Jsem v prváku na VŠ (obor IT), na jedno cvičení se mnou chodí holka (většinou sedí poblíž vedle svojí kamarádky), která se mi líbí, je milá, příjemná atd. (to je můj subjektivní dojem, zas tak dobře jí neznám, zatím jsem s prohodil pár vět, takže to nemůžu hodnotit nějak objektivně), zkrátka bych si ji přál. Asi není jiná možnost, jak se s ní sblížit, než postupem oslovení-seznámení-pozvání na schůzku-námluvy atd.?
Je nějaká možnost to nepodělat, když jsem v tomto ohledu naprostý zbabělec, dosud nikdy jsem žádnou holku neměl, nikdy jsem si s žádnou ani nikam nevyšel a když jednou jedna kamarádka na střední pozvala mě (nemůžu říct, že by se mi nelíbila), tak dlouho jsem se z toho vymlouval (z obavy, že se ztrapním), že z toho nakonec taky sešlo, zkrátka jsem nadprůměrně frustrovaný ubožák? Upřímně, jsem trémista celkově, nesnáším mluvit před lidmi, ale snáze bych asi sebral odvahu k tomu, vykládat někde něco před desetitisícovým davem, než jít za nějakou holkou a oslovit ji za účelem sbalení. Nevím proč, ale vždy mi to přišlo nanejvýš trapné, se někomu takto vnucovat...
Navíc mám velký problém s tím, projevovat některé emoce (myslím, že je to příznak aspergerova syndromu, lékařsky potvrzený ho nemám, ale moje povaha tomu odpovídá). Když nad tím tak uvažuji, představa, že dotyčnou někam pozvu a ona mě odmítne, mě děsí podstatně méně, než že mě neodmítne a já s ní budu muset někam jít... protože jak se chovat potom, už nemám ponětí vůbec. Možná ještě tak, kdybych se hodně opil, nebo byl pod vlivem nějaké tvrdé drogy, tak bych měl dočasně větší sebedůvěru, ale ani to prý na tohle moc nepomáhá...
Počítám, že odpovědi na předchozí otázku budou tedy vesměs záporné, takže mám ještě jeden dotaz - je nějak možné se psychicky smířit s doživotní osamělostí? Už asi 2 roky se o to snažím, ale jsou období, jako je zrovna toto, kdy mi to moc nejde a ta frustrace je pocit dost obtěžující a má i negativní vliv na mé studijní výsledky (s depresí se člověk moc dobře neučí). A zrovna teď před zkouškami se mi to moc nehodí. Takže bych měl rád jasno, jestli dotyčnou slečnu mám přestat jen pasivně očumovat, zkusit jít za ní, nechat se od ní poslat do háje a doufat, že mi to pomůže snížit frekvenci, s jakou myslím na procesy související s rozmnožováním?
A nebo, zda nemám riskovat zbytečné ponížení, odpříště na té hodině sedět někde hodně daleko od ní, už se na ní ani nepodívat a doufat, že jí počínaje Vánocemi už potkávat nebudu a podvědomý pocit hořkosti z další promrhané příležitosti rychle přejde a pro příště už si opravdu dávat pozor, ať se k žádné holce nedostanu moc blízko, na žádnou se nekoukám moc dlouho, s žádnou se nebavím a být rád, že se svým aspergerem jsem jinak schopen na pohled normálně mezi lidmi fungovat a sice budu celý život sám, ale že jsou lidé horších poruch a alespoň budu celý život relativně svobodný a mít relativní klid?
3x
(za prvé si dovolím tykat - nějak se mi tak líp píše)
pár trochu nesouvislých poznámek:
asi takhle: že se jedná o spolužačku ze školy a asi stejnýho ročníku je dobrý i špatný, špatný proto, že při nezdaru se s ní budeš dál potkávat, a z toho můžeš mít hloupý pocity, a ještě hůř, pokusem o sblížení se třeba dostaneš do stavu (silný) zamilovanosti, a to pak (po tom nezdaru) při občasných i jen letmých setkáních se může člověk cejtit VELICE blbě... (pokud po skončení cvičení už setkání není pravděpodobné, tím líp); na druhý straně spolužačka z cca stejného oboru, asi stejně stará nejspíš znamená značnou míru sounáležitosti, což je dobře - jen tak nějaká "holka z ulice", kterou po případném neúspěchu nemusím už nikdy vidět, může bejt značně odlišný stvoření, neboli značně nekompatibilní..., což je špatně; takže snad - vzhledem k tomu, že se už pozdějc moc vidět nemusíte, zkusit to...
-
každopádně je asi lepší tak trochu dopředu počítat s tím, že naděje na úspěch není velká (resp. se na to nějak připravit) - i když nevím nic bližšího, tak můžu jen tak zhruba hádat (a dovolím si bejt trošku vulgárně věcnej): dotyčná se ti líbí, takže nejspíš bude obecně hezká, atraktivní, takže asi bude v navazování známostí zkušenější, úspěšnější, bude žádoucnější a bude to vědět - takže bude asi při výběru partnera i náročnější (taky může jednoduše už s někým chodit) - i s tou spřízněností to pak nemusí být tak skvělý - co se představy o vztahu týče, může už bejt dost jinde... - blbá výchozí situace (takže počítat i s tím, že to nedopadne...)
-
co se případný uskutečněný schůzky týče, tak je celkem jasný, že je asi špatně vzít slečnu na procházku, nebo si jít sednout někam do vinárny, když teda nevím, jak by měla vypadat konverzace..., z tohodle hlediska je i kino, nebo třeba divadlo nepříliš optimální... - teroreticky je to samozřejmě jednoduchý - nějaká akce, která by sama o sobě byla zdrojem zábavy a ještě by vás oba nějak propojila - příklady se dají vymýšlet lehce (tak např. pokud byste oba nějak holdovali lezení po umělejch stěnách, byl by jistě výbornej nápad sejít se v nově otevřené hale..., nebo řekněme trochu bližší věc - nějaká výstavna z oblasti chytrý elektroniky, kde by třeba bylo nad čím mluvit a bavit se při ovládání nějakých hejblátek) - no, tolik teoretické příklady, praxe je trošku složitější, když navíc asi o zájmech dotyčné nic nevíš - nicméně snažil bych se nějakou "samobavící" záležitost, která by navíc přirozeně vedla k nějaké konverzaci, nebo třeba fyzický kooperaci, vynajít
-
asi ještě složitější je úplný začátek - ale tady už se asi beztak pro nedostatek času (kolik těch společných cvičení do vánoc ještě bude?) nic vymýšlet nedá, pokud je to tak, že pak už se sami od sebe nesetkáte, tak prostě nezbyde než nějakou schůzku nabídnout rovnou... (např. - mám to a to, nemám s kým jít, nechce se mi jít samotnýmu, chtěl bych tě pozvat, nechtěla bys?...)
(jo a na přímou otázku - jiná možnost jak se sblížit v tomhle konkrétním případě není - t.č. máte velmi omezený kontakt a v budoucnu to bude asi ještě horší... - jinou možnost nevidím...)
-
ono upřímně řečeno, jeden pokus asi nebude znamenat žádný přelom, spíš to nedopadne nějak skvěle, a nenastane nějaký fantastický posun, pointa je asi v tom, zkusit to někdy pozdějc zas, a pak ještě, a ještě, pak se třeba i něco změní, a pro začátek z toho minimálně vytěžit, že jsem to zkusil; samozřejmě platí otřepaná pravda: když se neudělá nic, nezmění se nic (resp. se situace může měnit i k horšímu tak nějak pomaloučku samospádem - co je dneska těžký, bude za pár let nemožný, a bez nějakejch sociálních dovedností bude všechno v životě složitější a horší...)
-
mimochodem na pití, nebo nadrogování bych se vykašlal - pokud by nebyla (o něco víc) přiopilá, zdrogovaná partnerka, je to absolutně beznadějnej pokus - to je spolehlivej postup, jak každou trochu normální holku hned ztratit - vyhodnotí si to jako slabost, nespolehlivost, nezralost a ještě před začátkem vztahu to nebude tolerovat...
-
k AS se pochopitelně nemůžu vyjadřovat - třeba opravdu jde o poměrně závažnou poruchu, a nějaký pokus (i opakovaný) o navázání známosti je víceméně odsouzený k nezdaru, nebo čistě sám o sobě (bez nějakých dalších důležitějších kroků) spíš nevhodný - jenže tohle by už musel posoudit odborník..., vycházejme tedy prozatím z toho, že je vše celkem v normě... - v tom případě nejspíš to nejpodstatnější řekl (byť trochu primitivnějším stylem a vůbec zjednodušeně a přímo doslova nerealizovatelně) už první přispívající...
ahoj , budu ti tykat mám tak starého vnuka, je druhým rokem na vejšce a u něho naopak řešíme slečny , kamarády a kouření. Víš život je moc složitý a málo kdo je spokojený s tím co mu život naložil. Já si myslím že musíš chyby hledat u sebe a něco s tím dělat. Jsi spokojený se svým zevnějškem? Líbíš se děvčatům? Promin dbáš o zuby o oblečení a hlavně o hygienu? Pracuj na sobě , sportuj , usmívej se a uvidíš jak taková změna bude působit na dívky.Můj vnuk o sebe dbá , voní čistotou , zuby má jak na reklamu , ob den si myje hlavu a sám říká jak někteří kluci jsou cítit potem , jsou neupraveni atd. Samozřejmě se tě to třeba vůbec netýká , ale vždy je co vylepšovat. A co se týká té dívky nehled na ni jak na obrázek naopak nevšímej si jí . Bude ji to k tobě přitahovat a když né tak se nic neděje, je tam mnoho dalších.Hlavně se nelituj a nesmiřuj se s věcmi které ty ve svém věku nemáš řešit. život je krásný ale krátký a vše je velice relativní. Opatruj se a narovnej své tělo i myšlenky a bude dobře uvidíš ahoj Korina
Tak co se týče mého zevnějšku (a fyzické kondice), s tím jsem dlouho spokojen nebyl (sport mě upřímně ale absolutně vůbec nezajímá, tělocvik jsem nesnášel, kdybych dostal do ruky míč, musel bych si někde nastudovat, jak se do něho kope). Ted už jsem na tom spíš tak, že svůj vzhled nijak zvlášť neřeším, a hlavně si uvědomuji, že nějakým sportem bych toho na sobě moc nevylepšil (možná bych trochu zhubnul a trochu zpevnil postavu, ale krajně pochybuji, že by to byla nějaká světoborná změna) takže je to lepší, než předtím. Jestli se někomu líbím, tak to nevím, párkrát jsem se o tom doslechl, na základce jsem poslouchal spíš opak, na střední se to zlepšilo. Jinak se snažím nikoho příliš neobtěžovat svojí přítomností - o hygienu dbám poměrně úzkostlivě, cítit nejsem, v oblékání mám určité vzorce, které jsou spíš dány mými osobními preferencemi a autistickými sklony než nějakým citem pro módu (zrovna podle poslední módy se neoblékám, zejména proto, že to je také jedna z oblastí, o které se s odpuštěním odmítám zajímat).
Jinak je to technická škola, takže zas tak moc dívek tam není (cca jedna z pěti lidí) a očekávám, že ve druhém ročníku jich bude ještě méně, ale to už to snad nebudu řešit...
Těch společných hodin už do Vánoc mít moc nebudeme a v dalším semestru už se asi neuvidíme... takže to asi zkusím některou z posledních hodin, to už nebude moc, co ztratit. Předpokládám, že mě odmítne a zamilovanost odezní - do té jsem bohužel už spadnul a to je ten problém - jak jsem nikdy neměl holku, tak jsem na to hodně citlivý. Ono mi nejde ani tak o tu konkrétní dívku, jako spíš o to, zbavit se těchto obtěžujících pocitů, frustrace z jejich neuspokojení a pachuti virtuálních představ a vzdálené nesplnitelné budoucnosti - a to nejlépe bez toho, že bych si musel někoho najít. Zas tolik mi nevadí představa, že nikdy nebudu mít vztah, rodinu, děti atd., já po tom netoužím, ne na rozumové úrovni. Víc mi vadí představa, že u zkoušky dostanu z něčeho dvojku, protože místo, abych se to perfektně naučil, jsem myslel na nějakou holku jako zamilovaný pitomeček. Jako jedno z řešení se nabízí třeba kastrace, ale do toho se mi taky moc nechce...
no... takhle to vypadá, že na nějaký vztah to opravdu není, nicméně ten pokus o schůzku asi neublíží ničemu; pokud by se ten vztah měl nějak rozject, tak by bylo potřeba vyjasnit a přehodnotit priority - zamilovanost je jistě velice nepříjemná, když není opětovaná, a celkem správně a logicky se dá odvodit, že jde vůbec o nenormální stav, jenže ono je to tak, že bejt zamilovanej je v pořádku (a jaksi taky chtít tu dotyčnou prostě přirozeně kvůli ní - teda v principu nic proti přiznání, že chodím s jiným kvůli uspokojení svých potřeb, zamilovanost je fakticky sobecká - ano, snažím se odstranit svou frustraci, snažím se, abych udělal dobře sobě, ne tomu druhému..., ale říct, že mi nejde o tu konkrétní holku, ale o dosažení lepšího stavu, větší vyrovnanosti je už příliš odtažité, oddosobnělé, to je příliš abstraktní konstrukce);
na přání mít rodinu a děti je ještě brzo, ostatně k tomu se dneska vůbec není schopno během celého života dopracovat čím dál víc lidí (nemít děti, rodinu už je naprosto normální), ale představa, že vlastně nechci ani ten vztah, mi přijde přehnaná (a samozřejmě takhle by to neměla žádná potenciální partnerka pocítit - lze ještě přijmout "nejsem si sebou jistej", ale už ne "já o tebe vlastně nestojím", to by asi fungovat nemohlo), jistě se dá jít do vztahu i racionálně, bez emocí, s chladnou hlavou, ale to by byl zas úplně jiný případ...
-
(kastrace by možná nebyla tak lehce dosažitelná, a kdoví jestli by něco podstatného vyřešila a přinesla očekávaný klid)
Tak a dost , tvé úvahy o životě se mi vůbec nelíbí. Jsi zdravý velmi chytrý a určitě pohledný ml. muž. co tě vede k takové nespokojenosti sám se sebou? Máš rodiče nebo aspon někoho v rodině ke komu máš důvěru? s kým můžeš vše probrat a otevřít si srdce?Víš jak můžeš být jednou v životě důležitý, někomu pomoci a s tou kastrací prosím tě to hod za hlavu a vůbec na takové věci které jsou nezvratné nemysli. život máš před sebou, máš velké devize , tak si toho važ. Víš kolik lidí toto nemá? běž se podívat do Jedličkova ústavu na tamní děti , které by chtěli žít jako ti ostatní , ale nikdy se neproběhnou po hřišti, nikdy si nezatančí na parketu a tak bych mohla pokračovat o tom co nikdy neprožijí. Přesto jsou na světě štastné , bud tak hodný a běž tam a podívej se kolem sebe. Už ti psát nebudu , držím ti palce a zaobírej se jinými myšlenkami a budeš na sebe pyšný. dokážeš to a jednou budeš spokojený co si dokázal ...
Že mohu být v životě důležitý, to si celkem i dovedu představit, ale žádná z těch představ nezahrnuje vlastní rodinu, proto uvažovat o takové sterilizaci mi nečiní problém. Jistě to možná bude i částečně tím, v jaké rodině žiji doposud, neboť - a tím zodpovím vaši otázku - nikoho, komu bych se mohl otevřít v rodině nemám, jistá odcizenost je u nás už dlouho poměrně normální, ale zase nemohu říct, že by mi to nevyhovovalo - dříve to bylo horší (ale rozvádět to nebudu, abych se zbytečně nelitoval).
Ono to je abstraktní. Totéž, co řeším teď, mě už na střední potkalo postupně asi se dvěma nebo třemi spolužačkami (s těmi jsem se teda občas i bavil, ale dál než k víceméně povrchnímu kamarádství jsem se nebyl schopen dostat) a pokaždé to mělo negativní dopad nejen na můj prospěch, ale na osobní rozvoj celkově. Teď už zamilovanost vnímám v podstatě jako čiré nebezpečí, protože vede k frustraci a ta mě dále dovádí k sebelítosti, která se s přibývajícím věkem samozřejmě prohlubuje.
A mám dojem, že teď na vysoké už mám tak nějak za pět minut dvanáct se rozhodnout, co tedy v tomhle ohledu dále se životem. Rozhodně nechci opakovat scénář ze střední...
dojem je to nejspíš správnej (i když, jak už název jedný naší výtvarný skupiny implikuje, důležité kroky mohou nastat i 12,15); no, kdyby se to s dotyčnou třeba nějak rozběhlo, tak prostě, jestli by to mělo běžet ještě dál, by to chtělo přehodit výhybku na "tenhle vztah pokud možno chci", resp. trochu konkrétnějc "tuhle holku pokud možno chci" (ale nepředbíhejme samozřejmě, uvidí se)
No, já spíš myslel, že jí nakonec pošlu do sraček, jako mě poslaly holky na střední i na základce (a samozřejmě i v jakémkoliv jiném dosavadním kolektivu), to abych taky okusil, jak je to neodolatelně povznášející pocit, zvednout si sebevědomí na úkor někoho jiného... 
Ale ne, vážně. Předpokládám, že pokud by vztah měl "běžet ještě dál", začalo by to být čím dál více zatěžující časově i finančně a to se jaksi neshoduje s mojí představou o životě budoucím.
Prostě to chci vyzkoušet, ale ne tak, abych tím zabil většinu svého produktivního věku. Spíš chci poznat i stinné stránky takového vztahu, aby mě to příště už tak nelákalo...
Ale pokud mám být realista, tak bych na to výše uvedené asi neměl (jen tak ji poslat do pryč), bohužel ne snad ani tak ze soucitu k ní, jako spíš z toho, že nejsem ani trochu splachovací a z prostého strachu z následků (zkrátka by se ze mě stal podpantoflák).
Ono vlastně nic z toho, o čem tady kecám, se nejpíš nakonec stejně nesplní, protože zrovna dnes jsem se s dotyčnou viděl asi předpředposlední hodinu a zjistil jsem, že na to prostě nemám, jsem sotva schopen ji oslovit. A to přitom ani nevypadá příliš "nebezpečně" (myšleno arogantně, namyšleně, náročně), rozhodně méně, než spolužačky z minulých škol...
Asi bych fakt musel být nadrogovaný něčím, co povzbuzuje a vyvolává euforii a aroganci a pocit statečnosti (amfetaminy nebo něco příbuzného), protože někam si s ní vyjít, to bych při smyslech fakt nedal.
Ale možná, že si tohle i zasloužím... možná je to všechno jen součást mnohem rozsáhlejší neléčené duševní poruchy, jen jeden z celé řady projevů. Ale o těch až zase v jiné diskuzi...
Tak už nemusíte, ono se to vyřešilo tak nějak samo. V onen klíčový poslední den jsem byl poněkud "nemocný"... takže k žádné trapné situaci nedošlo. Mám teď sice poněkud sebevražedné sklony, ale depresi menší, než jsem čekal. Myslíte, že zaplatit si nějakou provozovatelku nejstaršího řemesla bude dobrý nápad? Že jako budu mít zkušenost, takže pak budu méně nervózní... chápu, že emocionální pouto k dotyčné je druhá polovina zážitku, ale bez té už se budu muset obejít, to se nedá nic dělat. Někomu zažít lásku (musel jsem se docela přemáhat tohle slovo napsat) prostě souzeno není. Já jsem předurčen tomu, za každou cenu se naučit nenávisti, zahořklosti, bezcitnosti a cynismu a nikdy nemít pro koho žít kromě sebe samého - a bránit už se tomu nebudu...
ale jinak - co to jako je "naučit se nenávisti, zahořklosti, bezcitnosti a cynismu" - a) to je přece vaše volba (anebo ne volba, ale řekněme že osud), a ostatní za to nemůžou - takže vůči nim je to prostě nefér, oni si žádnou zahořklost, nenávist nezaslouží...;
b) přece ani to, že opravdu s nikým za celý život nenavážu intimnější (nikoliv jen ve smyslu sexu) vztah absolutně nemusí automaticky znamenat takovýhle postoje vůči ostatním - můžu bejt stejně tak dobře v podstatě vstřícnej, milej - samozřejmě jen po nějakou hranici... - teď nerozvádím bod a), prostě ne kvůli tomu, co si ostatní zaslouží, nebo ne, sama o sobě je teze "když nemůžu mít vztah, tak budu zahořklej, bezcitnej" nesmyslná, takhle to není...;
c) ona to ale opravdu je vaše volba (mimochodem, teď se mi zas přirozenějc vyká - netřeba v tom hledat nějakou změnu postoje (k horšímu)...) - totiž zkoušet to v příštích letech můžete hodněkrát - a nejen to, úspěch je prakticky zaručen..., na základce, na střední, třeba i na vejšce mohlo/může pro vás bejt téměř nemožný "sbalit" nějakou spolužačku - tj. pokud cílíte na ty atraktivnější - vaše pozice a jejich představy a nároky se dejme tomu vylučují; jenže představy a nároky vašich vrstevnic (a pak už i mladších osob) se budou poněkud měnit, a pokud aspoň nějak upravíte (o fous snížíte, lépe řečeno rozšíříte) svoje cílení a pokud k tomu budete mít ve společnosti jakejstakejs statut (což se v případě úspěšného zvládnutí oboru a nalezení adekvátního pracovního zařazení dá předpokládat), tak se prostě nemůže stát, abyste při troše snahy (přinejhorším s podporou odborníka - psychologa, psychiatra) nenašel nějakou zájemkyni o navázání vztahu... - samozřejmě nevylučuju, že takovej vztah nebude možnej kvůli vašemu duševnímu ustrojení, to je třeba možný (a zrovna tak samozřejmě není zdaleka zaručeno, že by první, druhej i třetí takovej vztah nedopadnul posléze nějak špatně), ale objektivně máte (s tím jakýmsi zařazením ve společnosti) prostě cestu volnou..., netřeba si stejskat, že nebude existovat nikdo jinej - potenciálních zájemkyň (z nejrůznějších důvodů, z nichž některý by se vám třeba -i právem- nelíbily) o spolužití naopak bez nadsázky můžou bejt mraky (anebo uberme - prostě hodně...);
takže buď to vaše psychologický nastrojení umožní, a když budete chtít, tak prostě partnerku mít budete, anebo to čistě kvůli vašemu duševnímu stavu spíš nepůjde (třeba bude lepší se o to nepokoušet), a potom to zas není tak šílená tragédie - nebudete první ani poslední (a zatím si můžete gratulovat, že žijete ve společnosti, která na single životu t.č. neshledává nejspíš nic výstředně nepatřičného, podivného...), někdo prostě umře v 10 na nějakou nemoc, někdo se třeba narodí s těžkým poškozením mozku, někdo chytne v průběhu let třebas schizofrenii, vy možná nebudete moct navázat hlubší vztah (což teda asi není jistý a skoro určitě nejde o fatálně nevyhnutelné předznamenání...), tak asi tak...
(já bych s tou "nenávistí, zahořklostí" radši co nejvíc brzdil už z čistě pragmatickejch důvodů - ono sice žijeme v hodně anonymizovaný a individualizovaný společnosti, jenže úplně to zas tak není - nějaký okolí kolem sebe (obvykle jak na svém bydlišti, tak ve své práci) máte, a čím podivnějc se tomu okolí jevíte, tím hůř se vám to může nevyplatit (najednou - můžete mít roky pocit, že se nic neděje, v podstatě vám můžou všichni vlízt na záda, žijete si svůj život - a bum - je tady nějaká negativní reakce (celýho toho okolí), která může bejt hodně nepříjemná - i čistě praktickejma důsledkama))
doplněno 18.12.13 01:21: P.S. koukám, že se v textu (resp. v nějak blbě fungujícím zdejším editoru) zrušily veškerý odstavce, co se dá dělat, holt to je nepřehlednější...
"přece ani to, že opravdu s nikým za celý život nenavážu intimnější (nikoliv jen ve smyslu sexu) vztah absolutně nemusí automaticky znamenat takovýhle postoje vůči ostatním - můžu bejt stejně tak dobře v podstatě vstřícnej, milej - samozřejmě jen po nějakou hranici..."
Samozřejmě si nebudu psát "nenávidím vás všechny" na cedulky, které si budu lepit na čelo, ani to nebudu dávat sežrat každému na potkání. Spíše jaksi věci, kte kterým jsem měl dříve ještě morální zábrany, pak budu dělat s čistým svědomím. K takovému posunu už jsem ostatně do jisté míry došel během středoškolského studia, třeba ve vztahu k rodičům či přátelům...
"zkoušet to v příštích letech můžete hodněkrát - a nejen to, úspěch je prakticky zaručen..."
Asi mám nějak nedostatečně vyvinutou fantazii, nebo já nevím, ale fakt si nedovedu představit, jak je "úspěch zaručen", ani to, kde bych to po škole měl zkoušet. Snad na pracovišti? To by to dopadlo. Zaměstnání není seznamka, tam se pracuje a vztahy tam nemají co dělat (kdybych byl zaměstnavatel, tak bych za to rovnou vyhazoval). Navíc zrovna v mém oboru příliš velká koncentrace ne úplně neatraktivních slečen na pracovišti asi nehrozí. Tak přes inzeráty? Tomu bych se vyhnul ze zásady, protože nic jiného než přestárlé či "plnoštíhlé" s odpuštěním hnusačky a rozvedené matky hledající živitele jejich dětí tam v přiměřené (v té době) věkové kategorii (25-35 let) snad ani k dispozici není a ani být nemůže (zákonitě - kdo není nějak "vadný", nemá potřebu se seznamovat přes inzeráty). Tak já nevím, nějaké společenské akce či podniky, kam lidé chodí většinou za účelem se opít? Tam dosud téměř nechodím a když, tak tam samozřejmě většinou nikoho neznám. Navíc je tam většinou hluk a není slyšet vlastního slova, takže rozhoduje spíš agresivita a řeč těla, takže tam jsem odepsaný úplně. Žádné jiné příležitosti pro seznámení mě momentálně nenapadají.
"a pokud k tomu budete mít ve společnosti jakejstakejs statut (což se v případě úspěšného zvládnutí oboru a nalezení adekvátního pracovního zařazení dá předpokládat), tak se prostě nemůže stát, abyste při troše snahy (přinejhorším s podporou odborníka - psychologa, psychiatra) nenašel nějakou zájemkyni o navázání vztahu..."
Tohle mi taky přijde jako poněkud falešná iluze, já si spíš předsevzal, že pokud to nestihnu do dokončení VŠ (resp. do nástupu do zaměstnání, což nejspíš bude muset nastat bezprostředně poté), tak už na to kašlu.
Zaprvé, protože ani zbla nevěřím v zářnou budoucnost absolventa VŠ, to jest průměrného otroka (odkdy má prachobyčejný zaměstnanec nebo živnostník nějaký "statut ve společnosti"? Jak se to probůh projevuje?) na pracovním trhu, jakých je dnes přebytek. To možná platilo před deseti, patnácti, dvaceti lety, kdy VŠ titul (nejlépe zahraniční) ještě nebyl jen módní doplněk kdejaké blbky a ulejvárna pro lemply, co ještě nechtějí do práce, ale mělo to nějakou váhu. Dnes není nic jisté a úspěšný je spíš ten, kdo ještě před dokončením VŠ třeba stihne začít podnikat a vydělat s nějakým nápadem miliony, takže pak školu už ani dokončit nepotřebuje. Pro mě jakožto budoucího spíše jen středně nadprůměrného absolventa je pravděpodobnější, že jak dokončím studia a nastoupím do běžného zaměstnání, tak pro mě život prakticky končí, protože bude víceméně bez budoucnosti, takže pokud budu mít ještě tehdy potřebu řešit to, co tady řeším teď, tak se nejspíš do pár let uchlastám, předávkuji prášky, nebo tak něco.
No a zadruhé je mi dost hořko z představy (teď budu taky vulgárně věcný), že budu patřit mezi frustráty, kteří do 25ti nebo 30ti let suší hubu a pak se na ně nalepí nějaká svobodná matka s dětmi, a protože doteď nikoho neměli (ze začátku si samozřejmě prožijí trapnou situaci, když se ukáže, že ještě neumějí š***t, protože v téhle věkové kategorii už se asi přeci jen nějaká zkušenost čeká a její absence navázání ani udržení vztahu asi také zrovna neusnadňuje), tak jsou velmi citliví a snadno se zamilují a nechají se omotat dotyčnou kolem prstu a zcela bez předchozí zábavy ztratí veškerý svůj čas a prostředky na tom, že živí a vychovávají cizí děti. Už jen z biologického hlediska je tohle ta největší potupa a prohra, pracovat, aby cizí geny prosperovaly a mohly se množit, zatímco já skončím jako slepá ulička v genomu lidstva a do konce života to budu mít každý den na očích... (a nakonec, i kdyby to neměla být svobodná matka, ale jenom holka, která už si užila a teď chce debila, který ji rychle udělá děti a samozřejmě to celé bude doživotně platit, tak opět je to prohra oproti těm, co si to v mládí alespoň patřičně užili v podobě krátkodobých vztahů a "úletů" a už je to omrzelo, protože já jsem si zábavu neužil a mám rovnou jen práci a starosti v podobě "dlouhodobého vážného vztahu").
Takže tolik můj postoj. Prostě po škole už nikoho nechci a nehledám a ani nemám kde a jak a v ideálním případě bych se té potřeby někoho hledat ostatně zbavil co nejdříve, protože se musím učit na zkoušky...
0x
Jsi od přírody srab, tak dělej něco proto aby jsi to překonal. Trénuj na holkách o které zájem nemáš a jdi do toho s tím že se chceš ztrapnit. Až se trochu otrkáš tak zjistíš že na tom nic neni. Štrach z toho co bude nebo mohlo být - soustřeď se na přítomnost a neřeš co by kdyby. Opít se je nesmysl, to pak nebudeš ty a nic nevyřešíš.Je jedno dobrý heslo: Odvaž se, pak se uvidí. Trénovat se musí to co ti nejde. A na nic nečekej, není na co, po šanci musíš skočit když se objeví, jinak zmizí v minulosti. Holka se odstěhuje a pápá.
0x
Nejste připravený na vztah, ani na odmítnutí. Nelámejte to přes koleno. Jednou potkáte děvče, které na tom bude třeba stejně a budete si spolu rozumět. Lidé se mění a neznamená to, že se nemůžete změnit i Vy a dodat si časem odvahu tam, kde jí nyní třeba nemáte. Ale nutit se do něčeho nemá vůbec žádný smysl. Zkuste zapracovat na svém sebevědomí. Postupně se zbavovat strachu a obav se Vám povede jen tehdy, když se nebudete vyhýbat konkrétním životním situacím a zkusíte jim čelit. Ale tu odvahu v sobě musíte najít Vy sám...
doplněno 03.12.13 19:27:Moje odpověď byla určena tazateli. Váš názor respektuji, nemám s tím žádný problém. Vy respektujte, prosím, ten můj. Pokud dáte tazateli lepší radu, jistě bude vděčný a vybere si, co mu bude vyhovovat. O tom tato poradna přece je...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.