Ahoj,
chci se s vámi podělit o svůj "příběh". Budu vděčný za jakékoliv podněty či rady.
Je mi 25 let. Dá se říct, že mi "nic nechybí". Mám přítelkyni, která je krásná a se kterou si rozumíme. Jsme spolu asi rok a půl a poslední půlrok spolu bydlíme. O studijní úspěchy taky nemám nouzi. Před rokem jsem úspěšně absolvoval bakalářské studium pedagogiky, pokračuji na navazujícím magisterském... do splnění už mi toho moc nezbývá.
Zároveň se mi loni "vyplnil sen", když jsem se dostal na studium psychologie (je to dálkové studium; do denního už se mi nechtělo... přece jen je potřeba i vydělávat). Od minulého roku jsem taky nastoupil na své první "opravdové" místo (po ruzných brigádách a přivýdělcích). Nejprve to byla obrovská radost - že si vybrali zrovna mě, že budu konečně mít nějaké peníze atd. Postupně mě ale práce přestává uspokojovat.
Ráno vstát z postele se mi zdá jako nemožný úkol. Samozřejmě vstanu, do práce jedu, vše splním... a takhle pořád dokola. Odpoledne bývám vyčerpaný, často prospím celé odpoledne. Na studium mi nějak nezbývají síly... (čekám, zda se to nějak projeví v blížícím se zkouškovém).
Kamarády mám - několik blízkých, se kterými se scházím pravidelně na pivu. Ne vždy se ale v jejich společnosti bavím, někdy se vůbec nedokážu uvolnit, je to pro mě vlastně "další práce" - nějak to nejde samo od sebe, ale musím se snažit... nevím, jak to lépe popsat.
Někdy si říkám, že se asi nemám moc rád, že si na sebe kladu příliš velké nároky.
Zoufale se snažím najít něco, co by mě bavilo, co by mi dávalo smysl, co by mě pohánělo dopředu, na co bych se mohl těšit. Dříve jsem velmi rád četl (většinou odborné knihy), ale teď mě ani to nebaví.
Abych se dostal k otázce. Spoustu času přemýšlím, co dělám špatně, co by se dalo dělat jinak. Někdy se do těch myšlenek doslova propadám. Nejsem pak schopný se z nich vyhrabat a věnovat se povinnostem ani zábavě. Možná je to nezodpověditelná otázka, ale třeba mi někdo z vás dokáže šikovně poradit: Co dělat, abych si dokázal víc užívat života? Jak se cítit šťastnější?
2x
Ahoj, neděláš nic špatně. a hlavně nejsi sám s takovými pocity. Je to dobou,ve které žijeme,která je "pořád do kola",rychle,rychle.
Musíš se s tím smířit,tak jako já a 1000 dalších.
To je asi kámen úrazu - já mám právě pocit, že "všechno dělám špatně". Jako by život byl jen samá dřina a výsledky se nedostavují. Výsledky zde myslím nějakou vnitřní spokojenost, radost... To smíření se s tím mi zní pěkně. Otázka druhá je - jak se to dělá? ... Na to už si asi budu musetpřijít sám. Každopádně děkuji za odpověď.
Já jsem přesvědčená, že u Vás to může být opravdu deprese, a to ne tzv. "depka", ale opravdová nemoc, která vyžaduje odbornou pomoc. Velmi podobný případ mám ve svém blízkém okolí - mladý, zdravý, šťastný a úspěšný muž, kterému se dařilo jak v osobním, tak v profesním životě, na co sáhl. Jeho smutek, úzkosti a úporné obavy jsme nechápali, zdály se nám iracionální. Teď užívá léky, je na neschopence, pomalu se jeho psychický stav lepší, ale předtím definitivně opustil svoje obvyklé prostředí a životní styl - už to nemohl vydržet. Přesně si vybavuji jeho slova z té doby - říkal, že má v sobě úplně černo, že nevidí vůbec žádnou naději ani budoucnost. Že není schopný se z ničeho radovat a na nic těšit. Nenechte to dojít tak daleko. Pro začátek se poraďte s psychologem a kdyby se Vám zdálo, že to k ničemu nevede, najděte si dobrého psychiatra.
2x
Ahoj,
z tvého vyprávění na mě dýchá nějaká tvoje vnitřní nespokojenost a prázdnota. Neříká se tomu syndrom vyhoření. Prostě potřebuješ dobít baterky a tzv. nakopnout.
Napadá mě jedna věc: píšeš, že spoustu času přemýšlíš, co děláš špatně. Zkus to otočit, přemýšlej, co děláš dobře, co se ti povedlo a splnilo. Z toho co jsi napsal, se mi zdá, že si dosáhl značných úspěchů ve studiich i v práci, máš přátelé a přítelkyni. To by ti kdekdo mohl závidět ( v dobrém slova smyslu). A nemyslím si, že je to málo nebo je to špatné.
Jsi mladý muž, plný síly, tak si začni užívat života. Cestovat, sportovat a dokonce jenom společná procházka po boku milované osoby dokáže zázraky.
Hodně štěstí posílá Kopretina
Ahoj - tohle je taky trefa do černého: vnitřní (bezdůvodná?) nespokojenost a prázdnota. Vlastně se mi nic neděje, ale je mi tak nějak na nic... - A i ten druhý tvůj postřeh, že si všímám spíše toho špatného a to dobré přehlížím, mě vystihuje... Asi je to otázká mého perfekcionismu, jehož základy byly položeny už v dětství. Děkuji ti za vstřícné rady a podporu.
Nejspíš to bude nějaká deprese (endogenní? ), která zřejmě potřebuje léčení.
Píšeš, že studuješ psychologii - tak bys měl asi vědět, co dělat, anebo s kým se poradit. Lituju, že Tě to postihlo už ve 25 letech - obvykle to prožívají už mnohem starší lidé, kteří si prošli nějakým utrpením a kterým perspektivy do budoucnosti valem ubývají - ale přesto je mnoho "starých" , kteří mají život rádi a pořád je baví. Tak Ti přeju úspěch.
Deprese a úzkosti začínají často u mladých lidí v době, kdy se osamostatní a postaví se na vlastní nohy, kolem 23. - 25. roku života. Přečetla jsem si o tom víc než bych chtěla. Je docela možné, že v citlivějších jedincích se právě v té době, při konfrontaci s tím náročným a nelítostným vnějším světem, probudí tahle porucha, protože jejich psychika je křehká a tu abnormální zátěž nezvládne.
My jsme to měli jiné - buď jsme se na školu dostali, nebo ne, bylo to jedno, protože nějakou práci jsme vždycky pak měli. Perspektivu žádnou a naprostou jistotu, že když neprovedu něco strašlivého, budu na tom samém místě od maturity do důchodu. Člověk brzy pochopil, čí ruka čí ruku myje a čí noha čí nohu podrazí, zorientoval se ve vnitropodnikovém světě a pak jenom tiše proplouval - nebo se nenápadně šplhal nahoru, to bylo jediné dobrodružství, a pak ještě fronta na banány - dostanu je nebo ne? A proto jsme neuměli naše děti připravit na tu džungli, která vládne za dveřmi našeho bytu.
Pro "inžinýrka" - proč furt všichni "blbnou" s banánama - teď si jich můžu koupit co hrdlo ráčí (včetně shnilejch) - ale nijak mi to životní úroveň nepozdvihlo.
1x
Ano, tohle je častý jev. Prostě v dnešní době mají lidi (mluvím o 1. světě) spoustu možností - až moc velkou spoustu možností, takže je těžké si v tom najít něco, co bude člověka bavit, protože je toho prostě moc. Navíc má velký rozhled, vidí, čeho všeho může dosáhnout atd. Nejvíce úspěšnými se často stávají ti, kteří toto nezažili - neměli čas ani prostředky, aby měli "otevřený svět", takže se zaměřili na jednu nebo dvě činnosti.
Je to stejné, jako se říká, že pořádně šťastní dokážou být jen "hloupí" lidé - takoví, kteří nemají o světě přehled, neví, čeho všeho by mohli dosáhnout atd. Naopak ti, kteří jsou vzdělanější (což nemusí znamenat inteligentnější), mají přehled a často kvůli tomu taky trpí depresemi. Není to tím, že by se člověk flákal nebo neměl co na práci.
Dobře se to dá popsat třeba na výběru barev šatů - když nám někdo nabídne jedny šaty v modré a červené barvě, vybereme si brzy. Když ale budou ty samé šaty mít třeba v deseti barvách, tak vybírání bude mnohem těžší.
Asi se s tím nedá nic dělat. Maximálně odstěhovat se někam do lesa a odstřihnout se od civilizace.
0x
Severusi, inžinýrka a culdabulda1 mají pravdu. Všechny příznaky, které popisuješ (a další, které nepopisuješ ale které důvěrně znám) signalizují depresi. Jsem už stará páka (přes šedesát) , tak se s tebou mohu podělit o své zkušenosti s tou potvorou. Život jde fakt po sinusoidě, "...jednou jsi dole, jednou nahoře...", jak zpívali klasikové. Když jseš nahoře, vůbec o tom nepřemýšlíš, připadá ti to normální a samozřejmé. Když zapadneš do hnoje, začneš pochybovat. O všem. O smyslu toho, co děláš, co prožíváš a nejvíc o sobě samém. Seš k smrti utahanej, otrávenej a zhnusenej sám sebou. A propadáš se hlouběji a hlouběji, až jseš v tom až po krk a začneš přemýšlet o tom, že nejlepším řešením by bylo koupit si ..."metr dvacet konopného lana a jednu skobu, co by dobře lezla do zdi", jak zpívávali zase jiní klasikové. Nenech to dojít tak daleko - a že tam za nějakej čas dojdeš, na tom vem jed. Mně psycholog nepomohl vůbec. "Vy se nemáte ráda. Musíte se naučit mít se ráda" - no, to mi toho řekl, to jsem teda fakt netušila. Trochu pomohl až psychiatr a jeho antidepresiva, ale úplně nejvíc pomohl ČAS. Prostě NĚCO se stalo, život udělal nějakej kotrmelec, kterej naboural ten hnusnej, tupej stereotyp, kterej mě dusil, deptal a ubíjel - a přinutil mě jednat, něco udělat. A tak jsem jednala, něco jsem udělala a ono se mi to povedlo - a depka byla pryč. Ne hned, ale brzy. Našla jsem se a byla jsem to zase já. A byla jsem pár let zase...hmmm...šťastná? No, dejme tomu - spokojená a "f poho".
Teď jsem v tom zase. Ještě sice ne až po krk, ale po pás určitě. V pondělí si jdu pro antidepresiva. Berličku, která mi pomůže přečkat ten čas, než zase pošplhám nahoru. Držím ti palce a radím: opatři si prozatím aspoň tu berličku.
pro "stara mama" - máte pravdu, že psychologové jsou na ... Jsou to většinou mladí a relativně "šťastní" lidé, kteří mají vše jenom vyčtené z učebnic (léčit opravdové úchyly a blázny asi dovedou) - ale pochopit psychologii starých lidí myslím že nedovedou - museli by to prožít sami.
No, mnozí to také prožijou, ale bohužel později nežli my, takže nám to bude už prd platné.
Pokud neexistují staří psychyatři nebo psychologové
musíme se spolehnout jen na sebe a nějak to vydržet,
užívat antidepresiva - mně zatím pomáhaj -
moýná budr ton žsasem horčá
0x
Mě na takové myšlenky vždy pomůže sport. Jdu si za běhat, nebo na hodinku zacvičit a vždycky se pak cítím lépe. Nedávno jsem také četla bezvadnou, povzbuzující knihu od Dala Carnegiho (určitě ho jako pedagog znáte). Tento díl z jeho knih se jmenoval Jak se zbavit starostí a začít žít. Ta kniha mi nedávno hodně dala. Za zkoušku to stojí 
0x
"severus", zima byla dlouhá, chybí sluníčko, jak nám lidem, tak i těm kytičkám a přírodě. Asi berete i školu zodpovědně a potřebujete odpočinek, odreagovat se. běžte ven do přírody, nebo na víkend si někam zajeďte, jen neseďte doma. Zase se to zlepší. - pt
0x
Zdravím. Cituji Vás: Co dělat, abych si dokázal víc užívat života? Jak se cítit šťastnější? Já se domnívám, že jste si vlastně dokázal odpovědět sám. Naučte se- mít se rád. Takový jaký jste a se vším, co k Vám patří. Když je člověk smířený sám se sebou, spoustu věcí to usnadňuje... Všichni děláme věci dobře i špatně. Z toho špatného se lze poučit, ale není třeba být k sobě zbytečně jen sebekritický...Jen můj názor, Vám přeji pohodový život.
Děkuji všem, kteří jsou ochotni mi tu z vlastní zkušenosti radit. - K psychologovi už chodím (abych reagoval na některé odpovědi), už několik let. A steně tak několik let beru i antidepresiva. ... Jak si tak pročítám ty vaše odpovědi (a ještě jednou díky za ně), asi bude dobré dát tomu čas, být trpělivý, nebýt na sebe tak přísný, odpočívat a dělat nejen věci, které musím, ale i ty, které chci... jak jednoduché je to napsat
0x
Já to mám podobně jako ty. Taky jsem jeden čas brala antidepresiva, pomohlo mi to překlenout to nejhorší období, ale ten hlavní kus práce na sobě musí udělat člověk sám. Najít si "něco", prostě cokoli, co ho bude naplňovat, co mu bude pomáhat, k čemu může utíkat a vypnout...Třeba opravdu ten sport, mě připadá ideální na odreagování a člověk se při něm soustředí na své tělo, získává jakousi harmonii... Já jsem ale ten kus práce na sobě neudělala, vykašlala jsem se na to. Zezačátku jsem byla ze svého stavu tak vyděšená, že jsem se opravdu snažila o důsednou psychohygienu nebo jak to nazvat, abych si život uspořádala tak, abych v něm byla šťastná, aby mě to už nepotkalo. Jenže jak to bývá, pak se mi ulevilo, asi nejvíc po těch antidepresivech a já to začala zanedbávat čím dál víc, zase jsem na sebe začala kašlat a vlastně jsem se svým životem žádnou změnu neudělala. Hodně to bylo u mě tím, že jsem se pořád srovnávala s druhýma, nedokázala jsem se smířit sama se sebou, pořád jsem jen koukala kolem sebe, co dělá ten a co zas ten, všechno jsem to chtěla, místo abych hledala svoje kvality a rozvíjela je nebo si vážila toho co mám (bezva rodina, přítel)...A dělám to pořád, přesto že mi tenkrát psychiatr říkal : "přestaňte se srovnávat s ostatníma, soustřeďte se jen na sebe, poslouchejte svoje nitro", ale já si z toho nic nevzala a stále se trápím zbytečnýma věcma, pořád přemýšlím, co já dělám špatně a jaktože ti druzí to dělají dobře...A vidíš, ti druzí si třeba kladou stejnou otázku, jen jim do hlavy nevidíš..Nevím, jestli je to rada, ale spíš jsem chtěla, abys věděl, že v tom nejsi sám, že třeba podobné prolémy má řada lidí, třeba z tvého okolí, jen si to nosí v sobě a tobě mohou připadat na první pohled vyrovnaní...Má kamarádka, která je mi nejbližší a které jsem se jako jediné z přátel svěřila, se hrozně divila, že tak bojuju sama se sebou, že by ji to vůbec nenapadlo, že vypadám v pohodě...Mám jen tu radu, abys nepřestával myslet na to, že žijeme teď a tady a je škoda život trávit v pochybách a hloupých úvahách...
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.