývalém manželovi, i když jste již rozvedeni nebo rodiče to mohou požadovat po dětech. Není to zatím v těchto krajích zvykem, ale možnost zde je!

Nový občanský zákoník ani jiný zákon nestanoví žádnou věkovou hranici pro zánik vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Z podstaty výživného vyplývá, že vyživovací povinnost trvá, dokud dítě není schopno samo se živit. Tudíž ani evidence Vašeho syna na úřadu práce není tou skutečností, na jejímž základě je syn schopen se sám živit.

§ 911 NOZ

Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

Na druhou stranu, i v případě, že syn není schopen se sám živit, lze výjimečně rozhodnout o tom, že vyživovací povinnost zaniká, pokud by se syn záměrně vyhýbal práci, vedl zahálčivý život, mařil by součinnost s úřadem práce, apod.:

§ 8

[Zneužití práva]

Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.