Zdravím všechny! Mám problém, který se poslední dobou rychle stupňuje - čím dál tím hůře vycházím s matkou. Odmala si pamatuji, že byla vždy silně autoritativní typ, stejně jako její matka i sestra. Jako dítě jsem tedy musel poslouchat, jako středoškolák jsem se pak snažil lehce osamostatnit, což mi mnohdy oplácela třeba výstupem před přítelkyní atd. Předpokládal jsem, že jakmile budu starší, zlepší se to. Dnes je mi 21, studuju na VŠ, většinu času jsem tedy pryč. Doufal jsem ,že jakmile přijedu domů, bude to tedy lepší, všichni se rádi uvidíme a než si začneme lézt na nervy, budu zase pryč. Bohužel to takhle nefunguje.
Ať jsem doma jakkoliv krátkou dobu, vždy se najde něco, co si máma musí prosadit, zvláště když vidí, že mi něco vadí, popř. že něco opravdu potřebuji udělat. Obvykle to začíná úplnýma blbinama typu: "Vezmi si mikinu, je tu zima", což se stupňuje třeba po dobu 2 hodin, až je z toho taková scéna (uráží mě, tváří se ukřivděně atd.), že se opravdu obleču, abych měl klid, byť je mi horko. Za chvíli ale přijde další věc, kterou si vymyslí, až to dochází do úplných absurdit, kdy jsem např. s přítelkyní venku, přijdu a slyším, jak se musím učit, že takhle školu určitě nedodělám (nikdy jsem ve škole problémy neměl a na VŠ se zatím držím taky celkem úspěšně). Pokud se, jako třeba teď, učím na zkoušky, má argument navíc - vymyslí třeba, že málo jím, že jsem určitě anorektik a nutí mi jídlo, když jdu vypracovávat otázky na pondělní test. Když něco sním a chci psát, donese mi vzápětí další jídlo. Na to mě to už vytočí, a ona okamžitě reaguje tím, že jsem přetažený a měl bych jít spát...
Takhle nějak to tedy vypadá - problém je v tom, že ne pořád. Přijde mi, že to má čistě jako sport, protože klidně minutu po hádce se tváří, že se nic nestalo a ptá se, jaké mám stáhlé filmy a jestli nevím, co je v tv a jindy se tváří jako extrémně starostlivá matka. Nikdy jsem nepochopil, co tyhle výkyvy způsobuje, napadá mě snad jen, že v tom prostě vyrůstala, protože její matka se chová úplně stejně, chodí k nám takřka denně a "diriguje" cokoliv co je u nás, zvláště na mámu je vysazená a klidně jí před námi doma začne vyčítat, co všechno měla udělat atd.
Nicméně, mým cílem není psychologický rozbor, ale spíše dotaz na vaše zkušenosti a názory, jak s někým takovým ještě alespoň rok vyjít (dřív peníze na vlastní byt prostě neseženu).
Moc díky a šťastný nový rok 
1x
Také zdravím. Chce to zatnout zuby a snažit se vydržet. Za zkoušku stojí otevřený a upřímný rozhovor s mámou, aby si uvědomila, že nejste již malý kluk a není třeba, aby o Vás pečovala až tak nezdravě. Ona to určitě myslí s Vámi dobře, nevidí v tom žádný problém a dokud jí to neřeknete, že to pro Vás problém je, nezmění se nic. Má o Vás starost, ale nic se nemá přehánět. Myslím si, že svůj přístup k Vám změní, když jí dáte najevo, že o Vás nemusí již takto pečovat, že Vám to leze na nervy a vadí Vám to...Ale to víte, je to přece jen máma...
1x
Mamka má dítě. Je lhostejné, jestli je mu 5 nebo 50. Pořád je to dítě. Některé z nás si to uvědomujeme a snažíme se o rozdílný přístup. Péče a ochrana je to, co se nám většinou nepovede. Ta je stále na úrovni dítěte 5ti let. Nutíme teplé oblečení, vymýšlíme a nutíme potravu. Kontrolujeme hygienu. Málem se svému 45ti letému dítěti koukneme do uší.:D Mladá mi vysvětluje nějaký postup na počítači, jsem jako blbka, protože se pořád ptám, protože nechápu. Ona si myslí, že už bych i měla pochopit, ale zapomněla zmínit předcházející krok, bez kterého nevidím správnost postupu a já, (panebože, zase!) nechápu. V jejích očích asi budu, jak to říct? No a ta blbka na ni po vteřině vyjede jako na malé děcko: Nechoď bosky, obuj se! A vypij si to mlíko! V té vteřině zapomenu na to, že ve svém věku dosáhla více než já. Má můj obdiv a úctu. Chápu, že nemusím mít pravdu, k cíli vede několik cest, ta má nemusí být nejlepší. Jsem na ni hrdá. Otravuju kamarády, jak se s ní chlubím. Ale je to pořád moje děcko, které chodí bosky a nevypilo mlíko. :D Pamatuji si, jak mě moji rodiče vytáčeli, protože měli tyhlety řeči. Navíc to všechno bylo umocněno mou bezmocí. Byla jsem na nich závislá, pořád jsem měla nohy pod jejich stolem. Byla jsem dospělá, ale naprosto bezmocná. Jsem si tenkrát myslela. Budete to tak mít také. Uvidíte. Radu vám nedám, musíte si poradit sám, ale věřím, že pohled z druhé strany vám leccos objasní. Ještě musím dodat, že matka byla ta, která svou rozhodností, pracovitostí a péčí udržela rodinu při životě, pospolu, na škole, na studiích. Dělala to 20 let a nechápe, proč by měla změnit něco, co funguje, co bylo a je smyslem jejiho života.
0x
Vlastně nevím, co tady řešíš..každý rodič má něco..máti si asi nemá doma s kým povídat když tam nejsi tak rejpe furt do tebe..ale každý rodič má všechno, tak co tu řešíš? O mě si otec myslím, že dělám šlapku a nevím, jak na takovou kravinu přišel, jiný má fotra hajzla co se doma ožírá a ty řešíš urejpanou máti, když stejně za chvili vypadneš? Vždyť tam stejně moc nejsi, tak to neřeš..
0x
Ahoj, mám něco podobného doma. Máma je jedináček, navíc štír, takže urýpaná, věčně s něčím nespokojená, věčně buzerující kvůli naprostým nesmyslům, vyžadující častou pozornost a nesnášející jakoukoli kritiku. Už jsme se tak nějak zvykli, budiž jí ke cti, že mě nikdy neshodila před přítelem, jeho rodiči apod. Jinak je fajn, ale holt má každý to svoje.
Když ji to chytne, celkem úspěšně aplikuji náhlé ohluchnutí, prostě vypnu a zbytečné rýpající řeči nevnímám. Je to velmi úspěšné, když vidí, že ji prostě nevnímám, časem (hned nebo později) toho nechá. A pokud to jednou za čas nejde, protože jsem býk jak poleno, tak se zhádáme, já ji jemně pošlu kamsi (v mezích), a zase je chvíli klid.
V kritických případech, kdy nešlo jedno ani druhé, jsem vzala klíče, bundu a oznámila jí, že se vrátím, až se uklidní.
doplněno 01.01.14 22:34:A oproti Kami95 - neřeš, ale matku neodháněj. V životě to nechodí tak, že "už jsem dospělý, tak mi všichni polibte".
Nikdy nevíš, kdy se něco zlomí a máma pomůže s vnoučaty apod. Zničit si rodinné vztahy úplně je zbytečné, pokud to není krajní řešení.
0x
Z toho je vidět, že si matka nedokáže zvyknout, že už nejste malý - a nechce. Ale, nechtěl jste psychologický rozbor :D
Zkuste pokaždé, když vás něčím začne sekýrovat, vnucovat něco, jí pochopit, ale takovým způsobem, aby i ona pochopila vás. Usmějte se na ni, řekněte, že si vážíte její starostlivosti a zájmu o vás, ale že přeci jen na takové drobnůstky už stačíte sám. Kdyby chtěla pomoc od vás, ať se klidně ozve.
Hlavně se vyhněte hádkám, nic se tím nevyřeší a oba budete mít špatnou náladu. Řešte vše s respektem pro druhé, tak, aby respektovali oni vás
Hodně štěstí!
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.