Dobrý den,
je mi 22 let, stále žiji částečně s rodiči (polovinu týdne jsem u přítele, polovinu doma).
Domnívám se, že můj otec není po duševní stránce v pořádku. Čas od času mi udělí monolog, probíhá to takto:
Promyslí si dopředu celé téma i jednotlivé věty (poznám, že si to v duchu připravoval), pak mě zavolá a začne. Věci, které říká, jsou nesmyslné a neopodstatněné (že mu lžu, že jsem líná, neschopná, nikdo už mně nezaměstná, že mě vyhodili z práce, protože jsem blbá, nic neumím, všude mám bordel...), vkládá do nich nadávky a velmi ponižující věty. Nejhorší větou je "Až to ten tvůj zjistí, jaká jsi, nakope tě do prdele..." apod. - v ten okamžik mi projede srdcem nůž.
Vždy (!) také pronese větu "Mysleli jsme, že problémy budou s tvým bratrem, ale jsou s tebou!" (bratr odmalička kradl, měl problémy s policií)
Nemohu nijak reagovat nebo se hádat, mluví dál, nelze ho přerušit, pouze tak na 4 vteřiny - nějakým výkřikem. Bohužel ve své nervozitě většinou zakřičím větu, která není srozumitelná. Stále zvyšuje hlas a monolog nabírá na intenzitě.
Jsem velmi citlivá osoba a rozbrečím se už při prvních slovech, nedokážu se na něj podívat a je mi hrozně trapně, protože mě vidí brečet a ví, že mi ubližuje. Pokud odejdu do jiného pokoje, dožene mně a pokračuje, nelze to zastavit, nelze myslet na cokoliv jiného.
Po skončení monologu odejdu, celý den brečím, rozbolí mně hlava - žádný prášek nepomáhá, nemohu usnout, mám deprese a strach vystrčit nos z pokoje. Týdny se mu pak vyhýbám, srdce mi buší, když slyším, že prošel kolem mých dveří, je mi špatně, když na to zpětně pomyslím. Od doktorky mám nyní slabá antidepresiva, ta částečně pomáhají řešit pozdější potíže.
Já ale nevím, jak se mám zachovat PŘI samotném monologu.
Napadlo mně, že si budu v duchu něco recitovat nebo zpívat, ale nejde to, mluví moc nahlas a já se nedokážu soustředit na nic jiného. Taky mně napadlo ječet, prostě jen hlasitě šíleně ječet, ale to jsem pak zavrhla, nevěděla bych, co dělat potom, kdy přestat... Neposlouchat nefunguje a neodpovídat? Zkoušela jsem, ale neudržím se, snažím se odporovat, když mně obviňuje, nedokážu to jen poslouchat.
Otec není v jádru zlý člověk, čas od času mi řekne, jak mě má rád a myslí to vážně. Brzo mu ale bude šedesát a je "mimo mísu", nemá přehled o současných problémech společnosti, není schopen řešit sám běžné věci (např.nákup dražšího předmětu, žádost o práci) atp. A občas mívá tyhle stavy, možná si neuvědomuje, jak mi ubližuje, možná naopak ano a dělá mu to dobře. Mám podezření, že to dělá proto, že vidí, že jsem již výš než on (jak vzděláním, zaměstnáním, tak i inteligencí). Možná proto, že vidí, že do mého života už v podstatě nepatří - s přítelem jsem již 3 roky, vše s ním řeším, s otcem mluvím naopak málo a nesvěřuji se mu téměř s ničím.
Odstěhovat se bohužel z finančních důvodů zatím nemohu, ale pokud vyjdou mé plány, mohla bych se odstěhovat v příštím roce. U přítele být celý týden nemohu - to je bohužel věc, kterou momentálně nemůžeme nijak změnit.
Jedinou mou oporou je můj přítel, který by pro mně udělal první poslední. Bohužel, při těchto monolozích mi pomoci nemůže.
Máte-li nějaké tipy, jak se přes toto přenést, prosím, poraďte mi.
6x
Já to zkusím posoudit z ženského hlediska. Já mám totiž takový pocit, že Váš otec se nedokáže smířit s tím, že už nejste jeho holčička. Tátové totiž dovedou strašně žárlit. Není to nic špatného, je to prostě tak. Je to něco v jiném provedení, jako vztah tchýně - snacha. Píšete, že otec je v podstatě dobrý člověk, který Vás má rád. Nezačalo to tedy, kdy jste začala s ním méně komunikovat a on se cítí být odstrčen? A brání se nepřiměřeným slovním nátlakem na Vás, kdy si nevidí do pusy, jakou špínu na Vás hází? Myslím si, že to opravdu vyřeší jenom přestěhování. Zkuste si s přítelem najít nějaký třeba maličký podnájem. Pokud on stejně bydlí na ubytovně, snad byste to finančně utáhli a byl by klid. V matce, jak je vidět, oporu hledat nemůžete. Tak na co čekat? Nervově to nezvládáte, nedokážete se mu postavit a zarazit jeho ponižování. Určitě je dobrý nápad, že si jeho výstup nahrajete a až budete v pohodě, tak mu to bez řečí pusťte. A klidně, ať je u toho i matka, když se Vás nedokáže zastat. Vůbec bych to nekomentovala, pokud se k tomu sám neozve. Je to asi cholerik, který když se rozčílí, tak neví, co mluví. To, že by Vám ublížil, to bych nepředpokládala. Ale myslím si, že takový nervově labilní člověk by zbraň neměl vlastnit. Sama musíte zvářit, zda by se Vás měl přítel zastat. Ale mám takový pocit, že by to celou situaci ještě zhoršilo. Já bych asi reagovala tak, že bych rázně po chvíli utnula jeho výstup: "Tak a dost táto, tohle si od Tebe nezasloužím a nechci to poslouchat. Odejdi prosím a nech mě na pokoji!" Třeba by ho to natolik překvapilo, že by přestal. Jak se říká, nejlepší obrana je útok. Zvažte to, hlavně se přestaňte trápit! 
2x
Vidím to asi takhle.
1. dá se užít stav tzv. růžový slon. To je tak, že si představíte tatínka(agresora) jako růžového slona, nebo má na hlavě neco srandovního nebo stojí před váma v trenkách nebo...prostě něco legračního. Zmírní to Váš stres a budete myslet na něco jiného.
2. Ta pistole je dost problém
3. Možná u něj začíná demence a nemůže se s tím vyrovnat, stárne a nestíhá, a pozor právě na tu zbraň. Možná by bylo dobrý se nějak informovat na policii nebo ho třeba udat, v krajním případě. Psychická nemoc je špatná se zbraní!
4. odchod z domu. Podnájem s přítelem, s kamarádkou.
Přeju pevné nervy. 
1x
Tak az si Vas priste zavola na prednasku, tak si pred nej stoupnete, zacpete si demonstrativne usi a prohlaste, ze uz muze spustit. Ze az domluvi, tak ze vam ma dat vedet, aby ste mohla zase jit po svem.
Primo takhle mu to reknete.
At se klidne vypovida. Celou dobu pred nim stojte s netecnym vyrazem a ucpanyma usima.
Obcas behem jeho monologu prohlaste, at si pospisi, ze dneska mate naspech, ze si zbytek muze nechat na priste. Pokud to takhle nekolikrat udelate, uvidite, ze prestane. Ocividne mu totiz dela poteseni vas takhle trapit, jinak by to needelal. Kdyz uvidi, ze si z toho nic nedelate, tak ho to omrzi.
Ve chvili, kdy by se Vas pokusil dotknout, aby vam sundal ruce z usi bych byt vama zavolal policii pro napadeni, nebo, coz pisete, ze nemuzete,odstehovat se z domu. Proc nemuzete k priteli?
Nebo pokazde kdyz zacne se proste seberte, reknete, ze se vratite, az ho to prejde a odejdete ven. Ale to takucinne, jak prima drzost nebude.
Rada je výborná, přesto však má háček: jak jsem již řekla, jsem velmi citlivá a rozbrečím se (a roztřesu) při prvních slovech. Nedokážu "netečně stát" a občas mu říct, ať si pospíší. Ale tak ráda bych to udělala!
K příteli nemohu - nebydlí ve svém, kdyby se zjistilo, že jsem u něj natrvalo, hrozil by mu vyhazov jak z ubytovny, tak z práce.
Ale jinak s těma ušima... právě mně napadlo zkusit si příště odběhnout za roh, nacpat do uší špunty a pak se vrátit. Jen mám obavu, že jsou špunty poněkud propustné a já stejně vše uslyším...
Spunty jsou na prd a trva, nez si je nasadite. Doopravdy primo ucpat usi dlanema. Jen at to vidi, ze vas absolutne nezajima, co Vam rika. Musi to byt co nejdemonstrativnejsi. A udelejte to hned, at neslysite ani slovo, co rekne. Navic si zacnete nahlas zpivat. Ne v duchu, ale spuste svoji oblibenou pisnicku a poradne nahlas. Stoprocentne ho to prejde (nebo vas propleskne 
V tom pripade mu tvrde rict, ze to bylo poprve a naposled, ze priste volate policii. (kdyby k nejakemu priste doslo, tak ji pak ale skutecne musite zavolat, jinak by videl, ze na to nemate a bylo by to jeste horsi). Tohle je klasickej pripad domaciho nasili. I kdyz ne primo fyzickeho.
Jeste mi ted napadla jedna varianta.
Nahrajte si priste na diktafon celej jeho monolog. Udelejte si dost zaloznich kopii (aby ste mela zasobu, az je zacne likvbidovat) na magnetofonove pasky a pak, kdyz bude otec doma, tak si to poustejte. Kdyz se prijde zeptat, co to ma znamenat, tak mu reknete, ze vas to desne rajcuje, tak ze si to poustite furt dokola.
Po tomhle uz na vas nikdy nezvysi ani hlas.
Proste na hrubej pytel hruba zaplata. Musite se tomu postavit celem. Nedovolte si brecet.
Pri jeho monologu zacnete delat neco nesmyslneho. Treba samu sebe fackovat, zkousejte udelat stojku na hlave, proste cokoli, co ho vyvede z miry a donuti ho se zeptat, co to delate. Pak mu vpalte, ze dotoho mu nic neni, a pripomente mu, kde skoncil se svym monologem, aby neztratil nit.
Proste cokoliv.
Stojka je geniální nápad. 
Budu na to pamatovat při dalším monologu a zkusím aplikovat. Když to nezvládnu, snad se aspoň rozesměju při představě, jak dělám stojku na hlavě a on na mě blbě čumí. Což ho asi dožene k nepříčetnosti, přičemž riskuju svůj život, protože je majitelem pistole, tuším ráže 9. Teď je otázka, jestli to za tu srandu stojí.
Přesto děkuju za radu a ochotu poradit. Když vidím ten "mužský přístup", napadá mně, jestli by nebylo fajn domluvit někoho, kdo mu nakope zadek a dá mu najevo, za co to bylo... ovšem to by taky mohlo dopadnout katastrofálně...
1x
Mám z toho tvého projevu smutný pocit.Když to čtu,vidím inteligentního člověka,který si stěžuje na tátu,aniž se snaží pochopit jeho konání.Když se na tebe vykašle a nechá tě ulici,budeš mu to vyčítat.On vidí rozhodně dál,než ty,chce,aby z tebe byl platný člověk.Aby ses dovedla tímto nehostinným světem prodírat s malou námahou.Je potřeba se na celou situaci dívat trochu i ze sebekritického pohledu.Zkusila jsi se podívat na sebe pohledem svého táty?Pak teprve budeš zralá a dospělá.Chápající lidi okolo sebe.Určitě si nejsi vědomá různých průšvihů,kterými rozrýváš důvěru svých rodičů?Pochopení v rodině a vzájemné vnímání,to je to,co u vás doma chybí.
JABRAKA
něco podobného jsem zažíval i já. Doma jsem už nebýval, protože jsme se sourozencem jezdili na školu a byly jsme na internátu. Domů jsme jezdili jen na víkend. To se ty monologi dali vydržet, protože za pár dní jsme jeli zase na intr. Dokončil jsem školu a pracoval v místě bydliště. Doma jsem byl denně a denně jsem poslouchal ty monologi posilněné alkoholem. Poslouchal jsem, že jsem línej, blbej, atd... Taky jsem byl na tom líp než otec. Škola , vědomosti... matka trpěla, protože na ní taky řval. Hlavně kvůli nám, protože věděl, že matka je naše citlivé místo. Aby na ní neřval, raději jsme uposlechli. Např. mu vadilo, že máme dlouhé vlasy. Řval na ní a raději jsme se šly s bratrem ostříhat. Člověk to potom bere jako samozřejmost, že ho seřve, nadá mu, že je blbej atd. Začal jsem si z toho dělat legraci. Samozřejmě jsem mu odsouhlasil, že jsem blbej a udělal jsem ze sebe kašpárka, když vedl dlouhej monolog, řekl jsem mu, aby se nezapoměl nadechnout, a když skončil, zeptal jsem se jestli je to všechno, co mi chtěl říci? i když to ti starší asi odsoudí, taky jsem na neho zařval "Drž hubu". Těch naschválů bylo více, ale vždycky ho tak vykolejily, že nemohl pokračovat v tom co měl připraveno. Ukázal jsem, že se ho nebojím a dokážu se mu postavit. pak jsem mu říkal, že když nedokáže říci něco inteligentního, tak ať raději drží hubu. Jak šel čas, Otec se uklidňoval a dnes je rád, že se mnou může o něčem rozmlouvat.
Možná to pro někoho připadá drsný, ale taková je realita. I když jsou to rodiče a od Dětí by měli očekávat uctu. Rodiče by neměli své děti ponižovat a psychicky tyranizovat.
Ne, ne Honzo, i když jsem starší, tak Vás určitě neodsoudím. Pokud si rodič myslí a zkouší na dětech získávat si respekt nadávkami, hulvátstvím a ponižováním, tak nemůže očekávat obdiv a lásku. A pokud k tomu ještě před dětmi ponižuje i milovanou matku, tak co může ve stáří očekávat? Docela obdivuji to, že po takovém chování s ním dokážete rozmlouvat. Já jsem sice nic moc špatného od rodičů nezažila. Táta byl zlatíčko, máti, ta naše občasné průšvihy řešila řemínkem od šicího stroje. Je pravda, že jsem si s ní chtěla v dospělosti pár věcí vyříkat, ale bohužel jsem to nestihla. Ale je fakt, že odpouštěte se má. Také se snažím odpuštět, ale nezapomínám. A je vidět, že i Vás to po delší době hodně mrzí. Není sice snadné vychovávat děti, ale terorem, ponižováním a fackami si nikdo respekt nezíská. To potom není láska, úcta a obdiv, ale bázeň, strach a v mnoha případech i potom nenávist. 
1x
Asi bych se ho v jeho dobré chvilce zeptala proč vám to dělá a že vás to trápí.A pokud nato nemáte odvahu,zkuste si vytisknout vše,co vám tady ostatní radí a hoďte mu to i s vaším dotazem na stůl až půjdete třeba za přítelem.Nebo mu to přímo dejte a požádejte ho zda by si to mohl přečíst.A pokud si myslíte,že to nepomůže u táty,dejte to přečíst mámě,třeba aspoň ona usoudí,že váš otec hodně přehání a získáte si u ní znovu zastání.Odvahu a hlavu vzhůru.Dejte mu najevo,že se ho nebojíte.
0x
je to nezavidenihodna situace, nevidim jine vychodisko nez odejit, coz zatim nemuzete. Snazte se byt co nejmin "doma". To je snad jedine co se da delat, pokud mu nedokazete vysvetlit co vam zpusobuje...A co mamka? ta by nemohla nejak pomoci?
Bohužel mi bylo vyčteno i to, že si "domů chodím jako do hotelu". Je to pravda, ale kdyby otec přemýšlel, došlo by mu, že je to ze dvou důvodů: že už se u nich necítím jako doma a že se snažím svou nepřítomností snížit náklady na domácnost (nemohu jim totiž momentálně platit nájem).
Matka dříve bývala mou částečnou oporou. Při monologu sice přímo ne, ale později situaci tiše zachraňovala - to bylo v době, kdy se otec hádal s matkou velmi často. Nyní se situace změnila, otec je trochu vyrovnanější a s matkou se téměř nehádá a ona je nyní na jeho straně. Při posledním monologu mi dokonce říkala "Mlč a poslouchej." Mám strach, že souhlasí s tím, co mi otec říkal, ale bojím se jí zeptat.
A jinak jsem dostala tyto rady, o kterých vím, že by byly účiné, ale z osobních důvodů je zavrhuji
1) začít brát drogy
2) oběsit se doma v pokojíčku na lustru
(berte s nadsázkou )
0x
Nic proti, ale když ve 22 musí na kobereček, tak zacpávání uší nepomůže. Jediná rada, pryč z domu. Vím, nemáte na podnájem, ale zkuste to třea napůl s přítelem, s kámoškou atd. To je jediná rada. Těžko se tohle posuzuje, beru tu vaši verzi, vy jste hodná, nic jste neprovedla, otec vás neoprávněně buzeruje.
0x
Ahoj,
musí to být velmi těžké rozhodování udělat to, co Vám tady přátelé radí. Každý máme sami se sebou co dělat a ještě nám budou druzí /táta/ předhazovat nějaké chyby. Pokud budete reagovat klidem, tatík bude provokovat tak dlouho, dokud Vás nedotlačí k nějaké silné reakci. Buď se rozpláčete, nebo vybouchnete. Myslím, že ne vy, ale tatík má velký problém se vyrovnat s něčím a moc ho to dráždí. A dokud si neodhodí "kolečko" na jiného, nebude v tu chvíli mít klid. Prostě dokud Vás nevyprovokuje k nějaké reakci. Nejlepší reakce , kterou doporučují psychologové, zachovat klid a oznámit, že odcházíte, a vrátíte se až se uklidní. To je vše. On se bude ještě tak 5-10min zlobit a pak se jeho emoce uklidní. Když se nebude mít s kým hádat, vzdá to, Tuhle situaci neřešíte pro něj, ale pro sebe, abyste to ustála. A příště opakovat styl "opakující se deska" -stále dokola. Zaujměte postoj, mějte trpělivost a nenechte se právě vyprovokovat, protože to on potřebuje. Ale Vy se pak trápíte.
Na ty ucpané uši -neopovídejte na útok útokem. ukažte tatíkovi, že jste nad věcí.
A ještě něco. Existují 3 druhy kritiky: oprávněná, neoprávněná a vmetky. Na oprávněnou se omluvte a dejte najevo, že to chápete, a je vám to líto.Na neoprávněnou sdělte, že je to jen jeho názor. A na vmetky reagujte odchodem.
Jsem také dost citlivá a měla jsem s tím velké problémy, ale jak se říká, když chcete někoho změnit, je nutné nejdříve změnit sám sebe.
Toť vše . Hodně zdaru a napište na tygrioko13@seznam.cz
0x
Žasnu, jak dospělá osoba se nachá tyranizovat, s výmluvou, že se nemůže odstěhovat. Vy se vlastně dobrovolně trápíte. Podívejte se, kolik zaměstnání se všude nabízí s ubytováním. Byla jsem teď 2 roky v Krkonoších na horské boudě a vím, že všude hledají např. číšníce i bez vyučení. V annonci je toho plno, i na úřadech práce.Vysvětluji si to jen tím, že - neurazte se- jste z Prahy. Jenom Pražáci raději snášejí příkoří, než by se odstěhovali. Ale dejte na misku vah co je lepší.Klid, nebo nervy doma.Navíc, peníze celkem slušně, strava a ubutování zdarma.A pokud vás má váš přítel rád, může jít s váma.Míst je dost.
0x
Pokud by použil pistoli na svou dceru, tak to je člověk zralý na léčení. Podle toho co popisujete v tom vidím, svého nevlastního otce. Má ty samé kecy, jsem na vysoké a neustále na mě řve, ať odejdu a jdu pracovat (bydlím na Vysočině), že stejně neudělám státnice a že chce abych už přispíval finančně do rodiny. Máma je jediná, která se mě zastává a trošku s ním bojuje, leč je to problém. Bohužel ho vykopnout nemůžeme, protože jsme na něm existenčně závislí. Ale jakmile dodělám školu, dopnu ho do prcky osobně a rád. Jediné co vám doporučujím, je obalit si nervy a tak nějak to neřešit. Tak to dělám já..
Někdy se holt nedá nic moc dělat a pokud bych měl dělat stojku, asi by se naštval a bylo by to ještě horší..na některé věci rada a řešení prostě není...jediné co dělám je to, že se snažím mu vyhýbat..svým způsobem je to dobrá motivace, ja dodělat školu
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.