Nahlásit na sociálku - ano či ne

Samozřejmě,že bych to ihned nahlásila Chudáci děti,oni zcela jistě nepláčou jen proto,že jim je nadáváno!Jedná se o psychické i fyzické týrání-jednoznačně,o tom není pochyb!

Komunikace s ní je téměř nemožná. Je to taková ta "bílá cikánka". Nezkoušela jsem to ani to neplánuju - ta se nebojí nikoho.

Ahá,bílá cikánka...To už značí samo o sobě o tom,že si ty děti pořídili na to,aby je živili Nahlašte to!

Vždycky radím nikoho neudávat, nedonášet atd. Ale co se týče dětí, tam bych s tím problém neměl to požalovat. Ony se bránit nemůžou.

Máte s tím hlášením někdo zkušenosti? Jak to nahlásit a přitom být anonymní a mít jistotu, že se to bude prověřovat?

Ve škole je nutno podávat tato oznámení písemně, není tedy možné zůstat anonymní. Myslím si, že to bude platit i pro veřejnost, protože jinak bychom se ve škole s vyplňováním oznámení nebabrali, ale nahlásili bychom to jako jakákoliv jiná osoba ve svém volném čase.

Ono je to těžký, myslíte, že se z té paní stane dobrý rodič tím, že na ní poštete sociálku? Pokud je jediný zlo to, že na sebe doma křičí a jinak je to v pohodě, děti má čistý, mají doma zázemí, ve škole v pohodě tak je to pro sociálku OK.
Já sám za sebe někdy také nejsem nejlepší rodič. Vím to a štve mě to. Ale někdy je to těžký a člověku prostě rupnou nervy a zpětně to vidí jako něco co by ce nemělo stát. Pokud bych měl "akční" sousedy tak dost možná už sedím.

Jen takový téma k zamyšlení pro "dokonalý" rodiče. On ten křik není jediným měřítkem...

První věta z Vašeho příspěvku, to je zlatá pravda. Nechci zobecňovat, ale za mojí pětileté praxe na škole jsme poslali sociálku na 4 rodiny, a nikdy to nevedlo k nějakému zlepšení.

S tím zbytkem už nemohu tolik souhlasit, jestli Vám sem tam rupnou nervy a litujete toho, je to jiné, než když to považujete za běžnou konverzaci s dítětem. Je vidět, že reflektujete své jednání a vyhodnocujete jej jako nevhodné - a to je sakra rozdíl. Takže se tím, že nejste dokonalý rodič, vůbec netrapte.

Moje máma na mě taky hodně křičela, a o to horší to bylo, že mě to vždycky paralyzovalo, nebyla jsem schopná nic říct, a to ji zase rozpalovalo ještě víc a víc. Zařekla jsem se, že na své děti křičet nebudu. Ale když pak neteř nechtěla spát a neustále, navzdory všemu mému snažení, pobrekávala, úplně jsem cítila, že ještě kousíček a nevydržím to, strašnou silou jsem se přemáhala, vůbec proto, že ona vlastně nic neudělala, ničím se neprovinila, jen jí nešlo usnout. Holt nervy jsou nervy.