Jsem ve svym životě nešťastná

Ahoj.

Trochu si přijdu jako nějaká patnáctiletá holka, která si stěžuje na svou "depku", ale holt se v poslední době vážně cejtim špatně. Mám pocit, že mi totálně ujel vlak a že vždycky, když už se cejtim dobře, tak se to za chvíli něčim zkazim.

Čím začít? Ani nevim. A vlastně bych si ani neměla stěžovat. Vyrůstala jsem v hodný rodině, nikdo mě ve škole nešikanoval, nemusela jsem od patnácti pracovat atd... takže bych vlastně se svym životem měla bejt spokojená. Ale nejsem. A asi budu muset bejt upřímná a napsat tu všechno otevřeně, jinak to nemá smysl.

Je mi 24. Před třemi lety jsem se dostala jsem se na VŠ, kam se dostane jen cca 8% (rok předtím jsem tedy studovala jinde). Letos jsem zdárně udělala bc státnice a dostala se hned na několik mgr oborů, ačkoliv nejsem studijní typ a celkem i flákač. Sem tam si různě přivydělávám, dále mě rodiče finančně podporujou. Mám hodně kamarádů i přátel. V letnim semestru asi pojedu na zahraničí VŠ, kam za celou naší univerzitu vybírali jen jednoho člověka. Takže se stále všechno zdá v pohodě, vlastně by se dalo říct, že mi všechno vychází... Ale já spokojená nejsem. Zkrátka se mi nedaří ve vztazích. Prkotina, řeknete si, co? Ale ona to zas taková prkotina neni.

V takovejch těch letech 15 - 18, kdy všichni začínaj se vztahama, jsem nikoho neměla. Trpěla jsem dost na akné, nikomu jsem se nelíbila, takže jsem byla sama, popřídě nějaký ty líbačky v opilosti na oslavách apod.

V 19 jsem se zamilovala do o pár let staršího kluka, kterej byl zadanej. Sem tam jsme někam šli, líbali se atd. Takže v podstatě svou holku podváděl. Pak jsme se dlouho neviděli, on se s ní rozešel a asi po čtvrt roce jsme se sešli a začali spolu chodit. Ale já teď zpátečně mám pocit, že to spíš byla zamilovanost kvůli tomu, že mě někdo chce. Protože sice jsem si s nim neskutečně psychicky rozumněla, mohli jsme si povídat hodiny a hodiny, ale fyzicky se mi nelíbil. Ale přesto jsem se nějakym určitym způsobem strašně zamilovala. Když jsme se spolu pokoušeli spát (měla jsem pocit, že pokud se s nim nevyspim, budu pro něj nic, takže i když se mi do toho ještě nechtěla, přemohla jsem se), nějak to nešlo, zřejmě jsem nebyla dostateně uvolněná plus mě fyzicky nevzrušoval atd. Měla jsem z toho docela stres. Každopádně asi za 14 dnů to se mnou ukončil. Byla jsem z toho totálně v háji a dá se říct, že tak dva a půl roku jsem na něj nedokázala přestat myslet. Nevím proč, když mě nepřitahoval, přesto jsem byla totálně zamilovaná. Mezi tim dále byly nějaký rande s různejma klukama, který většinou ztroskotaly na tom, že mě ten kluk vůbec nebavil, nepřišel mi dost dobrej atd.

Letos na jaře jsem se blíže seznámila s jedním vyučujícím u nás na škole (já ho na nic neměla). Mladý, svobodný a neskutečně hodný, galantní atd. Začali jsme spolu chodit ven, do kina, na výlety. Na začátku jsem si říkala, že to bude těžký mu přiznat, že jsem nikdy neměla normální dlouhodobej vztah, že jsem celkem nezkušená atd. Ale on na nic nešel rychle, bylo to prostě děsně krásný a já se do něj zamilovala a věděla jsem, že nechá na mě, kdy k němu půjdu poprvý spát atd. A to jsem mu přitom nic o svejch minulejch vztazích nepovídala. Po jednom výletu, kdy jsme seděli na večeři a na vínu mě jako klasicky doprovázel na tramvaj s líbáním atd a pak se ptal, jestli mě má jako vždy doprovodit domu nebo půjdeme k němu. Řekla jsem, že k němu, tak jsme šli. Byli jsme tedy u něj, seděli, povídali si a pak šli do ložnice, kde jsme se líbili apod. Je mi dost trapný o tom mluvit, nicméně jsem se ho zeptala, jestli bychom prostě dneska v noci mohli spát v náručí. On byl v pohodě, přitáhl mě ke mně, řekl že samozřejmě a usnuli jsme (bez sexu). Následující den jsme posnídali, povídali si, vezl mě domů. Pak mi ovšem po pár dnech přestal psát a já cejtila, že se něco děje, že je něco špatně. Šla jsem na přijímačky na mgr a musela z nich odejít, protože jsem nedokázala nad ničim jinym přemejšlet. Věděla jsem, že jsou přede mnou státnice, další přijímačky a že musim bejt v pohodě. Šla jsem za nim a řekla mu, že se omlouvam, že bych tohle normálně nedělala, ale že cejtim, že je něco špatně a že jestli to chce ukončit, tak ať to udělá, ale že se potřebuju soustředit na státnice a přijímačky a že tohle mě úplně ničí... On začal říkat, že to je strašně složitý, že vlastně sám neví a blabla, moc se nevyjádřil. Řekl, že to půjdeme další den vyřešit večer někam na jídlo. Fajn, tak jsme šli, ale on se o tom vůbec nechtěl bavit, chtěl mluvit o všeobecnejch věcích - jeho práce (tzn zároveň moje škola). Takže jsme nic nevyřešili. Pak mi nepsal, nic a já z toho byla úplně v háji a do státnic tejden. Bylo to hrozný, snažit se učit na státnice a zároveň jen přemejšlet o něm. Prostě strašný, strašný. Každopádně jsem ty státnice udělala a v ten den jsem ho viděla naposledy. Stál na chodbě, telefonoval, mával na mě, usmíval se a na dálku mi gratuloval. Za tři dny jsem mu napsala smsku, jestli bychom se tedy mohli vidět (telefonicky jsme se před státnicema domluvili, že se po nich uvidíme). Neodepsal, ignoroval mě. Byla jsem z toho naprosto totálně v háji. Proč? Proč? Vždyť on to všechno začal. (btw ráda bych dodala, že měl předtím cca šestiletý vztah a nebyl to takovej ten "lovič studentek", s tím bych si nikdy nic nezačala). Každopádně neodepisoval.

Za týden jsem jela na výlet a už jsem to nemohla vydržet, nechápala jsem... tak jsem mu napsala celkem dlouhý e-mail. Že tomu nerozumím, že nevím, co konkrétně bylo špatně atd. Slušnej mejl.

Odepsal mi, že to na začátku bylo fajn, ale že později to pro něj "přestalo fungovat". A podobně. A ať se na něj nezlobim, že to neplánoval, že se omlouvá a ať se mám fajn a užiju si léto. prostě v podstatě takový "sbohem".

Co vám budu povídat, celý léto jsem se kvůli tomu trápila. Měli jsme naplánovaný různý věci, kvůli kterejm jsem se na léto těšila, a místo toho nic.

Před 14 dny mi volala kamarádka a ptala se, jestli spolu ještě něco máme. Řekla jsem mu, že ne, proč se ptá. Řekla mi, že právě stála vedle něj a on se objímal a líbal s nějakou holkou. Dost mě to zničilo. Že zatímco já jsem v háji, tak on už má novou známost.

A furt jsem z toho v háji. Ale nejen z toho.

Očividně mi dělá problém navazovat vztahy. Strašně jsem se tohodle vztahu bála, ale pak jsem si řekla "proč ne" a zamilovala se a říkala si, že to konečně bude fajn a skvělý.

Je mi 24 a neměla jsem sex. Bude mě vůbec někdo chtít? Najde se někdo, kdo to pochopí?

Nastupuju na mgr., kde téměř nikoho neznám a nemám chuť někoho poznávat. Vůbec se mi do toho nechce. Jeho budu sem tam potkávat na chodbě a vždycky mi bude pukat srdce.

Chtěla bych bejt někdy šťastná, ale já už nemůžu. Chtěla bych najít nějakýho hodnýho kluka (a o něm jsem si myslela, že je), jenže to je asi nereálný. Nesnášim se, nelíbim se sama sobě - vím, že nesebevědomí je asi jeden z hlavních problémů, ale nevim, co s tim dělat. A navíc se bojim, že z týhle záležitosti zase budu 2 a půl roku v háji, totálně v háji.

Je mi jedno, jestli jsem úspěšná v práci, je mi jedno, jestli budu dobrá ve škole. Já chci bejt prostě jen spokojená. A to nejsem. Cejtim se pořád hrozně. Rok za rokem utíká a nic se nemění. A když se něco změní, tak se to zase pokazí. Očividně něco dělam špatně, ale já nevim, co. Nechápu. Všichni mi říkaj, že nechápu, proč nikoho nemam, že jsem fajn, zábavná, sympatická, hezká atd. A já to taky nevim, proč ne. Jediný co vim, že mi dělá problém si někoho připustit "fyzicky" k tělu, do někoho se zamilovat, nemít obavy z toho vztahu. A když už to překonam, tak to skončí špatně.

Hrozně se bojim, že mi se vztahy a se vším tím spojenym už ujel vlak.