Proč už si s ním nechci psát?

Dobrý den, snad nevadí, že se trochu rozepíšu, musím to ze sebe nějak dostat...

Asi před měsícem jsem si na seznamku dala inzerát, že hledám kamaráda, napsala jsem svoje zájmy, stručně jsem popsala vzhled a pak věkové omezení, že by mu mělo být od 14 do 15 let.

Pak se mi ozval kluk, že prý je mu 17 a že ho ten inzerát zaujal. Chvilku jsme si psali přes lide.cz a zjistila jsem, že bydlí ve stejné městské části (první jsem se ptala já). Nejdřív jsem měla trošku podezření, jestli to není nějaký úchyl (nemohla jsem si pomoct, chtěl hned jít ven), ale pak jsem zjistila, že chodil před pár lety do stejné školy jako já a že moje starší sestra ho zná. Tak jsme potvrdili přátelství na facebooku a začali si psát. Do té doby to bylo takové nesmělé a informační, potom to teprv začalo vypadat jako konverzace...

Psali jsme si asi týden, vždycky kolem večera přišel, pozdravili jsme se a povídali si. Párkrát zmínil, že jsem krásná a že vypadám starší než jsem, reagovala jsem usmívajícím se smajlíkem. Jinak to byli všechno smějící se smajlíci, skoro za každou odpovědí. Pak mi popřál dobrou noc a pěkný sny ;*, tak jsem mu napsala, že totéž, usmívajícího se smajlíka a šli jsme spát.

Protože jsem byla nemocná, tak jsem s ním předtím ven nešla, řekla jsem, že ho chci trochu poznat a pak že třeba ven půjdem. Nevadilo mu to, tak jsme povídali dál, o všem možným. Choval se jako gentleman, když jsem měla večeři, nebo jsem přišla později tak počkal a nevadilo mu to.

Už od začátku, co jsme si před facebook začli psát, tak jsem byla šťastná a usměvavá, což normálně nebývám. Říkal mi, že on totéž. Tak jsme se domluvili, že spolu půjdeme ven. Bohužel mně bylo ten den tak špatně, že jsem musela odřeknout. Vzal to elegantně, že se mám uzdravit co nejrychleji a že to nevadí.

Měla jsem pocit, jako bych snad byla zamilovaná, přitom jsem ho nikdy neviděla. Zeptala jsem se, jestli si myslí, že by z našeho kamarádství mohlo být něco víc. Odpověděl že jo.

Sympatický podle fotky docela byl, takový normální..

Smluvili jsme další sraz, na dnešek. Už jsem přišla. Nejdřív jsme si povídali a chodili sem a tam po náměstí, pak navrhl, že půjdeme do jedné restaurace, nebo baru, či jak to mám napsat. Otevřel mi dveře, objednali jsme si čaj, sedli si a povídali. Já blbec jsem při nalévání čaje do hrnku kus vylila a polila tak stůl, koukal na mě a snažil se pomoct, že prý má tátu čísníka a že se trochu vyzná. Vysvětlil mi to, jak to mám udělat (konvice byla postavená jakoby na hrnu, byla v ní horká voda a pak zvlášť citrón, cukr a čajový sáček), já jsme utřela stůl a pohroma byla zažehnána. Neřekl vůbec nic výsměšnýho, prostě gentleman.

Celou dobu na mě koukal a když jsem se začala usmívat, tak on taky. Připadala jsem si jako stydlivec, ikdyž se tak normálně vůbec nechovám. Pak mi řekl, že mám krásný úsměv, že to nejde se na mě nedívat, tím mě dorazil.. Musel jsem být červená jako rajče :D

Až jsme dopili, vyšli sjme zpátky a pomalým krokem za doprovodu trošku váznoucí konverzace jsme se vydali směrem do lesa, kolem mého i jeho domu (bydlíme poblíž sebe). Zase jsme si povádali, prošli jsme se a já už se nezdála být tak nervózní.

Pak jsme se vrátili obloukem zase k mému domu, pomalu už jsem se měla vracet. Stáli jsme kousek od našeho domu a nastalo takové stydlivé loučení, nakonec jsme se tak nějak objali a řekli si, že to bylo fajn. Snažil se se mnou domluvit, jestli bych třeba o víkendu, nebo zítra a pozítří nešla ven. Řekla jsem, že mu kdyžtak napíšu, už jsem viděla vylízat ze dvěří jednu otravnou sousedku, tak jsem řekla, ať radši jde, než se bude na něco vyptávat, jak to dělá obvykle. Tak jsem se vrátila domů a on odešel směrem k sobě.

V tu dobu mi to opravdu přišlo celkem fajn a kdybych se to mělo celé opakovat znovu, asi bych s ním šla zas. Ale jakmile jsem přišla domů, dostal mě pocit, že místo toho bych dělala radši cokoliv jiného a že to celé byl ztráta času. Nechtěla jsem jít ani na face se poívat, jestli tam je a napsat mu, vlastně jsem se s ním už vůbec nechtěla bavit. Navečeřea jsem se a nakonec k počítači šla, potají jsem doufala, že tam nebude. Už tam byl a ještě jednou mi psal, že to dneska bylo hezký. Neměla jsem chuť mu vůbec odepsat, nakonec jsem se nějak přetvářela a něco mu odepsala, aby mou náhlou změnu nepoznal. Nakonec jsem usnula.

Poslal mi SMS, že už jsem šla asi spát a že se mu to dneska opravdu líbilo, přál mi dobrou noc a sledké sny ( :* ). Na počítači je pořád, nechce se mi s ním psát a vypla jsem si chat.

Vůbec se nechápu, nevím, ale asi mi přestal být sympatický, nebo co, ale už mi vůbec nepřipadá, že bych s ním chtěla hcodit, nebo tak něco, nad čím jsem ještě před pár dny přemýšlela. Spíš jenom kamarádka a ani nijaká velká. Jenže mi vúči němu přijde nefér se takhle chovat, řekla jsem, že bych s ním ven ještě šla a taky jsem ho chtěla s sebou vzít ke koním, ale nadšení opadlo a já mám snad i pocit, že už bych se s ním nemusela ani bavit. Nevysvětlil by mi někdo proč ten pocit mám? A jak mu to má říct? Jsem bezradná, ve vlastních pocitech se nevyznám a štve mě to.

Kaču