Ponižování ze strany rodiny

Upřímně, podle stylu psaní a obsahu mi přijde, že máš skutečně sebevědomí trochu vyšší, než zdravé, a vyžaduješ po ostatních, aby tě neustále chválili a obdivovali. Zamyslela jsi se někdy nad tím, že život není o tom, jestli na tebe na ulici někdo hvízdá? Že není o tom, že o sobě vedeš teen blog, kde se vystavuješ?

Pokud se chováš takhle povrchně, nediv se, že ti rodina moc nevěří a tvé výkřiky berou spíše jako legraci. Také to "já pojedu...", "já chci tohle a toto...", "já budu dělat...", svědčí o tom, že řešíš jen a jen sama sebe. JÁ, JÁ, JÁ.

A že ti babička závidí, protože nebyla v mládí tak hezká a štíhlá jako ty? Marjapano, vzpamatuj se. Babička se nejspíš snaží o to, aby z tebe fakt nerostla pipina, co vidí jen sebe, jak je krásná a úžasná. Popravdě, máš k tomu evidentně nakročeno.

Ze života z širší rodiny:

Děvčeti je dnes ke 30. O jejím dětství a mládí vím jen z doslechu, ale věřím jí. Její maminka je trochu generálský typ. Pochvaly a povzbuzení dcera neslýchala, spíš jen samé příkazy a slova o tom, že tohle nedokáže, na tamto nemá... Dříve nebylo kam se vypsat, kde se takto veřejně svěřit. Prostě to ta dcera musela nějak překousnout, házet za hlavu.

Dospěla, vystudovala při zaměstnání vysokou školu, našla si šikovného partnera. Dalo by se říct, že zazvonil zvonec a pohádky je konec. Není. Život té rodině jistě přinese ještě všelijaká překvapení, ale myslím, že tohle děvče už má jakousi průpravu a bude uměl odlišit podstatné od nepodstatného. Takže i ty se snaž brát svou situaci nějak s nadhledem a s vědomím, že všechno zlé je na něco dobré.

"nejsem vubec hezká, ne vubec se za mnou na ulici každej neotáčí, ne vubec mi každej kluk nepíše že se mu líbíim, ne vubec na mě každej naulici neřeve,nepíská, nestaví u mě cizí chlapi s mercedesem, ne vubec ne a to proto, že jsem ošklivá"

To je to, co považujete za životní úspěch? Že se u vás otírají chlapi, co hledají lehkou holku? (Nevím, jestli to chcete slyšet, ale mercedesy nestvějí u hezkých holek, ale u těch co vypadají jako ku.., s krásou to nemá co dělat ) Nic víc od života opravdu nechcete?

Ahoj, rodina je od toho, aby podržela, ale mám pocit, že jsi nemluvila o ničem důležitém, jen o tom, jestli ti potvrzují/nepotvrzují, jak jsi krásná. Kdybys měla velké plány a rodina tě bezdůvodně odrazovala, byl by to problém. Jestli tě ale brzdí v úvahách, že krása je to nejdůležitější, tak je to správně.

David

Vážně bys stála o to, aby ti lidé říkali to, co chceš slyšet, přestože si třeba myslí něco úplně jiného?

K čemu by ti to bylo?

Jestli se oblékáš tak, že "u tebe zastavují mercedesy", nediv se, že se tvým blízkým tvé oblékání nelíbí ...

Ahoj. Babička Ti určitě nezávidí vůbec nic. K čemu by Ti byly lichotky a podlézání, kdyby to druzí nemysleli ani trošku upřímně? Povzbuzení a podpora nejbližších jsou určitě pro sebevědomí člověka hodně důležité, ale nedají se vynutit. Nauč se přijímat lidi takové, jací jsou a vyrovnávat se i s případnou kritikou. Všude se najdou lidé, kteří Ti nebudou říkat to, co chceš, nebo potřebuješ slyšet. S tím se smiř. Když člověku nechybí skromnost a pokora k sobě i ostatním, dokáže podobné věci přijímat lépe a nedělá z nich takovou vědu. Ber to tak, že Ty máš právo na svůj názor, ostatní též.. A toto je ten můj. Nebreč k vůli takovýmto věcem, měj se ráda a buď smířená sama se sebou. Řeš sama sebe a své chování k druhým, ne chování druhých vůči Tobě.

Pro "hsdk"

- já jsem měla celý život sebevědomí dost a dost - ačkoliv jsem ve skutečnosti byla "blbá jako punštágl" - ale na to jsem bohužel přišla až v pozdním věku, kdy jsem se konečně začala zamýšlet nad tím, jak je možné, že mne ostatní lidi vidí jinak, nežli se vidím já sama.

Pokud jsem si o nějakém svém jednání myslela - jak je jedinečné, neomylné a úžasné - velmi jsem se divila, když jsem zjistila, že to okolí vnímá právě naopak.! Nemůžu říct, že mne to nemrzelo, neštvalo a neponížilo! - ale bylo to prostě tak - a mně nezbylo, nežli s tím začít bojovat - a začít si vždy pořádně a ze všech stran rozmyslet, než něco řeknu - a přijímat kritiku.

V podstatě s tím bojuji i na této Poradně. Nevím, jestli Ti můj názor nějak pomůže - jenom zkušenost. Marcela.

- v podstatě to byla "vina" mé rodiny, maminka mne vždy až nekriticky ochraňovala a preferovala před ostatními. Asi tento přístup rodičů taky není "to pravé ořechové" - Člověk musí být připraven i na horší stránky života. Marcela.

Rodina vždy nějak poznamená sebevědomí člověka. Určitě je správné dítě pochválit a motivovat ho, aby mělo "Zdravé" sebevědomí. Nechápu tu babičku, co se Vám posmívá, tím jen ukazuje, jak na tom sama s rozumem je. Ovšem nějaké nezdravé přechvalování je také k ničemu a nadělá dost škody. Když jsem ještě pracovala na ÚP, tak mi prošlo rukama spousta lidí. Vypozorovala jsem, že největší sebevědomí měli lidé nepříliš chytří, neli hloupí. Ten, kdo měl kvality, to většinou vůbec nedával najevo. Takže si vyberte, jaká jste a jaká chcete být. - pt

Ahoj, docela by mě zajímalo, z čeho vychází tvé sebevědomí. Jestli je to jen o kráse, každý rozumný rodič by tě měl přibrzdit. O svých plánech, které tví příbuzní neberou vážně, mluviš docela neurčitě. Chceš být modelka nebo učitelka? Myslím, že v každé rodině by touhu dítěte stát se učitelkou vítali, z plánů být modelkou nadšený každý být nemusí. Zkus se tedy zamyslet nad tím, zda tě přibuzní neberou vážně právě proto, že tvé plány se jim mohou jevit jako povrchní.

Propánajána, kolik je ti let, že vyžaduješ, aby ti říkali, že jsi hezká holčička? 3 - 5 let? Ale to by jsi nedokákala napsat 16 řádků, kde věta nezačíná ani nekončí, to je výkon.

Já ti docela rozumím - nejde o to, aby tě někdo chválil - spíš to bylo myšleno tak, že babička, místo, aby povzbudila, tak plive jedy...

Možná jen chtějí, aby z tebe nebyla namyšlená fouňa, nevím, jeslti jim k tomu nedáváš nějaký podněty, ale myslím, že pokud by chtěly, aby z tebe vyrostla zdravě sebevědomá ženská, nejdou na to moc dobře. Možná jim to zkus říct narovinu, že si nepřeješ aby tě schazvoaly, že jsi citlivá a hodně si to bereš, že tě to mrzí. To že máš plány, sny každý je má, podle toho co říkáš, oni toho moc v životě nedosáhly, tak podle sebe soudí tebe, těžko říct, kde je úplně chyba, ale skoro bych také řekla, že na jejím přístupu k Tobě..

Obrň se neoblomnou sebedůvěrou, zdravým sebevědomím, a pak už tyhle připomínky vůbec neřeš, možná to i podle situace obrať na srandu.

S krásou je je to docela spravedlivé, každému není naděleno stejně, za mlada si pochopitelně na tom každý zakládá, ale jak stárneme, tak se měníme, a každý krásný stejně zestárne a tím ho to víc pak rozčiluje ve vyšším věku. Kdo si na tom nezakládá, tak je mu pak líp. Samozřejmě uznávám principy evoluce, protože se samozřejmě se musí přitahovat Ti nejdokonalejší jedinci, abychom byli stále silnější,(jako lidi, myslím).

Asi tě nenadchnu svým pohledem. Kolikrát a kdy naposledy jsi ty někomu něco pochválila? Kolikrát a kdy naposledy jsi komukoliv zalichotila a vůbec, řekla něco milého? Vzpomínej a plač! Jestli z každého vybíráš chutě a mnohdy jen proto, aby vynikla tvá dokonalost, pak je to k zamyšlení. Tví nejbližší jsou na tebe najedovaní a vracejí ti to. Svým postojem ke všemu okolo, si o to říkáš! Pokus se chápat, pomáhat, chválit, děkovat, povzbuzovat. Pokus se každou diskuzi neměnit v hádku, ale klidným hlasem vytáhni argumenty a důvody. Nesejří se zbytečně. Víš, asi jsem byla stejně taková a naši mě stírali úplně stejně, jako ti tví. A tím, jak jsem stála o slova uznání, stále jsem se něčím vychloubala a dávala na odiv každý prd. To bylo tak nějak od 12 do 19 let. Pak jsem odešla na umístěnku mimo rodné město a najednoui jsem si musela uvědomit, že musím prokázat své kvality sobě, ne rodičům. A až, když rodiče zestárli a byli na mě závislí, musela jsem naprosto přehodnotit vztah k nim. A teď, když vnoučči povídají, co všechno udělají a jak jsou dobří, se jen usmívám a povzbuzuji je, protože oni mi dávají najevo svou lásku, obdiv, byť k mým buchtám nebo segedýnu. Ale kdyby byli nějak více kritičtí, tak by mi určitě na nich vadilo více věcí. Tak jako u vnučky, která má 27let a měla dost ostré šlehy. Ale je moje vnučka a já ji mám ráda, jen jsem na ni občas naštvaná. Nestavěj na odiv sebe a to, co uděláš, nevychloubej se. Zkus projevovat svým nejbližším a lidem okolo, své uznání, obdiv, vděk. Uvidíš, jak se začnou k tobě chovat jinak. Tak, jak se chováš ty k nim. Nebude to ještě tentýž den, ale až opadne nedůvěra, všichni si uvědomí, že jsi nejen hezká, ale i milá. Budou stebou jednat mile.

Hsdk, co nemůžeš změnit, s tím se musíš vyrovnat. Čas to trochu upraví. Dnes je mi již přes šedesát, ale dosud si pamatuji, jak mi maminka stále říkala, že se musím učit, protože jsem hloupá. Byla jsem jedináček, nikam jsem nechodila, žádné kroužky, nic. Stále být doma. Věty obsahující "ráda bych" nebo "chtěla bych" byly tabu. Dohlížela na mne babička, nyní myslím, že věděla, že pod rozevřenou učebnicí skrývám beletrii, ale nikdy se o tom nezmínila. Stále jsem od maminky slyšela, jak nízké jsou školní nároky, to že za jejích let nebylo. A jak ona milovala se učit! Tak to šlo až do mých patnácti, kdy mne přestali dozorovat a získala jsem více volnosti. Ale chválu jsem neslyšela nikdy, ani že ze mne rodiče mají radost. Takže, děvče, nečekej na něco, co nejsou schopni vyslovit. Snaž se je brát, jací jsou. To je dospívání.