Problém s tátou

Domnívám se, že největším problémem v této situaci je žárlivost tatínkovy partnerky. A že cesta k nějakému zlepšení vztahů bude složitá.

Prožila jsem něco podobného. Už skoro v babičkovském věku jsem se rozvedla, po čase si našla přítele. Časem se ukázalo, že žárlivého. Kdyby žárlil na mé sousedy, kolegy, prostě cizí chlapy v mém okolí, snad bych tomu i rozuměla, ale žárlil na mou rodinu. I na bývalého manžela. Nechápal, že na občasných rodinných oslavách (svatba, křtiny) se s bývalým chvilku "společensky" bavíme, nechápal, že jsem se vždycky moc těšila na příjezd svých dětí a vnoučat, začal na nich vidět chyby, připomínal i jejich dávné chyby z dospívání. Když mi onemocněla maminka, chtěl, abych ji dala do ústavu. Chtěl mě hodně, ale jen pro sebe. Podle něj nám všichni okolo idylku jen kazili. Vztah skončil.

Tak nějak z dotazu cítím, že tatínkova partnerka se chová podobně. A protože tatínek je relativně mladý, dokonce ženatý, bude se mu těžko hledat kompromis mezi vztahem k dceři a manželce. Nová partnerka je zřejmě silnější osobnost a dovede si prosadit své.

Kde se v hlavách některých lidí bere tahle ohavná žárlivost na rodinné příslušníky, netuším. Vám radím, abyste tatínka nepřestala kontaktovat. A stále mu dávejte najevo náklonnost, třeba si to v rodině nějak srovná

Moje dcery to mají vyřešené tak, že buď tátovi nebo táta jim volá. Žádné řeči, obviňování, žádné vysvětlování. Jen: Pojď na kafe. Mám lístek do divadla. Přijeď, zajdeme na oběd. Jdeme do ZOO, pojď s námi. Tímto způsobem se vztahy velmi zklidnily. Holky se s tátou navštěvují s celými rodinami a on se svou ženou a její rodinou. Já je nebo oni mě nechají pozdravovat. Děti, vnoučkové, mají dědečka a babičku navíc a jsou tomu rády. Trvalo to sice mnoho let, ale funguje to. .-) Začít tak, že pomalu, nenásilně, neříkat si žádné "pravdy", které bývají nepříjemné a stejně nic nezmění. Stačí si popovídat o všeobecných věcech, o počasí, o kamarádech, o módě, o knížce nebo filmu. A když to začne být osobní, rozloučit se. Až se toto zavede, pak můžete vyprávět o sobě, ale jeho se neptat. Až co sám řekne. Nevyzvídat, nekomentovat, nepřizvukovat. Je to jeho život, žije ho, jak umí. Jen tak můžete s tátou zůstat ve styku bez problémů.

Řekni mu to, narovinu, ale jemně - ne stylem "to je hrozný, už na mě vůbec nemáš čas". Bohužel vztahy mezi ním a ostatními nejsou tvou věcí, to si musí vyřešit oni. Třeba časem uzná, že se choval jako blbec - předpokládám, že jeho přítelkyně bude o dost mladší?

Byla chyba, že ses neozvala poté, co začal mít a jeho přítelkyně ony nepříjemné otázky, kdyby se to řešilo hned, možná by ji táta usměrnil, ale možná také ne, to je jen dohad. Rozhodně bych si ale nenechala vzít pěkné chvilky s tátou jen kvůli nějaké žárlivé slepici.