Jak se mu za vše omluvit? poraďte

Myslím, že kdyby jsi ho měla opravdu tak moc ráda, dokázala by sis na vše odpovědět sama..Ale jinak bych za ním jela a řekla bych mu, že kdyby mi na něm přece nezáleželo tak se mu furt nedoprošuju..třeba si uvědomí, že ho opravdu chceš..

Na to jsi mela myslet driv,ja mel doma to same , nevsimala si me ,delala mi naschvaly a jine veci ,ktere tu psat nebudu,tak jsem proste odesel.

ano já vím, měla jsem, na to je teď pozdě...Můžu se tě na něco ještě zeptat? Přesvědčilo by tě ještě něco od ní?

Ja to snasel deset let,ale to nebyl duvod proc jsem od ni odesel, neveru uz jsem nemohl odpustit, jinak se nezlob ,asi to je porad ve mne, ale tohle ji neodpustim.

Aha...to mě mrzí. To jsi to teda neměl lehké...

Já třeba vím že bych mu nikdy vědomě neublížila, nevěrou už vůbec ne, tohle bylo spíš jen takový špatný období a já to neviděla, kašlala jsem na něj a tím jsem mu moc ublížila...mě je ze sebe tak hrozně, chtěla bych toho pro něj ještě tolik hezkýho udělat...prostě to co jsem měla dělat už tak dávno...přála bych si vrátit čas moc ho miluju ale teď mi prostě připadá že si to sám v sobě prostě zatrhl a všechno co udělám je už k ničemu

Tak si s nim zkus jeste promluvit, jestli jsi mu nic tak zavazneho neprovedla, tak si myslim ze neni nic ztracene, ale mozna si uz nasel za tebe nahradu.

to ne. to vím jistě. málokoho si k sobě pustí, málokomu věří, byla jsem pro něj po dlouhé době vyjímečná osoba a tímhle jsem ho zklamala. Chápu ho...tohle nemohl dál snášet...bože mě je ze sebe hrozně. Bojím se že cokoliv co řeknu už bude na nic musím na něj vychrlit něco, co upoutá jeho pozornost aspoň natolik aby byl ochoten si o tom se mnou ještě promluvit...

Ja jsem stejny ,asi trochu introvert , mam pravdu?

a vy budete uplny opak,

ano, přesně tak...

to právě ne...taky mám ráda svůj klid, málokomu věřím, málokoho si k sobě doopravdy pustím...jsme si natolik podobní, chápeme si v tolika věcech, jenže...teď si o mě myslí, že taková nejsem, že jsem jen sobecká koza, co si s ním celou dobu jen hrála, že mi na něm nezáleží a já bych nejraději vykřičela do celého světa že to tak není

poučila jsem se až moc...hrozně mě to ale bolí nedokážu se jen tak vzdát svojí lásky, když vím, že cítí to samé, jen už jsi to v sobě prostě zatrhl, dokáže být hodně krutej i na sebe...ale bolí ho to. Taky vím že se bojí že bych mu to dělala znovu...Myslíte že bych za ním měla zkusit přijet? Překvapit ho? Já nevím, něco dobrého mu upéct, poprosit ho o pár minut a vysvětlit se?

To já bych za ním zase jela..ať mám jasno..

takže myslíte že je to dobrý nápad? podle mě je horší když to budu oddalovat...ať se ještě pokusím o kontakt dokud to ještě možná něco změní

Právě..když to budeš oddalovat, může si myslet, že jsi to nemyslela vážně a že ses na něj vysrala, když to tak řeknu..že když nepovolil hned tak sis našla jiného..Takže bych za ním jela..ale tehdy ať máš jistotu, že je doma..bavíš se s jeho rodiči? Pokud ano, možná by se dalo zeptat i jich, jak na něj..

Milá tazatelko,

nemůžu se zbavit pocitu, že vše ještě není ztraceno. Myslím, že byste za ním měla jet. Víte, všechny lidské vztahy jsou plné nedorozumění. Zároveň jsou však tak krásné, že stojí za to, za ně bojovat. Pokud Vás Váš milý opravdu miluje, tak se přes to přenese, pokud uvidí upřímnou lítost a ochotu napravit se. Jak mu to ale dát najevo?

Jsem toho názoru, že nejlepší je upřímná omluva ze srdce bez přebytku slov. Prostě za ním přijeďte a když ho uvidíte, tak mu nejdříve ze všeho řekněte, že se mu chcete omluvit. Že Vás velmi mrzí, jak jste se k němu chovala a že ho prosíte o odpuštění, protože ho z celého srdce milujete a cítíte, že bez něj nemůžete žít. A až se Vás zeptá, co bude dál, tak mu řekněte, že dál ho budete opravdu milovat, což znamená nemyslet jen na sebe a naslouchat.

Nejlepší je ale použít vlastní slova. Přemýšlejte nad tím, co chce slyšet. Já jsem se Vám jen pokusil nastínit, jak to může vypadat.

Hlavně se nebojte. Když do toho dáte všechno, tak to dopadne dobře, ať už s Vašim milým ,nebo bez něj.

Noviny

Kolik je Vám let? Pokud jste oba mladí, věkově kolem dvaceti tak OK.. jinak nedělejte to, že přijedete neohlášeně, min. už z toho důvodu, že to není slušné..

A když se ohlásí, milostivý bude dělat, že není doma nebo jí rovnou napíše, ať nejezdí, že je to zbytečné..osobně je to jiné..

Kami95 neblázni, není vhodné někoho násilně překvapit.. pokud se jedná o vztah, pak musí chtít oba

babajaga® třeba je tazatelka ještě mladá a nemá se vztahy zkušenosti..

Nedokážu ti poradit, ale hodně s tebou soucítím. Prošel jsem si před pár týdny něčím velice podobným. Tou zoufalostí, že jsem chtěl napravit své chyby, ale nedostal jsem šanci. Ta nemohoucnost cokoli udělat, když jsem měl plno sil, vůle, udělat cokoli na světě, jen abych ji měl. Ona prostě nechtěla, měla to prej zpracované. Podle mě je ale vše co se děje potřeba, abysme byli více milujícími. Podle mě musíme trpět a ztrati a hodně trpět, čím víc jsme zabednění. Myslím si, že ta teorie, že bys byla odteď uplně jiná, je prostě málokdy pravdivá. Já ji to taky tvrdil, ale jsou to většinou jen velké oči. Tipl bych to tak z 90%. Prostě jeden z deseti možná dokáže překročit svůj práh, ale většinou jsme velcí egoisti. Ale toto mě právě na tom všem štve nejvíc. Ne ani to, že ji nebudu mít nakonec zpátky. Ale ta černá můra, že jsem pořád stejný, podobný, možná o krůček dál, o něco poučený, ale kdoví jaký kostlivec na mě zase vyleze ze skříně v dalším vztahu a co zase zmrvím. Mám celkem představu jak se má zodpovědný, vyspělý člověk chovat a vidím tím pádem co vše nedělám, včem chybuju. Podle mě je tato sebekritika super. To co ty řešíš, tak je čistě egoistická potřeba, touha mít někoho, strach ze samoty. Láska je tam v moment, kdy milujem bez chtění vlastnit, kdy milujem a přejem druhému cokoli, co chce on sám. Pokud chce jinou, tak ji má mít. Pokud chce být sám, tak má od nás svolení, protože jej milujem. Jasně že mu můžeš říct jak moc tě to mrzí, jak bys chtěla na sobě pracovat a být jiná a jasně že mu to můžeš dokázat skutkama. Ale výzva života je podle mě v tom, že se máme smířit s tím co je. Milovat bez vlastnění. Bez očekávání budoucnosti od někoho. Milovat to co je v daný moment. A dávat neustále jeden druhému svobodu. Tím pádem by vypadlo ze vztahů spousta tlaků, stresů a manipulací a lidi by se v té plné svobodě paradoxně mnohem míň rozcházeli, než když se vážou kontraktama, výhružkama, společenskýma pravidlama, ale ne láskou.

Jak jsem psal na začátku. Možná budeš trpět ještě víc a dlouho, ale podle mě se to dít prostě musí, protože máme velké ego a to holt musí dostat takovou pořádnou lekci, aby se posunulo, abysme do příštího vztahu dali více lásky. Uvidíš sama nakolik ses poučila, ale fakt mi přijde hrůzné na životě to, když vidíme, jak se nedokážem nakonec změnit, i když jsme se stokrát zařekli.

Jo a podle mě "útěk" z utrpení je ten, že jej přijmem, jako fakt, jako cokoli co se děje, jako přijímáme to, že se radujem, tak přijmem v té naší mozkovně to, že prostě trpíme samotou, odloučením, jsme nechtění. V moment, kdy to neposuzujem, ale s láskou pozorujem, přijímáme, dáváme tomu pocitu pozornost, brečíme, prožijem to naplno, tak už to tak těžké vlastně není. Měj se ráda za cokoli co jsi, měj ráda jakýkoli pocit, který v tobě vyvstane. Jinak skončíš ve zrádné spirále sebeobviňování.

Jo a ještě bych moc vřele doporučil knihu Jeroným Klimeš - Partneři a rozchody. Dej ji hledat do google a přidej do hledání slovo "pdf" a najdeš ji i online a je to super počtení. Možná budeš čumět, jak to co prožíváš, tak je tam perfektně popsáno, s psychologickým nadhledem a že se ti děje něco, co se děje milionům lidí.

Moc ti přeju ať vám to vyjde a ať ti dokáže odpustit, protože teď je to vše na něm. Kéž by ho osvítilo a tu šanci ti chtěl dát. Moc Vám fandím a přeju ti ten nádherný pocit druhé šance, kdy uděláš skoro všechno, abys to odčinila a on se bude mít jak v bavlnce. A pokud to nevyjde, tak držím moc palce, ať nespadneš do depresí a vážíš si sama sebe a dokážeš dalšímu partnerovi dát vše to, co jsi chtěla dát tomuto.

Mimochodem, kolik Vám vlastně je?

Zkus odpovědět na toto. Kolikrát ses v historii upřimně zařekla, že se sebou něco uděláš? S tou tvojí povahou, kvůli které ste se rozešli. Zkusilas to už mockrát? A buď prosimtě upřimná. Jak se celkově vidíš během posledních pár let. Byla tam nějaká tendence ke zlepšení nebo zhoršení? Byla jsi dřív jiná, lepší, nebo naopak horší a postupně se vypracováváš?

Dobrý den,

již je to skoro rok... Svěřila byste se nám, jak to dopadlo? Pro Vás doufám, že dobře...