Zdravím, je mi 19 let, a jsem až po uši zamilovaný do své spolužačky, je to ta nejbáječnější holka na světě a já bych pro ní byl schopný udělat cokoliv, moc jsem se s ní za celou dobu nebavil, ale je to asi 3 měsíce, co jsme měli stužkovák, a hezky jsme si zatančili, a od té doby na ní myslím čím dál víc, začali jsem si psát, rozumíme si, máme stejné názory, a navzájem se podporujeme, na vánoce jsem jí koupil náramek, a nikdy v životě jsem neviděl někoho ví štastného, když se mě zeptala proč jsem jí ho dal, tak jsem to ze sebe nedostal, a neřekl jsem z lásky a že k ní něco cítím, ale řekl jsem proto, že mi na ní záleží, chtěl jsem jí po té vzít na večeři a do kina, ale kvůli času, se to nedaří, za měsíc máme maturitní ples, a já se rozhodl, že jí napíšu dopis, ve kterém ji řeknu, co k ní cítím, a jestli by mi dala šanci, abych jí dokázal vše, co k ní cítím. Dopis si připravuji už teď a chci jí ho napsat vlastnoručně, aby věděla, že každé slovo co píšu jsem napsal vědomě, a aby si nemyslela, že jsem něco jen zkopíroval a vytisknul. Moc mi na ní záleží. Kdysi chodila s jedním klukem, který ji ale podvedl, ona mu odpustila, ale on ji ublížil znovu a nechce ho už nikdy vidět. Nikdy bych jí nemohl něco takového udělat a ublížit jí, je pro mě vším, ikdyž o tom neví, co všechno k ní cítím. Myslím na ní celý den, celou noc, pořád. Zároveň se jí ten dopis ale bojím i dát, protože nejraději bych jí to řekl do očí, ale toho se bojím, a nechci ji ztratit už jako kamarádku.
Prosím o radu. Jak jí nejlíp říct, že jí miluju a je pro mě vším? Mám ji dát te dopis?
Vyčkávám odpověď, které se zároveň ale i bojím.
Děkuji za radu
2x
Nápady pokud by se to nějak pokazilo a zahrát to do vtipu , nejsou vůbec špatné ono ti nic jinyho nezbyde , ale pokud to opravdu je tak jak vypravíš myslím že bude mít slečna radost a puget taky vůbec neuškodí
1x
Já ti nevím, ono to sice vypadá romaticky, ale možná budeš za sraba. Pokud je to romantická duše, co ráda čte, tak by to ale mohlo vyjít. To už musíš vypozorovat sám. Ukaž, že seš chlap, a pokud tě odmítne, zahraj to do autu nějakým vtípkem.
U dopisu je však nebezpečí, že pokud nebude mít zájem, tak tě může začít ignorovat, aniž bys věděl, jak na tom jsi a co si myslí. Nehledě na to, že nikdy nevíš, kde a komu dopis ukáže...
0x
s tou kytkovou akcí zas opatrně... - není důležitý, co si představujou ostatní, ale co sedne tobě, aby z toho pak nebyla sice zábavná historka viděná z odstupu několika let, ale trapas v současnosti, co by vztahu moc nepomoh...
jestli je psaní nejschůdnějším řešením, tak ano - jen bych radil možná trochu přitlumit - ne ve smyslu, že dotyčnou máš třeba, možná, tak trochu docela... rád, to ne, to samozřejmě napiš jasně, ale přitlumit ve stylu, vyjadřování, v nějakejch perspektivách - prostě aby adresátka radši nebyla moc zaskočená rozdílem mezi tím, jak spolu (i písemně) komunikujete teď, a jak bude napsaný tenhle dopis - ono v písemném projevu se člověk projevuje dost jinak než při osobním styku a ovšem i než při nějaké kratší věcnější písemný komunikaci, takže bych se snažil o podobný tón jako u toho dosavadního psaní, spíš víc civilnosti a jednoduchosti než exaltovanosti... (já pochopitelně žádnej koncept dopisu neviděl, ani tu předchozí korespondenci atd.; to je jen takovej, možná naprosto zbytečnej, tip...)
(jinak radši teď dopis, než čekat - třeba si to s bývalým přítelem zas rozmyslí, může se objevit někdo jinej...)
0x
Ze svých špatných zkušeností bych žádný dopis nepsala. Pozvi jí na rande, dej jí pusu a potom jí řekni, že jí máš rád, zda to můžeš čekat i od ní. Stačí, hned budeš vědět na čem jsi, kdyby se styděla a řekla, že neví nepolevuj, však ona brzo roztaje. Taky by neškodilo s ní zajít na dvojku bílýho. Jen jednu !, aby jste neskončili rovnou v posteli . 
0x
To co jsi napsal otevřeně sem, tak bych napsal otevřeně do dopisu. Ale vlastně na dopis bych se vykašlal a snažil se jí to říct do očí, kytku k tomu. Prostě bych dokázal, že udělám vše. Problém je v tom, že moc přemýšlíme. Podle mě je nejlepší "co na srdci, to na jazyku". Nějaké obavy z odmítnutí jsou jen další zbytečné přemýšlení. Zraněné bude jen tvoje ego, pokud tě odmítne. Žádnému normálnímu člověku by nemělo vyznání lásky vadit natolik, aby nezůstal velký kamarád s dotyčným. Podle mě je to celé jenom o tvojem egu, že se bojíš, máš strach ji říct něco co cítíš. Čeho se bojíš? Odmítnutí, pravdy? Ale pravda je lepší jak odkládání citů. Žij naplno, každý den může být poslední. A v tom co píšeš a cítíš je podle mě rozpor. Když někoho miluješ, tak neotálíš ani minutu a řekneš to, zavoláš, do očí, jakkoli. A ty píšeš, že na ni nemáš čas poslední měsíc? To nejde dohromady. Řešíš víc sebe než ji. Miluješ víc sebe, svoje ego, než ji. Víc se bojíš o sebe, že budeš raněný, než že ti záleží na ní. Neobviňuju tě z ničeho, popisuju jen jak to vidím, svoji logiku. Že často neříkáme druhým co k nim citíme, mlčíme a odkládáme to, ale ve finále je to jenom sobecký strach, o nás, jak bysme se cítili my, kdybysme třeba byli odmítnutí, že je to trapné, že jsme měkoty, když budem moc citliví apod. Podle mě je odvážný ten chlap, který je citlivý a říká "miluju tě" mockrát za den a nebojí se prohry, odmítnutí. Vem si, že jsi ji mohl třeba dělat šťastnou celý měsíc a ona tebe, pokud bys sebral odvahu a řekl ji, že ji miluješ před měsícem... no a takto utíká každý den. Ale ne tobě, ale i jí. Vedle někoho, kdo ji údajně miluje, kdo ji údajně chce dělat šťastnou - tak dělej, dokaž jí to
Pravda je taková, že jsem to nikdy pořádně neuměl říct. Já jsem ten typ, ač to možná vyzní divně, tak jsem nikdy neměl potřebu bejt v čele třídy, nijak se neprojevu, nedělám žádný blbosti, nemám za potřebí si nijak něco dokazovat, ale odvahu, abych jí to řekl do očí, tu sbírám fakt těžko. Ani nevím, jestli by mě ona chtěla, jak říkám. Ale ví že mi na ní záleží, je to strašně milá holka, která si jde za svým cílem, nehledě na to kdo ji do toho kecá nebo kdo jí uráží. V naší třídě to je težký, protože každej má svůj názor a není schopnej se přizpůsobit tomu druhýmu. Ona vymýšlí celé naše maturitní předtančení, ale nikdo ji o to nepoprosil, nikdo neřekne díky, nikdo neprojevuje zájem a neuvědomujou si, kolik jí to dá práce, že už takhle toho má nad hlavu. Já pochopil, kolik jí to dá práce, tak jsem se jí chtěl nějak zavděčit. Jak jsem psal, že jsem jí dal ten náramek, tak jsem jí ho chtěl dát ve škole, ale zradila mě pošta, tak jsem pro něj jel do Prahy. Když jsem jí psal, že jsem jí něco zapoměl dát, tak mi řekla že jí nemusím nic dávat a už vůbec se za ní táhnout do Solnice. Řekl jsem si v duchu, že jsem jel proto do Prahy, tak cesta do Solnice mě nezabije (12km). Když jsem za ní přijel a dal jí to, tak v životě jsem neviděl někoho víc šťastnějšího, furt mi říkala že si to nemůže vzít, ať si to vezmu, ale já bych jí to přivezl druhej den zase, pak si to nakonec vzal a nestačila mi děkovat, ale na otázku proč jsem jí to dal jsem prostě nedokázal odpovědět po pravdě. Ten obrázek to vystihuje po pravdě, já ikdyž si s ní píšu pres Facebook, tak mám co dělat, abych vůbec se odhodla napsat to ahoj. Ale jsem rád za všechny Vaše názory a moc si jich cením.
Já si v životě ověřil tuto pravdu, která dost bolí. Jde o to, že stydlivost je opět známka egoismu. Stydí se člověk, kterému záleží více na sobě, než na druhých. Nedokáže do očí své lásce říct člověk, který je zahleděný víc do sebe, než do ní. Někdo, kdo se bojí nějaké svojí bolístky z odmítnutí, ze ztrapnění. Takových nás je spousta. Ale podle mě je v tomto veliká pravda. Miluješ ji málo, ale tak to bývá. Málokdo z nás má tak čistou lásku, že to řekne do očí. Protože málokdo taky ví, co to v úplnosti znamená, jaká zodpovědnost se s tím třeba nese. Naše zamilovanosti, lásky jsou moc přízemní. Toho druhého chceme kvůli našemu pocit, kvůli naší samotě. Ale láska je to, že jej chceš dělat šťastným (protože sami jsme šťastni i sami), ne proto, že nedokážeš být sám, bez ní, ale protože ji chceš dopřát to štěstí, které k ní cítíš, dávat jí ho a dělat jí radost každý den. Toto málokdo cítí. Většinou jsme hnaní sobeckou láskou, zoufalostí ze samoty. A to, že jí to nedokážeš říct napřímo, tak bohužel znamená, že nedokážeš ji ani naplno milovat, dát ji vše co může dostat. V určitých situacích, kdybys s ní byl, tak budeš zase kalkulovat, stydět se, bude ti něco trapné. A si vem, že se objeví někdo, komu to trapné nebude, řekné ji vše, udělá vše jak k ní bude cítit, jen aby jí udělal radost. Zkus se nakopat do zadku a dělat více to, co cítíš a méně se bát výsledku. Projevit lásku je nádherné. A to už jenom v tom, že to uděláš. Když to nevyjde tak to není taková hrůza. Nádhera je v tom, že se překonáš, uděláš to a příště to uděláš o něco lehčej, lépe. Když to neuděláš, tak to znovu budeš řešit a možná ještě víc. Každý strach před kterým utečem tak sílí. Neutíkej před projevem lásky. Je to nádhera a no a co, že nejsi dokonalý. Tréninkem se jím staneš. Každý musel praktikovat a stále musíme.
Jo a ta pointa, jak jsi napsal s tím, že si nikdo nevšímá co dělá a ty jo. Tak to mi přišlo moc hezké. Škoda, že jsi jí to neřekl. Celé jak jsi to popsal. Toto by měla vědět. Že si všímáš co dělá a konkrétně čeho. Toto každý z nás rád slyší. Sakra, nestyď se tak. Vždyť by bylo tak hezké kdyby věděla, jak je šikovná, co dělá, i že ji máš tak moc rád. No a co, že to nevyjde. Budete kámoši. Ale bude mezi váma upřímnost. Takto máš masku, ona asi taky.
Musím souhlasit se vším co píšeš, fakt všechno co jsi napsal je naprostá pravda. Ale jednu věc ti řeknu, já ji miluju. Absolutně nechápu co bylo za toho blba že jí mohl vůbec podvést, protože ona je úžasná. Miluju ji až moc právě. Každej mi říká, že jsem se za poslední 3 měsíce změnil, většinou se u mě o víkendu stavil kamarád, a kecali jsme, teďka vůbec, protože, já bych se na něj nedokázal soustředit, protože na ní furt myslím. Abych ti to popsal důkladněji proč jsem jí dal ten náramek. Děláme předtančení na maturáku. Ona vymýšlí tanec a já stříhám hudbu. Ale naší třídě se nezavděčíš a všechno berou za samozřejmost. Nikdo mě nepoprosil abych to stříhal a co mě sere ještě víc, nikdo se jí nezeptal aby vymýšlela ten tanec. Každej to bral za samozřejmost, protože tančila ve skupině, ale nikdo jí o to neřekl, nikdo jí nepoprosil. Já jsem se potkal s bývalím spolužákem a ten říkal, že taky vymýšlí maturák, a těm lidem se nedokáží pořádně zevděčit, protože věděj že bez nich jsou nahranný. A mě to došlo. Naše třída si neváží toho co pro nás ona dělá. Má největší právo říct ne, nebudu to dělat, nezajímá vás to, nepoděkujete děláte blbosti a kurvíte to. Ona to může říct ale neřekne. Lidi ji za zády pomlouvaj, dělaj si z ní prdel, protože si jí dobíraj že ona se hýbe nejlíp ze všech a to je fakt, nadávaj na ní, ale ona jde dál, už mě to nebavilo se tam na ní dívat, jak se trápí, tak jsem taková trochu ochranná ruka, že když někdo něco řekne na ní, tak mu domluvím ať se nad sebou zamyslí. Já jsem jí napsal pak že jí moc děkuju, že třídě to nikdy nedojde, ale ona mi napsala že já jsem důležitější a že mě děkuje víc, ale to není pravda, bez ní by jsem byli v prdeli. Já vím jakou já mám práci s tou hudbou, tak mě as došlo jokou ona má mnohem větší prácin s tím tancem. Chtěl jsem se jí alespoň nějako zavděčit, a ten náramek bylo to nejmenší co jsem jí mohla dát, ona je největší hrdina naší třídy, ale nikdo si toho neváží.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.