nevim co mam delat... dnes jsem mela pohovor a celou dobu za sebe nechala mluvit tetu... nedokazala jsem ani podekovat za pohovor... ale mam to tak vseobecne jakmile mam mluvit s vice nezli s jednim clovekem... tak to proste nedokazu... ( vety/ slova, ktere bych chtela rict se jednoduse nekde zaseknou a uz nevyjdou ven... totalne postradam nacasovani, jen si pak uvedomim ze na to abych neco rekla je uz pozde...) nevim co mam delat... vim, ze pokud se nenaucim chovat budu mit v zivote velky problem...lidi si mysli ze se neumim chovat...neumim si o nic rict... bojim se, ze kdyz budu mluvit, lidi zjisti jak jsem blba... a ja bych pritom tak moc chtela komunikovat... proc jenom nedokazu nic vyslovit?!
3x
Přesně tak. Chce to trénovat, třeba zeptat se v trafice, jestli mají blahopřání k šedesátinám. Kupovat je nemusíte, jen si je prohlídnete a poděkujete. Zeptat se na nádraží v informacích, kdy jede vlak do ...někam. Zkusit oslovit cizí lidi na zastávce MHD, jestli nemají drobné za 100 (pokud to má smysl - v našem městě se platí v MHD hotovými). Poklábosit v knihkupectví o tom, co vyšlo nového od Vašeho oblíbeného autora... Když se budete tvářit příjemně a mile, lidi kolem Vás budou taky mile reagovat. Takto nazkoušíte komunikaci s úplně cizími lidmi. Ono je to při pohovoru opravdu trochu jiné, tréma a nervozita tam hraje roli, ale to je u všech žadatelů o místo stejné, personalisté jsou zvyklí, naopak si myslím, že naprostí suveréni bodují jenom v určitých oborech ("Dobrý den, já jsem od RWE...").
0x
0x
Trénuj, musíš se otrkat. Na pohovory choď sama atd. Znám jedno krásný heslo - "Odvaž se, pak se uvidí" 10x budeš za blba co neumí mluvit a jen tupě kroutí očima po jedenácté už to zvládneš, po padesáté už budeš jednat s nadhledem. Ostudy se neboj, můžeš třeba chodit do cizích kanceláří a ptát se na něco - prostě trénovat nanečisto, ale s živými cizími lidmi 
0x
Zajímalo by mě,kolik je Ti let. Já jsem totiž jako adolescentka měla úplně stejné problémy. Když jsem se měla na něco zeptat, zrudla jsem jak rak a nevypravila ze sebe slovo. Vzpomínám si, bylo mi 16 a v té době hrozně frčely silné oční linky /jako Yvona Přenosilová - vzpomínáte?/ Já si šla do drogerie pro štěteček, ale vypravila jsem ze sebe jen, že ho chci na linky. A prodavačka mi přinesla štetec na linky, které se malují na zdi! 
Já, blbec, ho nedokázala odmítnout a tak jsem přišla domů s malířským štětcem, který mi byl na nic. Od té doby jsem se už otrkala a dnes jsem "postrach"prodavaček. Pokud vím, co opravdu chci, jdu si za svým. A co nechci, odmítnu. Jsou za tím ale léta zkušeností, praxe, komunikace...Učila jsem v MŠ a jak jsem měla hezky a slušně říct mamince, že Pepíček se o vycházce pos...?:D Prostě, chce to mluvit a mluvit, dneska si už s chutí poklábosím s cestujícími ve vlaku či s pacienty v čekárně u doktora. Ale začátky snadné nebyly. Trénuj! Jaga.
V té době se prodávaly lahvové limonády v hospodě. Já pro ně šla se sí´tovkou, měli oranžové a žluté. Já měla radši oranžové. A hospodská, potvora jedna, to snad věděla a pokaždé mi do síťovky narovnala ty žluté. Přitom cena byla stejná a 2 bedny vedle sebe. A já nedokázala říct, že chci raději ty oranžové. Celou cestu domů jsem nadávala v duchu na hospodskou i na sebe, ale trvalo mi ještě dlouho, než jsem si dokázala v klidu říct o ty oranžové! 
Taky to dobře znám... mám podobnou příhodu: kdysi byly v provozu opravny punčoch. Jako asi 15letá jsem si nesla do opravy punčocháče a měla jsem tak strašnou trému, že jsem nedokázala říct svoje jméno srozumitelně. Paní za pultem slyšela něco jiného, ale naštěstí to tázavým tónem zopakovala a já jsem se zmohla jenom na přikývnutí. Pak jsem si 14 dní musela pamatovat pozměněné příjmení, aby mi vydali moje opravené punčochy 
... jojo, tazatelka v tom určitě není sama... dnes nevím, kdy zavřít hubu 
Ahoj Diano,
nepíšeš kolik je Ti let, čeho se pohovor týkal a proč tam byla teta s tebou, ale jak radí rádcové předemnou časem a trénováním se to určitě zlepší. Ona tréma a nervy udělá taky svoje. Já když jsem ve stresu jsem schopná zapomenout i jak se jmenuji.
Vzpomínám, když jsem byla na jednom z prvních pohovorů, těsně po maturitě ptali se mě na věci kolem počítačů (Exel apod.), což bych za normálních okolností bez problémů věděla, ale odpověď prostě ne a ne naskočit. Museli si o mě myslet, že jsem totální blb. A nejlepší na tom je, že když jsem vylezla z místnosti a šla dolů po schodech, tak co schod to se mi vybavila odpověď.
ahojte...
vsem vam dekuji za rady... uz jenom to, ze mi nekdo odpovedel mi strasne pomohlo, stejne jako fakt, ze v tom nejsem sama... budu se snazit komunikovat, nechci zustat takhle bezradna na vzdycky...
pro ty, kteri se ptali: mam cerstve po maturite je mi 20 let ( hlasila jsem se na VS a tam me bohuzel neprijali tak si zhanim praci)
jeste jednou diky... budu se snazit
0x
Měla jsem také problémy s mluvením na veřejnosti,a to celkem velké. Ale pak mi kamarádka doporučila knihu Mluvte jako mluvčí a musím řict, že už jsem se tolik nebála mluvit. Získala jsem seběvedomí a teď už vcelku pohotově reaguji na nějaké otázky. Ještě k té knize, obsahuje cvičení na rozšíření slovní zásoby, na vyjadřování se apod. Opravdu ji mohu doporučit.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.