Je chování babičky duševní porucha?

Duševní porucha protože nám přijde, že když někoho naštve a způsobí konflikt v rodině anebo když se její vnučka rozbrečí, tak jí to udělá dobře a odejde jakoby se uspokojila a dál neměla potřebu dělat rozbroje. Moje chyba, že jsem to neuvedl. Drží nás tady to, že moje přítelkyně investovala do části domu, kde bydlíme ještě v době, kdy chování babičky bylo jakž takž snesitelné, teď je to však ještě horší.

Nešlo by dům nějak stavebně rozdělit? Má k té části domu přítelkyně nějaké vlastnické právo? Jestli ne, možná by pomohlo babičce na rovinu říct, že jestli se nepřestane tak hrozně chovat, odstěhujete se. Jí jde evidentně o to, aby se zbavila Vás a zároveň tam nezůstala sama bez vnučky. Berte to tak, že když neodejdete tak sice ušetříte za bydlení, ale možná si zničíte vztah.

Duševní poruchu asi mít bude, ale pokud ona sama nebude chtít na vyšetření, nijak ji tam nedostanete. Časem může začít být i nebezpečná. Možná si pro jistotu nenápadně monitorujte svoje místnosti v domě, až potom někdy dojde na lámání chleba, budete mít důkazy pro svoje tvrzení.

Řešení je jednoduché, odstěhovat se. Tím se všechno vyřeší.

Kolik je Vaší babičce let?

Moje maminka, která byla až do 80-ti let docela prima ženská, se začala měnit, když utrpěla zlomeninu krčku, dostala sice endoprotézu, ale už se pak nemohla pohybovat jako dříve - postupně přestávala chodit, seděla jenom na gauči - a začala být zlá a nespravedlivá. Asi byla moc nešťastná - ale lidé kolem ní to nechápali (bohužel ani já - a teď už to nenapravím - maminka umřela) ) - doteď si to vyčítám - nevím jaká budu ve stáří já!

Babičce je 85 let a je hodně silná a zdravá, po schodech lítá jak ve 40, s chůzí nemá absolutně žádnej problém. Její můž zemřel velmi mlád cca kolem 40 a od té doby je úplně sama, možná by to mohla být nějaká flustrace ze samoty.

V tomto věku to může být(a nemusí) počátek nějaké nemoci, alzheimer, stařecká demence, schizofrenie. Kdoví. Poraďte se s nějakým psychiatrem. Řekne Vám, na co dávat pozor. Jak a čím se jednotlivé nemoci projevují. Je možné, že přijdete společně na to, že babičce nic není a jen "prudí". Nechce zůstat sama.

Poklikejte a přečtěte si něco o stařecké demenci. Je to peklo! Utéct nedovolí láska a soucit a zůstat se také nedá. Buďte rádi, že se ještě o sebe postará. Když nebude moci, to je teprve děs!

Toto není známkou stařecké demenceOna to má v povaze,je sama,a velice ji těší na duši,když se někdo z vás hádá,a nedej Bože,rozcházíProto všichni od ní utíkají co nejdále.Zkuste prvně psychologickou odbornou pomoc,a když ta nezabere/což asi neee/,urychleně hledejte jiný domov,jelikož ten Váš není domovem,nýbrž peklem

Kamile, co tady popisuješ, jasně svědčí o tom, že babička již není duševně v pořádku. To, že se k vám dobývá do pokuje, dokud neotevřete, že vám baští bonbony, že si vymýšlí, je porucha, měli byste zajít k doktorovi a říct, co se s babičkou děje. možná napíše léky, ale určitš vám řekne, na co se můžete připravit. Jak sám píšete:

"Babičce je 85 let a je hodně silná a zdravá, po schodech lítá jak ve 40, s chůzí nemá absolutně žádnej problém. Její můž zemřel velmi mlád cca kolem 40 a od té doby je úplně sama, možná by to mohla být nějaká flustrace ze samoty."

Babička sice může na nohy, až na tu hlavu. A v hlavě se jí to to prostě motá. Jo, jo, stáří je všelijaké, ano i takové, jako prožíváte nyní s babičkou. Prostě si neberte nic osobně, ale vnímejte ji, jako nemocného člověka. Přeji vám hodně porozumění a trpělivosti. Sama jsem se starala o otce téměř 10 let a vím, co může nemoc s sebou přinést. - pt

Kamil. Mojí mamince bude osmdesát. Mám ji moc ráda, ale pod jednou střechou bych s ní nemohla bydlet ani minutu. Trošku mi připomíná tu Vaši babičku. Nenechá na nikom niť suchou, vysloveně jí dělá dobře, když se jí podaří někoho rozhádat a pak dál rozš´tourává obě pohádané strany. V jednom domě s ní bydlí moje sestra s rodinou a zažívají s ní perné chvíle. Bydlí takhle spolu odjakživa a za celou tu dobu se nenašel žádný způsob, jak ji změnit. Mluvit s ní o tom, nemluvit - všechno výjde naprázdno. Ona se cítí ukřivděná, všichni okolo jsou špatní...

Takže rada? Buď se s tím naučíte žít, nebo se odstěhujete. Na toto žádné prášky neexistují.