Nevim jak začít, ale hodně lžu už tak od 12 let, tj přechod na druhej stupeň. Nelžu kvůli tomu, že bych chtěla někomu ublížit, lžu o tom kde bydlim, kolik mám sourozenců, co dělaj rodiče za práci, i když to jsou úplně normální věci. Nežiju pod mostem, nemám 10 sourozenců a rodiče nejsou uklízeči. Když tak nad tím přemýšlím, mohla jsem říct pravdu. Žiju ve standardní rodině s průměrnými příjmy. I přes to ani nevím, proč sem měla potřebu si vymyslet, že žiju úplně jinak. A hlavně jsem poslední rok měla spolužačku, která mi to hrozně hltala a já měla potřebu o tom furt a furt mluvit, úplně mě to bavilo a líbilo se mi to a ani nevím proč. Od těch 12 do 14 let bylo běžný, že jsem měla 3x tábor za rok. Tak jsem taky nemluvila pravdu, vždycky všechno bylo vymyšlená, ale málo kdy se na tu lež přišlo. Vlastně si ani nevzpomínám, že by se k dy na to přišlo. Dokážu si vymejšlet i dramatické situace, kde dokážu použít i různé emoce a v tu chvíli to tak i cejtím. Je to fakt zvláštní. Další věc je ta, že se někdy vydávala za jiné osoby, to bylo tak v těch 13 nejčastěji na chatu. Díky bohu, že je facebook a dá se všechno rychle odhalit, takže to už nedělám. I když fakt je, že bych to nejradši udělala. Po základce jsem si řekla, že na střední budu mluvit pravdu, snažila jsem se, ale nešlo to ze mě to prostě tak nějak samo klouže. Střední mě začla bavit, a tak jsem se doma i dost učila, to způsobilo to, že jsem byla nejlepší z celé třídy, ale přišlo mi nudné povídat, že to dělám kvůli vlastnímu přesvědčení ,a že rodiče maj sice radost a chválej mě, ale jinak ,že to já sama. Přišlo mi zajímavější říct, že mám tvrdé rodiče, kteří to vyžadují a jinak je průšvih. A já nevím proč, vůbec to nechápu, proč to dělám. Někdy mám pocit, že si mě spolužáci nebo ostatní dostatečně nevšímají, a tak něco plácnu, ale ani si to neuvědomím. Mám tendence si i vymýšlet úplné prkotiny, které bych ani nemusela říkat, prostě obyčejné historky ze školy, co kdo jak udělal. Uvědomuji si, že tohle je hrozný, chci s tím přestat, tolik chci říkat pravdu. Dneska se mi povedlo přiznat, že jsem lhala s naprostou kravinou, jenže jsem si navíc vymyslela k tomu další lež, tkaže to byla taková polopravda, až když jsem to dopasala mi došlo, že mám problém. Tolik bych chtěla začít mluvit pravdu, říkám si, že začnu na vysoký i s novými lidmi, ale dokážu to? Co mám dělat? Opravdu moc chci s tím bojovat, ale nemám třeba na terapie, které jsou i 1300Kč na hodinu. Je nějaká pomoc zdarma nebo za symbolickou částku? Nebo dá se s tím bojovat i osamotě? Jinak nemůžu přiznat všem, že jsem lhala, protože to si nedokážu představit, těch lží bylo sakra moc a já vím, že jsem v tom sakra dobrá, nikdo nemá pochybnosti. Ale už nechci, už chci být pravdomluvná, chci mít pak vztah, kamarády apod založený na důvěře. Jak s ttím mám bojovat?
3x
Píšete, že nevíte, proč to děláte. Zamyslete se tedy nad důvodem. Proč lžete? Abyste byla zajímavější, středem pozornosti, zvedáte si tak své sebevědomí? A když Vám zalže někdo jiný a Vy ho při lži nachytáte, vadí Vám to? Chtěla byste se obklopovat lidmi, kteří lžou? Cítila byste se s nimi dobře?.. Nechcete lhát, tak se snažte to nedělat. Pracujte na sobě a lépe zvažujte co říkáte..Pokud své lhaní chápete, jako problém, pak ho řešte. Pokud ne s psychologem atd..zkuste začít u rodičů a probrat to s nimi. Třeba i jejich názor Vám pomůže...Ale Vy sama musíte chtít a mít pevnou vůli nevymýšlet si a nelhat.
2x
Lže každý a kdo říká, že ne, tak pravdu neříká. Jde jen o to, naučit se s pravdou a lží zacházet, to je, zalhat jen v opravdu akutních případech. Podle mně máš jen velmi bujnou fantazii a měla bys ji uplatnit třeba v psaní povídek. Bylo by škoda neuplatint talent! Lži nemáš zapotřebí odhalovat, prostě o tom v čem jsi lhala, už nemluv. A když na to přijde řeč, tak to přejdi a odveď hovor jinam. Na doktora to určitě není.
Tohle si myslím i já. Tazatelka prostě začne mluvit o běžných a všedních šedivých věcech a ve fantazii se jí začne odvíjet duhová stuha příběhů a situací a ji to prostě baví. Měla by se z toho vypsat a v běžném životě pokud možno mluvit pravdu. Je velmi obtížné se stýkat a o čemkoli hovořit s takovým člověkem, kterému nelze věřit ani dobrý den.
1x
Dobrý den, myslím si, že jste nemocná a jediná možnost je léčba - patrně hrazená pojišťovnou.
Trpíte zřejmě duševní chorobou, které se říká bájná lhavost. Zdravím!
doplněno 10.09.14 21:05:Najdete si psychiatra, tomu vše řeknete, on Vás vyšetří a buď to bude na léčení nebo ne.
Psycholog by mohl možná stačit, ale to není lékař - Vy budete asi potřebovat předepsat léky.
doplněno 10.09.14 21:17:dejv95 - ano, pro zdravého člověka jsou léky blbost. Nemocný člověk to vidí jinak - pokud se chce léčit.
doplněno 10.09.14 21:29:Nesouhlasím s tím, že lhaní má být normou a je to normální. Potkal jsem už dost lidí, kterým se nedalo věřit vůbec nic - jenom to šlo obtížně rozeznat. Když jde o hloupost, tak se nad tím můžeme útrpně pousmát, ale narazit na bájně lhavého člověka v zásadních věcech, které Vám mohou ovlivnit život, je na vraždu.
Dá se to odstranit tak, že s tím prostě přestaneš. Škodíš tím hlavně sama sobě (máš narušenou hranici mezi pravdou a nepravdou). Takže zatnout zuby a vydržet nějakou dobu mluvit 100% pravdu (opravdu se soustřeď na to, aby to, co vykládáš, byla do puntíku pravda, včetně všech podrobností) - brzy si na zvykneš a budeš mít k vymýšlení odpor. 
Mám takový příklad ve svém velmi blízkém okolí (úplně to stejné). Dotyčná se toho zbavila vlastní vůlí za cca měsíc, takže to jde. 
Bene, takoví lidé většinou v zásadních věcech nelžou, spíš si vymýšlejí různé zajímavé příhody; bohužel někdy si mohou něco vymýšlet i o někom konkrétním a potom jsou z toho jen nepříjemnosti. Rozhodně to není v pořádku a i když je to možná nemoc, dá se jí úspěšně zbavit i vlastními silami.
Nevím, možná mám štěstí, že jsem profi lháře nepotkala. Dost si všímám chování lidí, s kterými jsem v častějším styku. Nechápu, proč lžou v takových prkotinách, ale lžou. Tak se k nim pak chovám tak, že se s nima bavím o počasí a jak se maj, neřeknu jim nic, co by mohli překroutit. Já nelžu a když mi je něco nepřijemné, na co bych měla odpovědět, odpovím neurčitě a hovor buď ukončím, nebo odvedu jinam. Nechápu lidi, kteří vám jedním dechem řeknou třeba, že upekli výborný koláč a při tom si stěžují, že jim nešel celý den proud.
1x
Dobrý den, budiž, patrně jsem celé to vyprávění v dotazu špatně vyhodnotil. Tazatelka je tedy mladá dáma, která si roztomile vymýšlí vlastní příběhy a tím zpestřuje lidem okolo sebe život.
Nikomu (kromě sebe) tím neubližuje a všichni ji obdivují. Má jen bujnou fantazii a dar pábení.
Ovšem, já bych ji potkat nechtěl - neměl bych k ní důvěru, protože nemám rád podrazáky, podvodníky a lháře všeho druhu. A ani její mládí ji neomlouvá - snad dostane rozum a přestane se životem prolhávat.
Zdravím!
doplněno 11.09.14 16:59:ildika - píšete, že toto vymýšlení si, má tendenci se zhoršovat - a s tím souhlasím. Otázkou je, zda je slečna teprve ve fázi nevinných lží a hrozí ji maximálně trapas (nebo, že dostane "na budku"), či se dostává do další fáze, kdy přestane vnímat rozdíl mezi pravdou a lží. A také tím může získávat prospěch nebo někomu ubližovat. Buď to zvládne s tím skoncovat nebo se dopracuje k té chorobě.
doplněno 11.09.14 17:27:ildika - souhlasím. Ovšem, pokud někdo přestává vnímat realitu, tak není zdravý (abych nemusel napsat, že je nemocný).
Skoncovat s tím musí každopádně, pokud možno co nejrychleji. Ale podle dosavadních zkušeností musím říci, že prospěchové důvody (materiální prospěch) tady většinou nehrají žádnou roli. Spíš touha být zajímavým a zábavným, nějak zužitkovat zajímavý nápad, když už se kolem nic pozoruhodného neděje atd. Má to ovšem postupující (i když ne nevratný) destruktivní vliv na osobnost (!)
doplněno 11.09.14 17:19:Ono to také potom přechází do fáze, kdy už člověk lže automaticky, ani to nevnímá. Prostě realita jde plně mimo něho.
0x
Každý kdo lže se většinou něčeho bojí. Co to je v tvém případě? Že nebudeš dostatečně zajímavá pro vrstevníky? Že nebudeš středem pozornosti? Nevím. Na to asi musíš přijít sama. Odhalení příčiny problému je prvním krokem k jeho vyřešení. Chodit za psychiatry a cpát do sebe prášky, to je naprostá blbost, to z člověka udělá akorát totálního dementa.
Staré lži nech plavat. Rozhodně se nepřiznávej, nebo si spolužáci začnou myslet že jsi divná. A do nových se už nezaplétej. Sám vím, že jsem něčím takovým taky trpěl - ale ve školce. To jsem si prý vymýšlel hrozné kraviny, třeba jsem s vážnou tváří tvrdil, že ve školce máme podzemní vlak kterým jezdíme na přehradu Prostě jsem si asi upravoval realitu tak jak jsem ji chtěl mít v době, kdy jsem na svoje okolí neměl žádný vliv. Potom už jsem to nepotřeboval - čím jsi starší, tím větší vliv na realitu (svoje okolí) máš. Takže proč si vymýšlet? Defakto vše co si vymýšlíš můžeš mít i ve skutečnosti, pokud za tím půjdeš. Jinak to s těmi rodiči třeba, to je spíš výmluva, aby ses "nezesrabila" před spolužáky jako šprtka z přesvědčení a mazánek, na tom nevidím nic zase tak moc špatného.
Druhá možnost je jít do politiky - tak je lhaní s vážnou tváří nutným předpokladem pro úspěšnou kariéru.
0x
Ahoj. Máš dvě možnosti. Buď to řekneš všem, jaká je pravda a že sis vymýšlela a budeš doufat, že to ostatní pochopí a nebo máš druhou možnost, nebudeš se k tomu vyjadřovat a příští rok, až budeš chodit na střední, budeš mít opět nový a čistý štít, kde už budeš tu pravdu říkat od začátku a uvidíš, že s lidmi ze základky už se určitě dlouho neuvidíš a všichni na to zapomenou. Uvidíš sama, že za pár let se tomu budeš smát 
V každém případě si pamatuj, že tu svojí vlastnost, neřekl bych, že lhaní, ale spíš smysl pro kreaci, máš šanci zužitkovat, protože, pokud Tě baví psát, tak můžeš vymýšlet básničky, příběhy a různé pohádky a třeba Tě to začne bavit a jednou vydáš knížku. Možná, že se třeba staneš spisovatelkou. Možná, že Ti tohle, co jsem Ti teď napsal, pomůže při výběru další školy. Měj se a nic si z toho nedělej a pamatuj: vymýšlet bychom si neměli!
0x
Já měl také ve zvyku si vymýšlet. Šel jsem s kamarádama třeba po ulici, napadla mě nějaká blbost a více či méně sugestivně jsem zahrál divadlo, které mě napadlo právě v hlavě. Třeba, že ta teta co de skrz cestu je moje matka a že mám zaracha musí mě tak kámoši krýt. Nebo jsem jednoho kamaráda z vesnice poslal kupovat časopis varlata:D Až všichni uvěřili a třeba se i do mojí hry zapojili, začal jsem se smát, že jsem si to vymyslel a je to jen sranda :D Pak jsme se z 90% zasmáli všichni. Zkus to také tak, prostě si něco standovního vymyslíš ale ty lidi nenecháš v bludech trvale. Jinak denní snění a podobné psychologické srandy jsou pro tvuj věk vcelku ještě normální a každý rozumný člověk cácorku jako ty bude brát jistě s rezervou, takže bych to moc nehrotil. Nemohu souhlasit s názorem, že věk kolem 12ti let neomlouvá naše činy. Přečti si pedagogickou psychologii. Je to furt ještě cácorka ze základky.
Moc si vazim, ze neurazite nebo tak, Toho jsem se bala, a dalo by se to I pochopit. Hodne s tim chci bojovat. Dekuju za nadeji.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.