Vzhled může za všechno

Podobný problém měl kamarád. Začal se učit... Za chvilku mu bylo jedno jak vypadá. Všechny strčil svými znalostmi do kapsy. Byl nad nimi a jeho sebevědomí vyrostlo mohutně. Stačí umět jen něco z oboru, nějaký méně používaný jazyk atd.

Když to čtu, tak vím očem mluvíš. Dneska je to společensky opravdu těžký a ten začarovaný kruh jsi přesně trefil. Až po čase si člověk připustí, že jeho problém je už velký problém a sám ho nevyřeší a musí vyhledat odbornou pomoc. Já jsem si našel při cestovatelský práci psychložku z ruky a tam jsem se až dokázal naplno otevřít až tam jsem našel skutečnou pomoc. Špatný vztah člověk vs společnost to je snad to nejhorší co může člověka potkat po zbytek života. Hlavně až budeš hledat odbornou pomoc, si vyber podle sebe pokud jsou možnosti. Né každý psycholog je dobrý a užitečný člověk/odborník. Nebudu jmenovat, ale už jsem viděl odborníky, kteří při rozhovorech a celkově působili jak dětský úchyláci a jejich metody spíš užívali k duševní šikaně a ponižování od takových ruce pryč to jsou jen vysávači psychické energie.

Dobrý den.

Rodiče Vám dali, co mohli - dali Vám život. A že jste byli chudí? Přece sebevědomí, krásu...nic z toho koupit nemůžete.

Vše je už na Vás. Začněte na sobě pracovat, pozdě rozhodně není, je Vám 23, vše máte před sebou. Já budu mít pomalu jednou tolik a pořád se snažím! Začněte tím, že se přestanete jen litovat a že se začnete mít rád. Jak Vás mají vnímat ostatní, když Vy sám se vnímáte tak negativně . Až budete sám se sebou rád, budou s Vámi rádi i ostatní. Hlavu vzhůru.

Dost Vám rozumím. Jsem z hodně chudé rodiny, nejmladší z 5 dětí. Ikdyž více, jak jednou tolik stará. Měla jsem sice krásné dětství, ale viděla jsem rozdíl mezi svými vrstevníky. Trpěla jsem hlavně tím, že jsem měla staré rodiče, starý dům, neměla jsem hračky, oblečení jsem nosila po starších sourozencích, spolužačky chodily do tanečních, na výlety, měli mladší rodiče, kteří je vícce chápali...já nikam nejezdila, neb jsem se musela starat o malé hospodářství, okolo domu atd. Ve 12 letech, když byla moje mamka v nemocnici - 3 týdny, jsem prala, vařila. Bylo mi asi 13 let. Sourozenci již byli z domu, všichni se vdali a oženili rychle, aby opustili dům, kde jsme byli hlava na hlavě, žili jsme ještě s dědou a babičkou ve 2 místnostech...někdy jsem měla našim za zlé, že mě měli, když už měli tolik dětí a neměli moc peněz a podmínky na tolik dětí..dnes se za tu myšlenku stydím, a jak na ty doby dnes s láskou vzpomínám. Vše je odpuštěno, jen kdyby tady rodiče ještě byli...bohužel je už mnoho let nemám, i naše děti si dědy a babičky skoro neužily...Takže dost jsem tím vším psychicky trpěla a řekla jsem si, že nechci takto žít a svým dětem, až je budu mít, že chci dát vzdělání, které mě nebylo dopřáno, ikdyž jsem měla vyznamenání. Naši chtěli, ať jdu hned vydělávat, a nosit domů peníze, i bez vyučení. Nakonec jsem si alespoň učební obor vydupala... Zkrátím to...vdala jsem se v 19 letech a odešla s manželem - také chudým, který měl také staré rodiče, a to nás hodně sblížilo, stejný úděl, o kterém jsme si povídali... Manžel už otce v tu dobu neměl, staral se o matku sám. 7 let jsme žili ve starém domě s dvěma dětmi a stavěli jsme barák. Já na děti šila, pletla, měla jsem i domácí práci - šití...neb mi děti neměl kdo hlídat a tehdy byla mateřská jen půl roku - 600kč...Dnes máme 2 vysokoškolsky vzdělané děti, na což jsme s manželem pyšní, mají dobře placenou práci, takže ty roky, kdy jsme je finančně drželi na škole se vyplatily. Ikdyž si oba vydělávali na brigádách při škole. Máme postavený dům, ikdyž jsme v něm s manželem sami, děti nás navštěvují, ale nebydlí s námi, jsou se svými partnery ve městech, kde mají práci... Na vše jsme si postupně naspořili a koupili sami. Od rodičů jsme skoro nic nedostali. Manžel má dobrou práci, se mnou je to trochu horší, jsem už potřetí na pracáku, ale žijem skromně, tak si nestěžuji. Teď mě zlobí zdraví, ale snad bude zas líp... V dětství jsem měla hodně malé sebevědomí, nemám ho velké ani dnes, ale myslím, že se za sebe mohu ohlédnout a nemusím se za nic stydět.

Proto Vám radím, hlavu vzhůru a najděte si někoho s podobným osudem, s kým si o svých problémech můžete popovídat, alespoň mě to pomohlo. A na každém je něco hezkého, nesmíte o tom tak přemýšlet. Případně, jak již bylo psáno poraďte se s odborníkem. Přeji Vám hodně štěstí a musíte doufat, že bude líp!

Ahoj,

stačí mít sebevědomí. Když si budeš říkat, že si jako zakrslík či blbě čumíš, tak to tak bude. Dělej to, co bys v životě rád dosáhl. Jestli chceš být atrktivní, tak buď! Prodlém je v tobě, v tom, co si o sobě myslíš. Změň své sebevědomí a bude líd. Podívej na Cruise?!

Na střední se mnou chodil kluk, mastné vlasy, plný uhrů, chodil divně ohnutý, blbě čuměl... ale byl milý. Byl z 11 dětí (nekecám), rodiče věřící, takže obnošené oblečení i boty, staré pomůcky apod. Většina na něj koukala skrze prsty.

Asi 3-4 roky po maturitě do busu, kterým jsem jela, nastoupil kluk, pěkné držení těla, kvalitní kožená bunda, dobrý elegatní sestřih na pěkných vlasech, příjemný pohled. Hádej, kdo to asi byl? Onen starý známý, po pár letech práce, po které toužil. Byl spokojený a dobře vydělával, což se odrazilo nejen na vzhledu, ale také na držení těla, pohledu očí a celkové sečtělosti.

Takže - jaký si to uděláš, takový to máš. Pracuj s tím, co máš, zbytečně se nelituj a snaž se. Studuj, pracuj, vydělávej... zadarmo nikdy nic mít nebudeš.

Ahoj, začala bych úplně odjinud. Zašla bych za dobrým terapeutem si s ním párkrát popovídat. Pomohl by ti najít na věci pozitivnější náhled, ale především přestat se chovat nepředvídatelně a uvědomit si chyby, které možná děláš v komunikaci s okolím. Není to žádná ostuda, naopak to považuji za rozumné řešení.

Zdravé sebevědomí a dobrá nálada jsou věc, které udělaly ze spousty ne příliš hezkých, či dokonce ošklivých lidí, baviče a miláčky společnosti.

O vzhledu se poraď s někým, koho znáš, komu věříš a kdo má vkus. Možná spíš s holkou, než s klukem. Vhodné oblečení, střih vlasů apod. udělají hodně.

Posilovna je samozřejmě dobrý nápad, pokroky na tvém vzhledu by ti navíc přidaly na sebedůvěře. Hádám, že tam nechceš chodit kvůli narážkám jiných cvičích lidí. Zkus najít posilovnu, která je malá a vyčíhat dobu, kdy je prázdná. Kamarád to měl podobně, tohle se mu povedlo, začal chodit cvičit v době, kdy tam většinou nikdo nebyl... a po čase mu to začalo jít, začal lépe vypadat, věřit si, a teď už jde klidně do posilovny plné lidí.

A zkus nehledat viníky v minulosti - je mi jasné, že s málo penězi některé věci možné nejsou, ale i lidé z chydých rodin jsou často velmi milí a oblíbení.