Denní režim seniora

Pokud je babička spavá ve dne a v noci spí také, tak dobré, nechte to na ní. Seniorům se ale s pokročilejší zmateností režim obrací, jsou ve dne spaví a v noci nespí a mají snahu něco podnikat - což je průšvih pro pečující osoby (prášky také nemusí zabírat). Tak tam režim: vstávat...atd. - pokud má kdo režim babičce organizovat a nevypadnou všichni do práce...

Já se domnívám, že nejlepší je něco mezi oběma metodami - zlatá střední cesta. Je důležité, aby určité body denního programu byly pevně dané - zejména pak pravidelná strava, každý den ve stejnou hodinu. S tím musí být spojen i pitný režim. Dále by bylo vhodné denně dodržovat určité zvyky, např. před oběděm nebo po obědě krátkou, klidnou procházku podle babiččiných možností. Ale částečně bych se i řídila přáním staré paní. Když se jí chce spát, nenutila bych ji do žádných ručních prací nebo jakékoliv činnosti. Pevný denní režim je pro ošetřovatelku jednodušší, ale seniora by mohl zbytečně stresovat. Úplně volný režim je nevhodný, protože je důležité dbát na pravidelné stravování a také je pro celkovou pohodu člověka důležité udržovat si rituály.

Já maslím, že by se to mělo nechat na něm. Není na vojně, aby mu někdo dělal budíček a šel spát na zhasnutí světla. Samozřejmně pravidelnost v braní léků musí být a taky nějaké procházky je potřeba pokud to zvládá.

Myslím...občas ale nemyslím.

Asi podle sebe soudím tebe. Já bych chtěla, abyste mě nechali být, abych měla i při tomhle průšvihu možnost volby. Kdy budu spát a kdy nebudu muset dělat něco, co chce někdo. Nechci dělat ruční práce, nechci se trápit myšlenkami. Chci spát a něco pěkného si nechat zdát. Stějně už maraton napoběžím, dokonce si ani do obchodu nedojdu a neuvařím si. Tak co?! Si myslím já.

Babkazov - plně souhlasím. Někdy je den, kdy jsem docela ativní, někdy nemám náladu ani koukat kolem sebe. Chápu, že pro ty kolem mne to není jednoduché, ale dožívat "na vojně" bych opravdu nerad. Asi se tomu nakonec nevyhnu, ale dokud to jen trochu jde ...

Mám skoro tříletou zkušenost, pečuji o maminku, je na tom přibližně podobně jako ta vaše. Intuitivně věřím, že pravidelnost je důležitá, a snažím se vše dodržovat, maximální odchylka je tak půl hodiny.

Pospávání během dne nerada vidím, maminku zabavuji, aby neusnula, protože pak docela zlobívala večer a v noci a vyžadovala prášky na spaní.

Chůze je také velmi důležitá. Samozřejmě v rámci možností a sil. Péče o ležáka se opravdu bojím. A jak se chodit přestane, tak mnohem hůř fungují všechny vnitřní orgány. Myslím, že přístupem dopřejme starému člověku klid a pohodu a ať si "dělá co chce", mu moc nepomáháme.

Babkazov a frible - budu trochu oponovat. Vy oba i já jsme teď docela fit. Vždyť i internet umíme pustit a na poradně něco napsat... Já také teď, když jsem při smyslech, šířím kolem sebe, že nechci dopadnout jako opečovávaná osoba působící víc starostí než radostí. A říkávala to i moje maminka, když pečovala o svou nemohoucí maminku, mou babičku.

Jenže pak najednou se něco stane a péče je potřebná. A myslíte, že si moje maminka vzpomene na to, jak kdysi byla frajerka a říkala, že nedopustí, aby se o ni pečovalo? Nevzpomene. Je přes to všechno špatné na světě ráda. Někdy je úplně mimo, ale vnoučata i pravnoučata pozná a těší se z nich. Občasné návštěvy známých vítá a ráda si poslechne, co jí povídají.

A já jsem unavená a můj život je úplně jiný než dřív, ani partner to v nové situaci nevydržel. Přesto nedovolím, aby jen tak ležela a tím ležením se rychleji ubírala k úplnému konci. Chci ji zde mít co nejdéle, vždyť stále těch pár světlých okamžiků za to stojí. Pro všechny, i pro vnoučky.

A abychom to obě nějak zvládly, musí jistý režim dne být.

Není to ironie, ale dnes se docela děsím, co to se mnou je. Nic mě nebaví, na nic se nemohu soustředit, žádná práce za mnou není vidět. Mám pocit, že babijagi píšete o mě. Takže tato otázka na poraďte je dnes dělaná i pro mě ač je mi 57 let. Jestli takhle bude vypadat můj zasloužený důchod, tak to se toho ani nechci dožít. Jestli si starý člověk uvědomuje, že je vše marnost nad marnost, tak bych mu nechala volný režim, ale ty konce, vždyť je to spirála jenom k horšímu a horšímu. Nezávidím nikomu, kdo se stará o nemohoucího člověka. Stát by měl takové ošetřovatele ocenit, ohodnotit, vycházet vstříc. Ale zatím to vypadá, že háže takové rodiny přes palubu.

Ano, požadavek o zvýšení příspěvku může mít na zlepšení zdravotního stavu zázračnější účinek než samotné Lurdy .

I já jsem naznala, že situace u nás je o hodně horší než na počátku, a začala sondovat. Úřednice byla ochotná a chtěla se mnou předběžně projít požadované body. Začalo to hůlkou. Jestli ji maminka používá. Ne, nepoužívá. Bývalá tanečnice národopisného souboru se s hůlkou nepohybovala jako zdravá a jako nemocná už není schopná tolik pohybů koordinovat. Chůze s hůlkou je pro ni nebezpečnější než bez hůlky. Její hůlkou - oporou jsem prostě já.

A tak jsem na úřadě skončila. Pochopila jsem, že jakmile se úřední šiml dozví, že nějaký opovážlivec požaduje příspěvek, ale nepoužívá hůlku, bude nejspíš prohlášen za zdravého.

Televize několikrát za týden vysílají o těžkém životě zdravotně postižených i seniorech. Děda u přítele si nenakoupí, neuvaří, nevypere, postel nepřevlékne, ale na vyšší příspěvek nedosáhl, jenom na 800 korun. Prostě tabulky. Nemá nohu nad kolenem, ani protézu mu nedoporučili, kvůli srdci. Bez pomoci nesoběstačný. Ale vím, že jsou horší případy, hlavně, že má mysl v pořádku. Ta Vaše anabáze s kartou, není vůbec záviděníhodná, ještěže řídíte.

Zdravím,

z vlastní zkušenosti s pčíi o maminku jsem pro vcelku pravidelný režim. Nemocní a staří se rádi utíkají do pospávání přes den, je to pro ně únik od nepříjemné skutečnosti - bolest, pocit bezmoci ap. Jsou na výběr dvě možnosti - nechat člověka v klidu, do ničeho nenutit, ale následkem je zhoršení zdravotního stavu - více léků, více jejich negativních účinků, více problémů, např s trávením a také bližší konec. S jídlem a pitím byl vždy problém, nemám hlad , už zase mám pít? Ale pokud se postavilo jídlo před ni, snědla vše. Pokud je starý a nemocný trochu schopen chůze nebo aspoň rehabilitačního cvičení, malé ruční práce - skládání drobného prádla, utírání nádobí v sedě, osvědčily se i návštěvy - děti nebo naopak věkově blízcí, každé rozptýlení v průběhu dne bylo vítané. V létě sezení na dvorku, protože žila na vesnici i před domem na ulici, zvládli jsme takto 8 let.

Domovovy pro seniory propagují přesný opak. Pokud je senior na péči závislý, nechají ho celý den pospávat, nasadí antidepresiva na zklidnění, místo používání toaletní židle raději inkontinentní pomůcky, dají najíst, nechceš? nic nemusíš - i takovou mám zkušenost.

Oprava : z vlastní zkušenosti s péčí ...

Zas budu ta špatná ale proč stále chce někdo někomu organizovat život, 86 let babička má přece nárok celý den prospat a nemusí nutně ráno vyskočit z postele a běžet si vyčistit zuby. Sama jsem většinu času na invalidním vozíku a ač ještě nemyslím na smrt (nejsem až tak stará) nesnáším snahu dcery a manžela organizovat mi den údajně pro moje dobro, zrovna dnešek byl ukázkový, já si ráno sedla naprosto spokojená k počítači a po desáté manžel zavelel, obleč se a jedeme do nějakého obchodu, na mojí otázku co tam potřebujeme odpověděl, že nic určitého ale přece nebudu sedět zavřená doma. Nechtěla jsem, musela jsem,) Futurum plné lidí, v Ikei ječící děti a nejvíc času stráveného v Hobby marketu (šroubky a různé nářadí mě vážně "zajímalo nejvíce") Naprosto zbytečně (podle mě) utracené peníze, manžel se kochal a já na vozíku mrzla a vrčela, že kdybych nemusela, tak bych sem nešla.Oběd-to přiznávám patřil k příjemným věcem dneška ale jakmile jsme přijeli domů už zase manžel organizoval jak se půjdeme dívat na nějaký film na DVD zcela jistě je to opět abych nestrádala v samotě. Nesnáším otázku proč si nepustíš rádio abys tu nebyla sama tak potichu, já jsem v tichu ráda, nesnáším to nedělej, řízneš se a podobně, říznu se téměř vždycky ale je to můj prst a má krev. Nechte nás žít.

Tak, a mám to. Kolik lidí, tolik názorů... Já sama jsem zastáncem určitého režimu, ne snad jako na vojně, ale moc navolno si myslím, že to není to pravé. Jde o celkem novou situaci v naší rodině a já se sestrou se na této otázce nemůžeme shodnout. Ale protože se v péči o babičku musíme střídat, byla by potřebná nějaká shoda. Ocenila jsem odpovědi na moji otázku od @bimbam, @babajaga, @1jana. Bohužel, další se mi už ocenit nepodařilo, obzvlášť u @strejc mně to mrzí. Ale každého, kdo pečuje o kohokoliv, nemusí to být jen senior, ale třeba postižené děcko, hluboce obdivuji. Je fakt, že si nikdo, kdo to nezažije na vlastní kůži, nedovede představit co to obnáší. Najednou se všechno změní a místo klidného užívání si důchodu (na což se obvykle všichni těší a ve všech médiích se na to objevují lákavé reklamy) se člověk musí vrhnout do kolotoče celodenní péče a vlastní "užívání si" není ani čas, ani energie. Nakonec to ale všichni děláme rádi, protože snést pomyšlení, že náš blízký, kterého máme rádi, který pořád vnímá a je mu s námi dobře, je v nějakém zařízení mezi cizími - to bych se trápila určitě ještě víc. Jak píšu, je to nová situace a já doufám, že najdeme kompromis a nějak tu situaci zvládneme všichni. Ještě jednou moc děkuji všem, kdo se k mé otázce vyjádřili a přeju každému kdo pečuje, hodně sil a zdraví... Děkuji...

Též si myslím, že každý má svým způsobem pravdu, nejde všechno hnát do extrému. Člověk by si měl život užít. Učit se a režim může mít malé dítě, ale starému člověku nechat i chvilky na nic nedělání. Uvědomte si, že seniorovi utíká ČAS úplně jinak, než nám. Pro nás celé odpoledne, pro něj chvilka. Čím víc roků, tím rychleji den uběhne.