Osamostatnění a úzkost

Ahoj. Pokud jste v sobě našla odhodlání a toužíte se odstěhovat, osamostatnit se a postavit se na své vlastní nohy, pak si věřte a nepochybujte o sobě již předem. Každý z nás má někdy obavy z neznámého, ale jen na nás záleží, jak se s tím vyrovnáme a zžijeme se se změnou. Myslete pozitivně na všechny ty výhody, co Vám to přinese. Proto se přece od mámy stěhujete, ne? Jen si u ní nezabouchněte dveře, třeba se k ní ještě jednou ráda nastěhujete zpět. Až budete moci porovnat soužití s ní a těmi druhými...Bude to pro Vás nová životní zkušenost. Nemějte strach, poradíte si. Nesnažte se za každou cenu dělat vše bez chyb, protože chybama se člověk učí. A nikdo nedělá věci jen správně, chybujeme všichni. A nesnažte se každému zalíbit za každou cenu. Buďte sama sebou, přátelská, cílevědomá...Věřte si prostě, úzkost z Vás vyprchá postupně. Je to jen pocit nejistoty z neznámého, z něčeho nového... Zvládnete to, držím palce!

Ahoj, určitě tu dostaneš mnoho reakci s velkým množstvím pozitivní energie, ale mně to přijde jako útěk a proto ti netleskám. Máš samozřejmě právo bydlet, kde chceš, ale příjde mi to necitlivé, jen tak potajmu prchnout. Mě, jako rodiče, by to velmi ranilo. Takže doufám, že víš, co děláš, protože pro každého normálního rodiče je něco takového pěkná rána do zad. Snad si k tomu měla opravdu pádný důvod, protože jinak je to fakt drsná rána.

David

Ahoj, nezaznamenal jsem žádnou obranu z tvé strany, takže přepokládám, že to skutečně byla tajná podpásovka vůči tvé mámě. Až jednou budeš mít své vlastní děti, tak sama pochopíš, že opouštění hnízda by se mělo dělat jinak a ohleduplněji, než jak jsi se to rozhodla udělat ty.

David

Souhlasím s DavidemP: Pro maminku to nebude překvapení, nýbrž velmi nepříjemná rána do zad.

Rodiče sice vědí, že s nimi děti nezůstanou bydlet věčně, přesto pro ně je odchod dětí velkou (někdy i bolestnou) životní změnou.

Na své odstěhování jste maminku měla připravit postupně, případně jste ji mohla požádat o radu při výběru svého ubytování, smlouvy, apod. Tak by měla trochu času si na tu myšlenku zvyknout.

Přijde mi to k Vaší mamince velmi necitlivé.

Připadáš si jako praštěná malá holka, podle sebe si říkáš, že jsi -mouchy snězte si mě. Mně naopak připadáš dosti rafinovaná, sobecká, s touhou ublížit. Proč? Vždyť je to máma, která Tě vychovala, odmalička se o Tebe starala, prala po Tobě plíny, vařila Ti polívčičky a ošetřovala Tě v nemoci. Pokud od ní chystáš takový tajný odchod, jsi obyčejný hajzlík. Vím, že si občas matka s dcerou v období dceřiny puberty nerozumí, ale všechno jednou přejde. Také jsme si s dcerou v lecčems nerozumněly a dneska, když je jí 35 let, není lepší ženské a jsem moc ráda za to, že ji mám. Myslím, že mamka by o tom měla předem vědět, poradila by Ti,pomohla, třeba ten byt zabydlet a bylo by to lepší, než to dělat za jejími zády. Stačilo by říct: Víš mami, mám Tě ráda, ale už přišel čas, abych se postavila na vlastní nohy. Viď, že mi pomůžeš? Takhle se může stát, že sis cestičku k mamce uzavřela navždy. Že budeš sedět doma, to majitelům jistě vadit nebude. Horší by bylo, kdyby sis tam vodila mužské, dělala mejdany s hlasitou hudbou. Se spolubydlícími se seznámíš automaticky, prohodíš pár slov, oni také, příště se pozdravíte...Z toho nemusíš dělat žádný rituál. A jak co nejvíc ušetřit? Pokud máš možnost, choď v práci na obědy, bývají zčásti dotované. K večeři něco opravdu jednoduchého - chléb s něčím, žemlovka, vaječný řízek /z 1 vejcete máš talíř jako hrom/, rýžový nákyp, rizoto... apod. První měsíc se drž s útratami zpátky, potom sečti, jak na tom jsi, zda jsi ušetřila, či ne. Pokud ano, další měsíc můžeš trošku přidat. Časem se hospodařit naučíš - Jenže, víš, kdo by Ti s tím nejlíp poradil? TVOJE MÁMA! A tu Ty dobrovolně vyřadíš. Není Ti to aspoň trochu líto? Nechtěla bych být Tvou mámou! Jaga.

mě připadá v pořádku, když se mladá žena staví na vlastní nohy, když chodí do práce, když si najde bydlení. Všechno musí být jednou poprvé.

Jen vám radím, nezabouchněte si dveře zpátky. Nenapsala jste sice proč se s matkou hádáte, ale zaručuji vám, že ji jěště budete potřebovat.

Já jsem se poprvé odstěhoval z domu od máti ve 22ti. Bydlel jsem opravdu poprvé sám v podnájmu. A trvalo to dva a půl měsíce.

Vyprovokovalo to tehdy pohádání se s matkou.

Poprvé jsem tehdá okusil žít samostatně, svobodně, bez vlivu máti. A bylo to něco úžasného.

Máti i dnes má v hlavě svůj svět. A to je vpořádku. Je to její svět. A já mám zase svůj.

Po dvou a půl měsíci napětí opadlo, byl jsem zkušenějstí o nové zážitky. Hodně jsem dospěl a už se nenechal vodit za nos matkou.

Vrátil se domů a za dva roky jsem se nadobrou odstěhoval do vlastního domu, který se stál mým domovem.

Přál jsem si tehdá domov, ve kterém můžu být šťastný, který mi vyhovuje, kde můžu si dělat co chci, tančit, blbnout, hrát si, prostě vyřádit se : )) Žiju si tak jak se mi líbí. Tak jak je to pro mě přirozené a radostivé.

Sama sebe se zeptej co je pro tebe domovem. Co od něj chceš zase ty.

To bydlení jak se teď chystáš, bude jen takovým provizoriem. I to je vpořádku.

Já tehdá získal hodně zkušeností... poznal jsem teprve tehdy život dospělého. Znal jsem před tím jen život syna.

: ))

hodně štěstí