Jak se srovnat se smrti manzela

Je mi moc líto, že se musíte potýkat s něčím takovým. Pět měsíců je hrozně málo, okolí už nejspíš čeká, že budete fungovat "správně", ale je to jako nic... S dětmi je to lehčí i těžší, starost o ně vám nedovolí si ten smutek skutečně odžít, zároveň vás alespoň trochu přivedou na jiné myšlenky... nebraňte se tomu smutnit spolu, když to na vás přijde, spolu sdílíte ztrátu toho nejbližšího člověka, s nikým dalším.

Žádná skutečně dobrá rada asi neexistuje - nepoddávat se tomu, ale ani v sobě nepotlačovat, snažit se dělat věci, o kterých víte, že vás bavily, i když to zrovna není ono, dát si tolik času, kolik budete potřebovat. Nebraňte se antidepresívům, pokud se to nebude lepšit, za pár měsíců je hodíte na hlavu a bude to zase o kousek lepší; a s dětmi prostě člověk musí fungovat neustále.

Existují i setkání pro ženy, které jsou v takové situaci, aby spolu mohly mluvit. Ale nevím, jestli jste věříci, pro ty těch možností bude určitě víc; ale nejen pro ně.

Zkusit vyhledat pomoc odborníka. Hodně lidí má k psychologům nedůvěru, ale někdy je to opravdu potřeba. Mně před deseti lety umřel syn, bez pomoci těchto specialistů bych se přes ten fakt nikdy nedostala. Nepředpokládejte, že najdete pomoc na internetové poradně. Jinak samozřejmě upřímnou soustrast.

Dovolte mi vyjádřit Vám upřímnou soustrast. Před 18 lety mi zemřel tragicky bratr resp. měl vážnou nehodu a dva týdny ležel v komatu, než zemřel. Byl jsem ještě mladý kluk. Tenkrát jsem si to neuměl představit (a hlavně jsem si to neuměl představit u rodičů), jak půjde život dál, ale čas všechno odvál pryč. Bylo to zmíněno i výše - člověk nikdy nezapomene, ale zvykne si. Pokud byste však pociťovala velkou lítost nebo nevím, jak to přesně nazvat, velké stavy úzkosti apod., rozhodně není žádná ostuda navštívit odborníka.

Věřte ale, že čas vše spraví.

Je smutné, že druzí odchází aniž by podle nás naplnili svůj osud...Ten Váš teprve na to své naplnění čeká..Kdesi jsem četl, že lidem vstupujem do života aby jsme je ovlivnily, dali jim to co jim chybí...to platí i naopak...Zdá se nám, že svět ve kterém žijem nemůžeme pochopit...Já bych se o to nepokoušel...podle mě je to zbytečné... Truchlete tak dlouho jak to cítíte...a přestaňte, až to budete opět cítit...až teprve pak se budete cítit vyrovnaná..a připravená..třeba pro další vztah...jistě to teď tak nevidíte..rozumím Vám!

Dávejte o to víc svou lásku a úsměvem svým dětem...Jistě to teď pocítí..a uvědomí si to až budou dospělí...Nezapomínejme, že to jsou sice děti...ale dospěli lidé z nich musíme udělat naší výchovou..

držím Vám všechny palce a přeji hodně štěstí. P.

Já jsem člověk, který se nerad svěřuje a chodí s kůží na trh. Když mi před 2 roky zemřela mamka při dopravní nehodě - všechen smutek jsem v sobě dusil. Kamarádi mě po čase zvali na různé akce - tak jsem se vždy musel šíleně překonávat a dlouho se připravovat. Po dobu přítomnosti přátel jsem se choval jinak (v pohodě) ...tak že už je to za mnou, ale jakmile zaklaply dveře mého pokoje, byl jsem smutný, naštvaný, ... Proto navštěvuji psychiatra i psychologa - je to pro mě cizí člověk, slíbil mi, že vše zůstane pouze mezi námi a tak se mám kde vypovídat - beru léky. V té době mi bylo 17 let. Má mamka byla samoživitelka. Otec kdo ví kde. Dnes jsem plnoletý, bydlím u rodinných přátel. Za nedlouho po této události se jim narodilo mimino, kterému jsou nyní 2 roky a mohu říci, že to je 60% toho ce mě drží nad vodou. Hrozně mě naplňuje - starat se o něj je pro mě nejlépší lék na smutek.

Vaše otázka mi opět vhrkla slzy do očí. Já Vám přeji aby jste s tou bolestí vydržela bojovat.

A všechny ostatní žádám aby si dvakrát rozmysleli, jestli se vyplácí jezdit pod vlivem alkoholu a způsobovat tak případnou bolest nevinným.

Prostě tak to v životě chodí a smrt k němu patří. Největší bolest a žal je když jde máma na pohřeb vlastnímu dítěti. Slyším to pořád v TV Nova ve zprávách, že se zabili mladí lidé a z tohoto důvodu se už na ně dívám pouze někdy. Říkám si "chudáci rodiče a celá rodina". Stresuje mě to. Váš manžel by si určitě přál, aby jste vy a vaše děti, které s ním máte, byly šťastné. Musít žít dál, máte povinnost k svým dětem. Váš manžel se dívá se shora a byl by také moc nešťatný, kdyby viděl, jak se trápíte. Nejde to být pořád smutný. Nikomu to nepomůže. Člověk si to musí ale musí odžít a čas je milosrdný.