Návštěva rodného domku

Zdravím,

určitě to není nevhodné, záleží na tom jak o to požádáte a kdo tam bydlí, pokud´ dům ještě stojí.

Já bych to zkusila.

Ještě doplním, že poslední dobou třeba brouzdám na google mapách a dívám se kde jsem kdysi bydlela a vyrůstala do 18ti a prožila celé dětství. Přesně na ten dům se dívám a sním)) , je to dost daleko od mého součastného bydliště.

Taky mně napadlo to co Vás))přijet a podívat se třeba i dovnitř, když to okolnosti dovolí, prozatím se dívám přes mapy))

Klidně to zkuste. Bydlím ve městě v jehož blízkosti je vesnička kde žila rodina mé matky. Často jsem slýchávala,jak hezký a tajemný dům to byl,jak se jim tam dobře bydlelo.Často kolem něj jezdívám na kole.Po smrti mé matky ,před mnoha lety se rodina odtěhovala na jižní moravua dům prodala.Vždy když jsem jela okolo jsem říkala,tady žila moje máma,tady si hrála,pokaždé jsem koukala co nového mají na zahradě.Nikdy jsem neměla odvahu zajít a zaklepat.Až loni jsem jela okolo a na zahradě pobíhal nový pejsek,tak jsem zastavila a koukala na něj.Vyšla paní a ptala se mě,zda někoho hledám...Já ji řekla,že kdysi zde bydlela moje rodina a paní zavolala maminku,která si moji rodinu velmi dobře pamatovala.Hned mi začala vyprávět a ptala se jak se rodina má a kam se poděli...a hned ať jdu dál a posedím,a proč jsem se nezastavila již dříve...Byl to opravdu hezký zážitek,dýchala tam historie,jsem moc ráda,že jsem se zastavila ...

Za pokus to určitě stojí Vemte s sebou ale treba fotky z mládí, toho domu...ono by mohli být současní majitelé nedůvěrivý k někomu uplně cizímu.

Tatínkovi bylo skoro osmdesát a všichni jsme věděli, že umírá. Ve vzpomínkách se stále vracel do krajiny svého dětství. Tak jsem ho jednoho dne naložila a jeli jsem... Bylo to úžasný... Setkal se s lidmi, které přes sedmdesát let neviděl... prostě zaťukal na návsi u domku na vrátka a řekl, že hledá toho a toho kamaráda. A i když tam ten dotyčný nebydlel, tak se dali do řeči a taťka za chvilku seděl u nich na kafíčku a dozvídal se, kde kdo ještě bydlí. Jsem moc ráda, že jsem ještě tohle pro něj stihla udělat No, jen ten domeček už bohužel musel uvolnit místo nové silnici .

Před asi deseti lety, u nás na vesnici, kolem kapličky u které bydlím se najednou začal otáček autobus, veliký, patrový... Viděli jsme ho přes vrata a říkali jsme si - nj asi se ztratil, zapomněl odbočit na hlavní.

Ten veliký patrový autobus, byl plný lidí a najednou zastavil u domu, to už jsme nějak netušili, co si myslet.

Vystoupil starší pár, takový děda s paní. Hodně lámanou češtinou se představil a říkal, že když byl malý, tak tu bydlel, že musle odsud odejít (sudety, odsuny) a že celý život na ten dům vzpomíná, že tu byl štastný a jestli by se mohl podívat...

Naprosto šokovaní jsme mu to umožnili. Byl tu asi deset minut s rozzářenýma očima tu chodil a pořád něco ukazoval té své paní. Pak se zeptal, zda by mohl jště přiject, že ted nemůže, protože jedou na koncert , že by sebou vzal sestru, která tu také žila.

Přijeli autem asi za rok. Dozvěděla jsem se, že stodolu stavil s tatínkem, oči se mu zalévaly slzami, sestra mi vyprávěla, jak měla své kotě, kde měla kočárek s panenkou, oba tu pobíhali sem a tam zcela štastní. Ukazovali mi co kde bylo, vyprávěli mi o rodičích...

Pán byl dirigentem nějakého orchestru z Baden Badenu, pár let jsme si ještě psali...

Možná se i vám oči zalijou slzami

Bonie. To je úžasný...Jo, takhle se jednou snad pojedu podívat i na ten "svůj" dům...

Malé zamyšení:

Je to zvláštní. Dům, ve kterém jsme bydleli s rodiči, prožili svoje dětství, byl to "náš domov" je najednou někoho cizího. Rodiče již nežijí, doba se posunula a rodný dům patří cizím. A je jenom na nich, jestli budou ochotni nás vpustit na dvorek, zahradu a do domu...

Také si myslím, že noví majitelé budou spíš rádi, že se něco od vás doví o tom, kdo v jejich domě dřív žil, jakou má historii a pro vás to bude zážitek jednou stranou smutný, druhou krásný.

Dobrý den,

u nás doma takhle před pár lety zaklepala paní, Němka, která tady v našem domě bydlela. Protože moc neumíme německy, tak jsme se domlouvali rukama nohama Nicméně paní jsme domů pustili - přece jen, už byla stará a možná třeba vidět rodný dům bylo její velké přání ve stáří.

Tak jen abyste věděl i pohled druhé strany.

Jinak - při nejhorším - Vás do domu nikdo nepustí, třeba nebudou chtít. Tím se ale netrapte, bude to naposledy, co ty lidi uvidíte, nemějte výčitky o vhodnosi nebo nevhodnosti. Já vám fandím, jděte do toho

Určitě to zkuste. Buď natrefíte na hodné lidi a nebo taky ne. Vím, že se jednou u babičky zastavili Němci i s fotkou, kde žili. Poseděli venku u kávy a lámavou češtinou a trochou němčiny si popovídali. Byly to děti, kteří tam žily před válkou. Nyní už to byli staříci.

Nevím, ale asi bych se dovnitř necpala pokud by mi to sami nenabídli.

Jestli dům stojí uvidíte i na googlu. Pak stojí za to tam zajet.

U nás se taky byl podívat Němec, kterému patřil náš barák. Provedl jsem ho po baráku, on poděkoval, popovídali jsme. Kde žije dnes. Nikdy mě nenapadlo, že by mi to k něčemu bylo a vida. Slyšel jsem, od sousedů, že dnešní barva omítky není původní. Tak ho chci kontaktovat, aby mi řekl, jak ten barák vypadal, v době, kdy ho postavil. Chtěl bych dodržet původní barevnost a secesní zdobení, až budem opravovat fasádu.

Takže to zkuste. Nic horšího,než, že Vás vyhodí, se Vám nestane. Jestli máte staré fotky, vemte je ssebou. Já jsem taky jednu fotku baráku dostal. Je z r. 1928.

Pro pamětníky fotomapa ČR z roku 1953 http://kontaminace.cenia.cz/ . Pár hodin jsme s bratrem nad ní stávili, přepínali historická - aktuální. Vzpomínky na dětství - jak to dříve vypadalo ..