Mánie uklízení?

No u nás se na ten pořádek nějak nehledí Mamka na tom taky dřív lpěla na té čistotě no a potom sem si přivedl přítelkyni pořídily jsme si pejska do domu a maminka měla utrup Nějak nás ten pořádek přestal deptat 2x za týden se chodba umyje na mokro pořídily jsme si trojici robotických vysavačů takže vysávání každý den ovšem stačí stisknutí jednoho tlačítka, pes nadělá bordel a robůtek to za něj uklidí takže u nás je to tak nějak v pohodě. Zdá se my že splnit nároky maminky je až nemožné přece jen v 16letech jsou jiné starosti že je na podlaze nějakej bordel :D Jednou jsem přijel měnit zásuvky k jedné podobné paní a ta my hned mezi dvěřma nadala že prej sem se nevyzul a že mám kufr na nářadí špinavý tak mě ho utřela a potom za mnou lítala s hadrem jak kdyby ze mě padaly tuny bordelu to je podle mě hodně velký extrém a myslím že takový člověk má strašný život a po návštěve veřejného WC se musí skácet k zemi

jo mel jsem upe stejnyho kamose, chudak... musel jsem na navstevu chodit na tajno a kdyz prisla z prace driv, tak jsem se schovaval pod posteli nebo za dverma nez odesla nakoupit

Musel denne umyt nadobi, denne vsude vytrene nez prijde z prace, okna 1 tydne, driv nemoh ven.. nenadelas nic.. odstehovat v 16ti uz to ma za par, ja vypadl z domu hned v 18ti do podnajmu s kamosem

Tak mě napadá, že posedlost pořádkem je taky jakýsi druh nepořádku, protože nic se nemá přehánět. Jestli jsou doma hádky a konflikty kvůli uklízecímu maniakovi, pak něco není v pořádku.

Nejsem maniak na uklízení, ale ani si nelibuji v nepořádku. Nemám doma špínu od velikonoc, ale když zaschne kapka omáčky na sporáku, nekácím se z toho.

Zažila jsem to s tchyní. A takový člověk se musí nechat, nikoho neposlechne, nikdo jiný mu neudělá nic podle jeho gusta. Tchyně neustále stírala podlahu, pořád měla mokro a pořád se s námi hádala, že málo šoupeme, že jsme si zase neošoupali - tedy boty, aby bylo jasno.:D Byla tím úplně posedlá. Dělala u jedné firmy uklízečku a chlubila se, že pan vedoucí ji neustále chválí, jak má všude čisto, jak umí srovnat stoly na poradu a jak na ně dát ubrusy - roh jako roh.

Dneska je jí skoro 88 let. Je neustále pokálená a pomočená, pořád ji koupu, pořád stírám podlahy. Všude smrad, slamníky promočené, přesto, že má gumové prostěradlo. Ona si během noci prostěradlo vyndá, vše znečistí, močí i po zemi, přestože hned vedle postele má tu čurací židli s kbelíkem. Šlape v moči i v hovínkách /strhá i plenkové gatě, které ji měly ochránit/. Je prostě strašně nečistá. A já si myslím, že je to proto, že dřív byla taková puntičkářka na pořádek. Čím víc lidi kolem sebe rovnala a otravovala, tím větší čuník se z ní dneska stal. To jsou ty boží mlýny.

Dřív otravovala své okolí s dokonalým pořádkem, dneska s dokonalým nepořádkem a chlívkem. Asi to tak musí být. Ale kdo to má vydržet? Jaga.

Na stole u PC mám rovněž ráda uklizeno, vyšiluju když si tu sedne manžel a myš není na svém místě a po stoůe je halda papírů ale jinak zastávám názor, že byt slouží mně a ne já jemu, Vánoce jsou svátky klidu a ne úklidu. Myslím, že kamarád je zralý na pomoc psychologa, a nebo by mohl přijet k nám a pořádně uklidit byt.

@jack asi se to nezmění, já měl podobnou bejvalku sice ne až takový punťičkář ženská ale občas to lezlo na nervy. Po 19letech mám klid. Když vezmu jejího otce (bývalý tchán) to byl totální opak úplný bordelář (kapotu opřenou v kuchyni o lednici, startér v obýváku na stole atd.) Tak nevím co je lepší.

Každá obcese pramení z toho, že se člověku něčeho nedostává. A to se týká i "uklízecí mánie". Moje maminka byla také taková, dokonce vyštvala psa, kterého jsem jí a tatínkovi v dospělosti pořídila, aby jim bylo veseleji. Tatínek byl nadšený, ale maminka byla nešťastná, protože jí pejsek drápky dělal čáry na korku v kuchyni... Takže pejsek musel z domu. Maminka byla od mého narození v domácnosti, a tak byla frustrovaná z toho, že vlastně ničím není, neměla žádné zájmy, žádné koníčky. Sice chvíli "koketovala" s jogou a makrobiotikou, ale u ničeho nevydržela. Takže přehnaným úklízením si vlastně kompenzovala nespokojenost ze svého života. Takovýchto žen jsem potkala ve svém životě několik, a když jsem "pronikla" do jejich soukromí, vždy jsem přišla na to, že to jejich přehnané uklízení má nějaký důvod. Proto doporučuji Tvému kamarádovi, aby si zkusil s maminkou popovídat, a přijít na to, co si tím uklízením vlastně kompenzuje. A pokud to jde, a paní bude mít vůli to nějak změnit, tak si myslím, že nejlepší cestou je opravdu si najít nějaké koníčky. Nepůjde to samozřejmě ze dne na den, ale třeba když jí její syn pomůže a podpoří jí, třeba se jí podaří udělat změny ve svém životě k lepšímu. My ženy totiž máme tu nectnost, že když založíme rodiny, upneme se na muže a děti, a opustíme své zájmy. A pak když děti odrostou a odejdou z domu, nic nám vlastně nezůstane. Malokterá žena si opravdu udrží nějaké zájmy (samozřejmě pokud nějaké měla) až do středního věku , kterými se "zabaví" a pak nemá roupy...

Jago vím o čem píšete. Něco podobného jsem zažila se svým otcem, který byl po těžké mozkové mrtvici. Byl to hlavně velký nápor na mojí mamku. Minulý týden jsme s manželem odvezli do domova důchodců velký igelitový pytel různých pletacích přízí, které mi za ta dlouhá léta zbyly. Řekli nám, že se rovnou můžeme podívat jaké to tam mají, že mají zrovna den otevřených dveří. Když jsme tam viděli to ponuré prostředí, ty ležáky na postelích, bělovlasé shrbené stařenky, které sotva chodily, tak jsme odtud doslova utekli. Děs, běs - odložené lidské nepotřebné bytosti - čekárna na smrt. Od vás je to velká obět, obzvlášť když se jedná o tchyni. Je vidět, že jste oba, vy i manžel hodní lidé. Budiž vám útěchou, že to vaše děti vidí a že vás do toho domova důchodců snad jednou neodloží a budete moct zůstat mezi svými.