1x



Moc mluvím-co dělat?

Od: Datum: 21.10.12 15:23 odpovědí: 7 změna: 21.10.12 17:25

Ahoj, můj problém je ukecanost. Neustále mám potřebu něco říkat, komentovat nebo se na něco ptát. Asi jsem vždycky byla trochu více upovídanější dítě, ale teď mám 19 let a mám pocit, že je to čím dál tím horší. Už mi to dokonce začíná říkat i mé okolí-ať jsem prý aspoň na chvíli potichu atd...Můj přítel mi zase připadá že mluví málo, proto mám taky asi takovou potřebu i s ním neustále mluvit, jemu to asi taky není zrovna dvakrát příjemné protože mi to taky už párkrát řekl, že bych měla někdy tu pusu opravdu na chvíli zavřít. Já si ale nemůžu pomoct, nemám ráda ticho a když nastane, tak prostě cítím nutkání něco říct, někdy to jsou bohužel i předem nepromyšlené nesmysly nebo naprosto zbytečně vyřčená slova. Nechci aby ze mě za chvíli stala osoba, kterou budou lidi brát jako tu která věčně otravuje a ze které každého začne bolet hlava.


avatar
Upozornění
Tato otázka je 4 roky bez odpovědi a proto byla uzavřena.
Máte-li podobnou otázku, a nenašli jste vhodnou odpověď, založte novou otázku.
Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 21.10.12 15:29
 
avatar

Ahoj. Petro, každý máme své plus i mínus. A k ženské upovídanost patří. Pokud máte dojem, že to občas již je přes hranici, snad by pomohlo, více se kontrolovat. Ono to občas může na okolí opravdu působit nepříjemně, protože si lidé mohou začít myslet, že k rozhovoru druhého ani nepotřebujete, že si vystačíte sama. Ono je dobré, být občas i tichým posluchačem. Naučte se tedy více druhým naslouchat a méně povídat. Zlatá střední cesta, jak se říká.;)

 
Od: mowla*
Datum: 21.10.12 15:33
 

Navštiv psychologa/psychiatra - je fajn, že si svůj problém uvědomuješ a přiznáváš...

Znám pár takových bab - a prchám před nimi ledva je spatřím... Ono - pokud si jen tak žvatlají, stačí vypnout ´sluch´ (pozornost, jen semotamo přikývnout) - ale nejhorší je, že některé kladou ´kontrolní otázky´...

*zed**haha**smich*

doplněno 21.10.12 16:24:

To Jerrymungo: I v politice je občas třeba držet hu... - tedy, nehovořit...

*smich*

doplněno 21.10.12 17:34:

To Askmenow: Mno - nechci zakládat flame, ale ´hyperukecanost´ může indikovat některou ze sociálních fobií - a v těchto případech psychiatr ´sedne´ jako na vhodnou "mísu" pr*el...

*smich*

 
Od: askmenow*
Datum: 21.10.12 17:05
 

S psychologem to samozřejmě konzultovat lze, radit zde psychiatra je úplně mimo mísu, nejedná se žádnou duševní nemoc.

Jinak já bych doporučula se na to zatím zkusit jen více soustředit, v hlavě maličko hlídat, aby ostatní měli prostor také říct, co chtějí. To je myslím totiž nejprotivnější, také mám pár kamarádek, se kterými je problém mluvit o tom, jak se mám já, nebo o tom, co chci říct já. Mají ke všemu co říci se často stane, že jamile začnu mlvit, evokuje jim to neco, co mají nesmírnou potřebu sdělit. Vlastně se to stávalo i mě, abych byla upřímná :D Začala jsem si to hlídat tak, že jsem si vždy zpětně prošla, zda jsem se od daného člověka během hovoru dozvěděla přibližne tolik, co on ode mě. Postupně jsem se takhle naučila, kdy mluvím až moc a už jsem si to navykla hlídat.

Samozřejmě kdyby tě to trápilo a/nebo sis neuměla pomoci sama, psycholog by ti mohl pomoct.

Ohodnoceno: 2x
 
Datum: 21.10.12 17:20
 
avatar

Kéž by se toho všichni drželi...*smich*

Ale i lidé, kteří mají pocit, že musí pořád něco říkat, se v životě neztratí, jako baviči, modrátoři nebo jiné obory, kde je potřeba hodně mluvit.

 
Datum: 21.10.12 16:16
 
avatar

Ovšem na druhou stranu může být ukecanost dobrá vlastnost a dá se to s ní daleko dotáhnout, třeba v politice.

 
Datum: 21.10.12 17:16
 
avatar

Většinou tohle bývá taková neurotická potřeba přehlušovat ticho, protože to ticho vnímáte nepříjemně naléhavě a velmi osobně, jako by bylo na vás ho vyplnit. Někdy se tomu říká hostitelský komplex. Je třeba si uvědomit, že tam nejste od toho to ticho vyplnit slovním salátem a že se vás to netýká a nejste "manažer této besídky" . Chce to velké ukázněnosti a stálého tréninku, je to náročné se naučit mlčet. Někdo se to nenaučí celý život.

Pokud s tím tréninkem mlčet začnete, nebude to příjemné a chce to velkou sebekázeň. Proto musíte být motivovaná, abyste to vydržela.

Je dobré si uvědomit, že upovídaný člověk je jednak velmi otravným společníkem, pro kohokoliv, kdo nechce celou dobu mlčet a vyhovuje mu to, ovšem ani takový člověk není zárukou, že vás poslouchá, pro někoho jsou vaše slova stejná jako bzučící moucha nebo transformátor, vyplňují prázdno jinou prázdnotou a ve skutečnosti vás stejně nevnímá.

Nejen tedy, že tímto neurotickým zlozvykem odpudíte od sebe řadu lidí, pro které to bude neúnosné, otravné, nudné a sobecké, protože jim berete prostor něco říct, co zajímá je, ale i vy sama se zbavujete možnosti si něco od druhých odnést - nic se nedozvíte, nerozšíříte si obzory, nepobavíte se, když si veškerý komunikační prostor zaberete jen pro sebe. Začnou se na vás lepit jen takoví, kteří celou dobu mlčí a ti budou nudit zas vás po čase.

Bohužel, lidi sedí celý den před nějakými bednami, které je nutí neustále jen pasívně přijímat vjemy, informace, emoce. Když se s někým setkají, chtějí si to druhým kanálem vynahradit, jsou nevykecaní. Takže často vzniká místo společného hovoru souboj o slovo, kdy každý doslova číhá, jak druhému skočit do řeči, ale jsou i tací, co prostě mluví přes druhé a vznikne několik nezávislých monologů, kdy všichni mluví a nikdo nepouslouchá a nevnímá. Je to otřesné, když k vám přijde na návštěvu taková neukázněná manželská dvojka, kdy oba mluví současně a vy nevíte, koho sledovat.

Nebojte se ticha, je to prostor, kdy můžete být sama se sebou a objevit, kdo vlastně jste a co je ve vás. Je krásné být s někým, ať už kamarádkou nebo přítelem a společně mlčet, aniž by se někdo z vás cítil stísněně. Může se toho spoustu dít beze slov a mnohdy se právě něco děje, až je ticho.

Zkuste to pozorovat a zjistěte, kdy to zvládáte hůře a kdy líp, jestli vám třeba pomáhají sluchátka a pustit si tiše hudbu, abyste se v tichu necítila nervózně a nezačala žvanit. Držím palce, postupně to bude stále snazší a snazší.

Nejlepším lékem je celý den s užvaněným člověkem, který vás nepustí ke slovu, sama zjistíte, jak nesmírně otravné to je, navíc, pokud kecá něco, co je trapné, nudné a zcela mimo mísu, jakože užvanění lidi právě takhle mluví. Ne nadarmo se říká, že prázdný sud nejvíc duní.

doplněno 21.10.12 17:22:

Je zajímavé, kdybyste při nácviku mohla nenápadně mohla sledovat hodinky, kolik toho mluvícího času si pro sebe zaberete vy a kolik ten druhý, většina lidí má totiž problém, že jim nedochází, jak moc toho času si zabírají pro sebe. Jenže to je nesmírně obtížné, tedy poproste třeba kamarádku, svěřte se jí se svým problémem, že se to chce naučit a ať vám ten čas měří, až se budete bavit s někým třetím. Postupně se budete zlepšovat.

Ohodnoceno: 2x
 
Datum: 21.10.12 17:25
 
avatar

Bohužel Vám nezbyde nic jiného, než tento zlozvyk zcela vědomě dostat pod kontrolu. Až pocítíte to nutkání, zakažte si něco říct, silou vůle se ovládejte. Když už Vám to říká i okolí, je opravdu načase s tím začít něco dělat.

Jako dítěti e Vám to zřejmě tolerovalo a bylo to roztomilé, takže se to u Vás asi rozjelo. Jedině vůlí to půjde dostat pod kontrolu.

Přece nechcete, aby Vás měl každý zafixovanou (a teď se neurazte), jako tu "ukecanou blbku", co pořád mele nesmysly.

Ohodnoceno: 1x
 

 

 

 

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.