Máma si myslí, že jí nemáme rádi

milé slovo,občas kytička,čokoláda a bude ok

Jít za ní, obejmout ji a hlavně zkusit zjistit, PROČ si to myslí. Podle toho se zařídit dál.

Zacit ji mit rad?Pokud je to jen momentlani dojem,tak to vyresi usmev,mile slovo,kyticka../jak uz tu zaznelo/,pokud je maminka uz v duchodovem veku a tyhle veci se ji proste vysvetlit nedaji,budete se muset pres to nejak prenest...

A proč si to myslí? Dáváte ji k tomu nějakou příčinu? Pokud ano, tak se polepšete. Chovejte se k mámě slušně, pomáhejte jí, neodmlouvejte. A co vy? Vy máte pocit, že Vás máma má ráda? A nezapomeňte, mámu máte jen jednu.

Děkuju za rady skusím to.

Jednou jsem viděl film, kde si máma myslela že jí synek nemá rád. A on ji měl rád tolik, že jí schovával ve sklepě na kopci, pod kterým byl motel.

Mno... Jestli byla nebo ne... Norman Bates s ní normálně komunikoval. Matko, matkooo!

Opravdu jsi přesvědčen(a), že si to vážně myslí?!

Anebo to jen někdy řekne, třeba ve chvíli, kdy ji někdo z vás zrovna moc "nepotěší" nějakým průšvihem...

No, a pak je tu úplně jiná možnost a to ta, že Vaše maminka je tak trochu "citová vyděračka". Kdo se s tím setkal, tak ví o čem píši. Kdo to v životě nepoznal, tak tomu se to těžko vysvětluje. A dělat se s tím nedá vůbec nic.

Souhlas se Sebod, měla jsme mámu moc ráda, dělala jsem jako dítě, co jsem jí na očích viděla, kupovala za kepesný kytičky, chodila na fialky, doma jsem se snažila uklízet (vím, že jako dítě je něco jiné jak dospělá), chodila každé ráno do krámu a dělala bráchovi snídaně, vodila ho do školy i se s ním učila... podle mého jsem pomáhala jak to šlo... Chtěla jsem jí tu a tam pochovat - to nešlo, říkala jsem, že jí mám ráda... a nic...

Nakonec se rodiče rozvedli, máma odešla a my zůstali s tátou.

Pak jsem dospěla, snažila se dál sice už jinak a méně často (200km je dálka) ale pořád to bylo špatně... Jednou jsem nevydržela a ruply mi nervy. Dozvěděla jsme se že kdybych místo blbý vázy jí koupila k narozeninám košilku, udělám líp, že kdybych místo blbejch kytek v krabičce koupila chleba tak to aspoň k něčemu bylo... Prostě nikdy nic nebylo dobře. A navíc jsem dostala bonbonek ve smyslu - tys mi zkazila život, nechtěla jsem tě...

Překousla jsem to, chápala jsem jak to myslela, sama jsem měla děti, ale máma až do smrti zůstala ve stylu - nikdo mně nemá rád, nikdo mi nerozumí, nikdo si se mnou nechce hrát.

Mně se osvědčilo brát jí jaká byla, ona mi vlastně neubližovala úmyslně, ona to prostě jen jinak neuměla. Druhého nepředěláš, lze pozměnit jen svý myšlení. Stálo mně to hodně slz, vždy jsem jí měla moc ráda, ale lásku jsem dokazovala jinak než ona potřebovala. A ona jí vnímala jinak, než jsem potřebovala já.