Introvert, melancholik, naivka ... život

Dobrý den , pro začátek bych se trochu představila : je mi 27 let , jsem od narození těžce tělesně postižená ( na vozíku) , těžký introvert a melancholik .

Nikdy jsem nikam moc nezapadala, ať už z důvodu mého handicapu nebo myšlení. Myslím tak nějak jinak než většina a pro dnešní svět se asi moc nehodím - snažím se být milá , pomáhat, nekonfliktní a dělat věci, jak se mají . Mám nízké sebevědomí a jsem neprůbojná . Vždy jsem byla takové tiché dítě , co nehledalo společnost a typ kam mě posadili tam jsem zůstala Nicméně to ještě šlo . Zlom nastal po nástupu na střední školu - internát . Ačkoliv jsem to měla domů docela blízko, tak jsem tam musela být . Důvod? abych se naučila o sebe postarat , což na druhou stranu chápu,že pro mě coby vozíčkáře je to důležité . Ovšem nastalo peklo z pohledu introverta - najednou jsem přišla o svoje cenné soukromí , ani obor mě nebavil a já si začala ubližovat . Né do krve , protože to bylo zdravotní zařízení , občas jsem se svlékala a o řeči vychovatelů či sestrer jsem nestála . Trvalo to 2 roky .

Pak přišel druhý internát a tam už to bylo lepší i když něco málo taky pokračovalo . Před 4 lety jsem dostala byt . A přišlo to nejtěžší - kde najít přátelé? já chtěla , ale prostě nevím jak na to . Miluju fotbal a začala jsem na něj dojíždět se dívat . Byli tam i lidi na vozíku, tak jsem si říkala,že možná by jsme se spřátelili a bylo by to takové nenásilné - ovšem chyba lávky . Od začátku jsem tam nepatřila . Nikdy jsem jim nic neudělala , na můj pozdrav nikdy neodpověděli a nechtěli sedět vedle mě , tak jsem to vzdala . Najednou si mě všímat začali , ale tak,že mě začali psychicky napadat ( třeba mě pustili první do autobusu a pak na celý bus plný lidí křičeli,že já si špatně najela a že oni se tam kvůli mě nevejdou atd) . Ví,že já se neohradím . Jeden z nich se se mnou začal bavit,ale pak vyšlo najevo, že chce , abych mu dala svou vstupenku

Teď třeba řeším kamaráda - poprvé jsme si měli vyjít mimo , místa, kde se jinak setkáváme. Je docela lhář , tak nebylo jisté,že se to povede. Začali výmluvy a pořád odsouvání , jsem trpělivá ,ale už ten pohář přetekl . Nakonec mi napsal,že nemůže, že má nemocného člena rodiny . Lhal mi tolikrát,že ani tohle mu nevěřím , takže jsme nikam nešli . Mě takové věci hrozně vadí a trvá mi než to překousnu. Těžko někoho najdu i když už, tak jsem na tu osobu fixovaná a nechci o ní přijít, protože je pro mě těžké najít někoho nového .

Přijde mi,že lidi mě jen využívají a zneužívají mojí naivity . Nevím, jak to poznají když se moc neprojevuju,ale asi to nějak vycítí,že jsem neškodná.

Jsem taková zvláštní osoba i co se týče zájmů . Nepatřím ani mezi zdravý lidi ani mezi vozíčkáře , jsem tak někde na půl cesty. Děsí mě takové ty skupiny , kde stejně postižení setkávají a zdraví lidé ty zas nemají moc zájem se se mnou kamarádit . Jasně, lidi nevyhledávám , ale zase nechci skončit jako nějaký poustevník úplně sama.