Vztah s rodiči

Od: Datum: 28.10.12 17:05 odpovědí: 6 změna: 29.10.12 10:54

Přeji krásnou neděli!
Zajímalo by mě, jaký máte vztah s rodiči. Zda spolu bydlíte, případně, jak často se vídáte/telefonujete/jinak komunikujete.
Je mi 25let. Studuji a pracuji v Praze, jsem zde v podnájmu se spolubydlícími. Téměř každý víkend (pátek večer - neděle večer) jezdím za rodiči. Přítele momentálně nemám, jsem pár měsíců po rozchodu. Přítel bydlel v Praze, takže jsme se viděli tady každý den, o víkendu jen občas.
Tento rok byla maminka dost vážně nemocná, takže jsem byla i v týdnu často doma, chodila s ní po doktorech apod. Ale teď už je stabilizovaná a prakticky bez potíží. Ale na naší péči si dost zvykla a byla ráda, že nás (mě, taťku, ségru) má kolem sebe.
Víkend vypadá asi takto: Pátek příjezd, večeře, povídání, seriál. Sobota - úklid (luxuji, vytírám,apod. - střídáme se ségrou), televize, večer jdu občas s kamarády do hospody/na diskotéku. V neděli chodíme na mši, vaříme oběd, koukáme na tv, občas nějaká procházka.
Průběžně si připravuji věci do školy/práce, čtu, sportuju.
Rodiče se nestýkají s žádnými přáteli, jen s pár příbuznými.
Tento víkend jsem nejela domů. Nechtělo se mi. Svedla jsem to na školu - to je pravda jen částečně. Už mě prostě nebaví být ta hodná holčička, co přijede domů, uklidí, sedíme s rodiči v kostele v jedné lavici... Bože, je mi 25 let a chtěla bych už vlastní život, vlastní rodinu.
Před chvílí mi volala maminka, jestli přijedu příští pátek domů dřív, když tam teď tak dlouho nebudu...

Myslíte si, že jsou moje pocity normální? Já vím, měla bych být ráda, že mám kam jezdit, že mám dobrou rodinu...ale mě už to nějak svírá...


avatar
Upozornění
Tato otázka je 4 roky bez odpovědi a proto byla uzavřena.
Máte-li podobnou otázku, a nenašli jste vhodnou odpověď, založte novou otázku.
Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Od: ert*
Datum: 28.10.12 17:12
 

Zkus se s maminkou posadit a vysvětlit jí to, snad to pochopí. Bude to lepší, než nějaké výmluvy, ještě by si dělala starost, co s tebou je nebo co ti přeletělo přes nos. Domluvte se, jak často budeš domů nyní jezdit, aby ti to nevadilo a ona si na to zas zvykne. To víš, honí se jí hlavou, aby si vás užila, když tak vážně stonala, to pak máš pocit, že se to může zas kdykoliv vrátit. No a tebe zas trápí pocit zodpovědnosti a povinnosti a to, že něco musíš. Tak snad lze najít nějaký rozumný kompromis.

Ale přemýšlej taky o tom, čím ten čas naplníš, kdy budeš sedět v Praze, aby to stálo za to. Možná, že ty nepříjemné pocity na tebe nečíhají doma, ale máš je pořád s sebou.

 
Datum: 28.10.12 17:14
 
avatar

Zdravím. Když mi bylo tolik jako Vám, byla jsem v naprosto stejné situaci. Jezdila jsem za rodiči z Prahy 3OO km na víkend, a měla stejné pocity jako máte Vy. Navíc ještě jsem měla problémy s maminkou, která byla hyperkritická, takže mě za víkend několikrát zkritizovala a oba rodiče mi dávali najevo, že jsou s mým životem nespokojení, že nežiji tak, jak by si představovali. Že nemám vysokou školu a nemám už rodinu a děti. Nicméně mě měli rádi a chtěli, abych za nimi jezdila. Teď už oba rodiče nežijí, a já bych dala vše na světě za to, abych mohla nasednout opět do vlaku a jet za nimi a strávit s nimi nudný víkend... Tolik ode mne.

Ohodnoceno: 3x
 
Datum: 28.10.12 17:31
 
avatar

Dobrý den. Kláro, buďte ráda, že máte rodiče, mají Vás rádi a že o Vás mají zájem. Že se vídáte a jste spolu v kontaktu. Kdyby to v rodině bylo jinak, rodiče Vás odstrkovali, nestáli o Vás, hádali se s Vámi atd. určitě by Vás to mrzelo mnohem více, věřte mi. Rodiče jistě pochopí, když jim vysvětlíte, že máte již jiné plány na víkend a že tudíž některý víkend se domů nedostanete. Mamce se nebojte ohleduplně říci, že máte hodně učení a že potřebujete o víkend i svůj klid. Ale že to rodičům vždy vynahradíte. Postupně si začnou zvykat, že jste již samostatná žena, máte svůj život a domů nejezdíte pravidelně. I tak budou určitě moc rádi za každou chvíli, kterou si pro ně najdete. Jinak si myslím, že Vaše pocity jsou naprosto normální. Dříve, či později, si v každé rodině jde dítě svojí vlastní cestou. A rodiče to musí přijmout jako fakt a smířit se s tím.

Ohodnoceno: 2x
 
Datum: 28.10.12 21:41
 

Já se od rodičů do Prahy (35km) odstěhoval, když mi bylo 20. Od té doby jezdím domů zhruba jednou měsíčně, abych pomohl s nějakou tou prací (zametl střechu a okapy, nařezal dřevo na zimu, apod). Rodiče mám rád, ale nemám potřebu je vídat častěji. Oni mají spoustu přátel v sousedství, já mám vlastní program a nemusím jim dělat společnost.

Pokud vám to není příjemné, tak prostě nejezděte. Řekněte rodičům, že máte plány i na víkendy a je to vyřízené.

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 29.10.12 10:50
 
avatar

Také jsem po mnoho let takhle jezdila. Každý víkend. Bylo to nesmírně vysilující. Neměla jsem pro sebe skoro vůbec čas. Když si na to vzpomenu, padne na mě zase ta únava, jako tenkrát. *modla* Dnes už rodiče nemám a s dcerami, které bydlí kousek, jsem ve styku vlastně každý den, několikrát za den. Nevidíme se, ale píšeme si sms, maily, zkecnem na Skype. Necítím se osaměle. Když něco potřebuji, naběhnou a pomohou mi. Vím, jak bojují s časem, jak nestíhají. Vnoučky si užívám. V pátek navečer jdou mladí do tělocvičny, někdy zůstane malý na noc, někdy si ho na cestě z tělocvičny vyzvednou. A když ne, tak se hlásím, přivezou mi jednoho a druhého vyloží u druhé babičky. *jasne* Když se nic neděje, večer se měě smskou ptají, co je nového a co dělali oni. Mi se tohle uspořádání velice líbí. Vlastně proto jsem se naučila ovládat mobil a pc. Vlastně pc ne, jen internet. Na počítač se chystám do kurzu. Mám pocit nezávislosti a jsem s nimi vlastně někdy i několikrát za den.*hej* Nešlo by to u vás řešit takto? Protože máte všichni mnoho let před sebou a příjde ta chvíle, kdy opravdu nebudete moci přijet a maminka sebude cítit osaměle, opuštěně.

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 29.10.12 10:54
 

Dobrý den, chápu Vaši situaci. Jde zde o nevyhnutelný způsob osamostatňování, který musí dříve či později řešit většina z nás. Zkuste si s rodiči někdy sednout a vysvětlit jim nějak taktně jejich situaci, zdůrazněte, že je máte pořád stejně ráda, na tom se nic nemění, ale máte také svoje záležitosti, které oni budou muset pochopit. Pokud byla maminka nemocná, je přirozené, že vám chce nyní vyjádřit své díky za vaši obětavou péči. Pokud maminka ještě navíc nemá své další přátele, tím více se ulpíná na vás, jako svoji dceru. Pokud mají rodiče více přátel, nebývá toto odloučení tak bolestivé.

Jestliže se necítíte s nimi promluvit, můžete požádat někoho z vaší rodiny, kterému důvěřujete a dají na něj i vaši rodiče.

Nicméně za rodiči jezděte často, pocit je to nenahraditelný a mnoho lidí si pak nadosmrti vyčítá, že se rodině nevěnovali více, že si chtěli ještě vyjasnit hodně věcí a ono to už nejde - když se rodina setká na pohřbu.

doplněno 29.10.12 11:01:

Další možností je přístup, který radí rádce nade mnou: Za rodiči nejezděte fyzicky, ale komunikujte s nimi alespoň pomocí informačních technologií. Mám tetu, která žije sama, ale každý den si volá se svou sestrou, která nemá také moc času, ale není pak tak úplně sama. A sem tak se mohou navštívit. Hodně společností nabízí tnapříklad víkendové volání pro seniory zdarma a podobně. Dobré je také třeba naučit se pracovat s počítačem.

Vaše maminka si také může najít nové koníčky, poznávat nové věci. To je častým tématem článků zabývajících se pocitem, když děti tzv. vylétnou z domu. Může konečně začít dělat věci, které dlouho odkládala. Hodně lidí cestuje, věnuje se více manžalovi, žije aktivně.

Ohodnoceno: 1x
 

 

 

 

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.