Problémy s bratrem

Dobrý den,

jdu se sem asi jen vypsat.

Víte, naše rodina je zvláštní a vždycky byla. Tu jinakost jsem si sám uvědomoval na střední škole. Ale o mně se teď nebavme. S mým bratrem jsem se nikdy nějak extra nebavil a když už, tak jen ve formě hádek, kdo je horší, kdo za to může a tak podobně. Poslední dobou jsme si začli povídat a je vidět, že ho něco trápí. Skoro určitě rezignoval na svůj život z toho důvodu, že jsme to neměli lehký, co se týče s otcem a vlastně dětství. Nebudu tu vypisovat všelijaké hrůzy a příběhy, avšak divim se sám sobě, že nás ta rodinná krize nespojila a že jsme spíš byli proti sobě. Určitě to bude ale jiným pohledem na svět, což je v pořádku. On sám o mně má mylné představy a vlastně se neznáme, ikdyž jsme spolu vyrůstali.

To se nyní ale mění. Trápí ho, že jsme neměli startovní čáru jako ostatní, že jsme a nemáme to, co dnešní standardní rodiny, klasické domácí teplo a tak podobně. Všechno to si ve svojí mysli uložil a ačkoliv má vysokou školu, nevidí další cíle. Je mu osmadvacet a celý den leží, sedí za počítačem a já vlastně ani nevím, co tam dělá, ale měl by dělat na diplomové práci. To už dělá ale asi rok a pokud na to dojde řeč, dělá jak je to nesmírně důležité. Bohužel bydlíme ještě spolu, já to tady mam pouze jako přestupní stanici, ale když tu delší dobu pobývám, všímám si jeho stylu života - chlastání, hulení trávy...U něj v pokoji nikdy není uklizeno, pokud maminka nepřijede na návštěvu, to uklízí pět minut před jejím příjezdem. Jinak všude má bordel a pokud mu to oznámím, tak jsem nejhorší já. Nehledě na to, že si začal sám se sebou povídat, v noci dělá "hm hm", stále povídá o tom, jak je unaven, a když mu řeknu, že to má od toho, jak nic nedělá, řekne, že cvičí.. Jo ale pět minut a ani ne denně. Jakmile mu něco navrhnu, co by mohl udělat lépe, bere to jako buzeraci. Když to vidí matka, dává za pravdu jemu. Ale proč? Ona nevidí, jak se ten člověk ničí? Jak je úplně v zadku? Ano, má svůj svět. Je nedospělej, ale že by s tím chtěl něco dělat, to se říct nedá. Je silnej introvert a někdy ho stačí pozorovat, jak se nehybně dívá do oken a přemýšlí... Třeba pět minut.

Korunou toho všeho bylo, když včera přišel opilej domů, chtěl si na chodbě jen rozsvítit, ale místo toho zazvonil. Šel jsem otevřít a čekal mě šok. To, že byl opilej, beru už jako samozřejmost. Ale to, že se začal kamarádit s o deset let mladším klukem. Kterej, ač nejsem rasista, je snědé pleti a který má pár problémů se zákonem, to mi opravdu nahnalo paniku do krve. Pak zase odešli, asi si přišli jen pro tabák na hulení. Další šok byl, když mi kamarád říkal, že už byli viděni spolu několikrát. A perla na závěr? Bratr měl jistý názor na lidi snědé pleti a nebyl zrovna moc pozitivní. A teď najednou?

Bratr není hloupý, je inteligentní, ale co z toho? Alkoholismus má asi po otci. Jenže, co řeší alkoholismus? Nic. Cokoliv mu řeknu, bere jako buzeraci.

Je mi ho líto. Strašně. Ač o mně taky nemluví moc v dobrým. Prej potřebuju psychiatra, že jsem magor a tak dále.

Když to proberu s matkou, ta mi řekne, ať se starám o sebe. Ona nemá sociální cítění, pokud jde o rodinu, ale u filmu se rozbrečí hned. :D

Achjo...

Děkuji za přečtení a i případný názor. Mam z toho špatnou náladu.