Asi jsem psycho

Od: Datum: 02.10.12 15:15 odpovědí: 19 změna: 03.10.12 00:10

Jsem snad úplně normální holka, je mi 24 let, studuju vysokou - už mi zbývá jen napsat a odevzdat diplomku, pracuju na částečný úvazek - v pohodě to zvládám. Jsem pečlivá a svědomitá. Myslím, že působím docela vyrovnaně a přiměřeně suverénně. Lidé okolo mě, přátelé a známí, mě mají za přátelskou, docela upovídanou. Rozhodně nepůsobím nějak ustrašeně, že bych se bála lidí apod. Jsem doc
Několikrát v životě se mi stalo, že jsem si k určitým záležitostem vypěstovala určitý blok. Pamatuju se, jak jsem se v první třídě nějakou dobu bála chodit do školy (už vůbec nevím proč, nevzpomínám si, že by mě někdo šikanoval, ubližoval... a učila jsem se výborně). Ráno mi bylo zle, zvracela jsem...
Teď mám to samé s diplomkou a konzultací se svou vedoucí. Prostě se bojím za ní jít, bojím se začít výzkum, bojím se, že to nezvládnu... Vždycky si řeknu, že zítra začnu, zajdu do školy... a třeba cestou se mi udělá zle, je mi na zvracení (ale fakt silně, jen to vyhodit). Úplně stejně, jako když jsem byla malá. Takže zase nezačnu. Vedoucí si o mě asi myslí, že to flákám, ale já nějakým způsobem nemůžu. Připadám si jako psycho. Jak z toho ven?
Vím, jak - odhodlat se, zakousnout se do toho a začít. Vím, že to ve skutečnosti nebude tak hrozný. Ale já to prostě nedokážu!


avatar
Upozornění
Tato otázka je 4 roky bez odpovědi a proto byla uzavřena.
Máte-li podobnou otázku, a nenašli jste vhodnou odpověď, založte novou otázku.
Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Datum: 02.10.12 15:19
 
avatar

Zdravím:) Jak říkáš, zřejmě to bude nějaký psychický blok, možná opravdu z dětství. Doporučuji zajít za dobrým psychologem, ale hoď se do klidu, toto řeší a požívá plno lidí;)

Hlavně to řeš rychle, protože mít proti sobě naštvaného garanta diplomky, který podlehne dojmu, že je student flákač, ale na provaz.

Ohodnoceno: 1x
 
Od: paninkognito
Datum: 02.10.12 15:44
 

psychologove jsou na prd, zde pomuze psychiatr :)

 
Od: klarka24
Datum: 02.10.12 17:06
 

Jenže psychiatr mi tak maximálně napíše prášky - a ty fakt nechci

Od: hm®
Datum: 02.10.12 15:29
 
avatar

Ano, jsi psycho. Buď můžeš zajít za nějakým odborníkem přes tyhle záležitosti, nebo je zkusit překonat sama (ale jen, kdybys to dokázala dostatečně rychle). Zkus si třeba naplánovat cestu do školy tak, že "tam každopádně dojedeš a když ti bude dobře, půjdeš konzultovat, když ne, aspoň hodinu tam někde uvnitř pobudeš a pak půjdeš pryč". A proti zvracení bych asi doporučil ráno nejíst, ať případně nemáš co zvracet (ale vem si třeba svačinu a sněz ji ve škole).

Ohodnoceno: 2x
 
Od: klarka24
Datum: 02.10.12 15:34
 

Psychologům či psychiatrům bych se chtěla pokud možno vyhnout. Mám několik známých, kteří u nich byli a myslím, že jim to nijak nepomohlo. Spíš jeden kamarád od té doby, co mám psychiatrickou diagnózu se na ní vymlouvá a je tomu úplně odevzdaný. Dostal prášky, po kterých leda tak přibral. kamarádka byla za psychologem - a dozvěděla se jen, to co sama věděla.

Je mi jasný, že tyhle moje projevy jsou znakem nějaké slabší úzkostné poruchy. Ale jinak žádné problémy fakt nemám. Jen ta škola.

Datum: 02.10.12 15:36
 
avatar

Ahoj Klárko, jedná se o klasické příznaky sociální fobie. Doporučuji si vygooglovat "sociální fobie" a podívej se na stránky Psychiatrického centra Praha. Tam se přímo sociální fobií zabývají. Pořádají 7 týdenní stacionáře přímo zaměřené na fobie atd. Čím dřív začneš své problémy řešit, tím dřív se jich zbavíš. Já jsem si také o sobě celá leta myslela, že jsem jen "líná", nějaká divná, protože jsem nedokázala dojít na úřad, do banky, ani si vyzvednou v cestovce katalog. Všechny důležité činnosti jsem odkládala, nebyla jsem schopná ani telefonovat. Ale v PC Praha mi pomohli. Pokud by jsi tam chodila, je to na normální neschopenku, takže by jsi mohla přerušit studium v klidu se dát dopořádku. Aby se Ti nehromadily problémy.

doplněno 02.10.12 15:42:

P.S. Jeden "kolega" přirovnal sociální fobii k prorážení zdi hlavou. Prostě pokud má člověk "blok", tak to nejde. A nedá se to zvládnout ani silnou vůlí. Musí se natrénovat techniky, které Ti pomůžou se problémům nevyhýbat. A to člověk nikdy sám natrénovat nemůže.

Ohodnoceno: 1x
 
Od: klarka24
Datum: 02.10.12 15:40
 

Co je sociální fobie vím, známá jí má. Ale to není můj případ! Já v běžném životě fakt nemám žádný problém. Telefonuju, nevadí mi nic vyřídit. Pracuji jako učitelka - jsem neustále v kontaktu s lidmi, s žáky i rodiči.

Datum: 02.10.12 15:43
 
avatar

To se možná mýlíš. Je více typů této fobie.

Já jí trpím také, v pubertě to byl děs, dnes je to o dost lepší. Také jsem učitelka, druhé povolání průvodce, občas vystupuji s kapelou. Řekni, tipla by sis sociálí fobii zrovna u mě?;)

 
Datum: 02.10.12 15:46
 
avatar

Ano, ale sociální fobie má různé podoby, u každého se projevuje jinak, je to individuální záležitost. Já se ve stacionáři také nesetkala s nikým, komu by vadilo telefonování, ale k problémům sociální fobie to patří. Každý má ty problémy trochu jiné, ale ty techniky KBT (kognitivně behaviorální terapie) platí obecně. Ve stacionáři má také každý své individuální expozice, protože každý má ty problémy trochu jiné.

 
Od: klarka24
Datum: 02.10.12 15:42
 

Sociální fobii opravdu vylučuju. Já mám maximálně fobii z vlastní diplomky =)

Datum: 02.10.12 17:01
 
avatar

Limosko, ve Vášem případě je to spíš prokrastinace (chorobné odkládání problémů). Mám taky tendenci všechno odkládat a vymýšlím si náhradní činnosti, abych nemusel řešit důležitou věc. Jdu například radši odhazovat sníh, než bych zvedl telefon a něco během pár minut vyřešil. Přitom je mi jasné, že to budu muset stejně udělat. Taky jsem si myslel, že jsem líný a ejhle, jsem vlastně nemocný;).

Nicméně důsledky jsou v podstatě stejné.:(

 
Od: klarka24
Datum: 02.10.12 17:05
 

Taky si myslím, že u mě je to ta prokrastinace plus to, že se bojím toho, že mě vedoucí vynadá, že jsem se dlouho neozvala, tak to odkládám, odkládám... až z toho mám strach

Datum: 02.10.12 18:30
 
avatar

"magdone", já mám sociální fobii diagnostikovanou. Když se člověk bojí se objednat k lékaři už jen proto,že neví, kdo na druhé straně zvedne sluchátko, a že se ztrapní, tak to není odkládání problémů. Mám strach s kontaktu s cizími lidmi, je problém pro mě jít někam, kde to neznám, v metru je mi nepříjemně, protože mám pocit,že na mě všichni koukají. Dostala jsem se díky ní do velkých problémů, protože když jsem třeba onemocněla, nebyla jsem schopná se omluvit v práci. Až s "příchodem "mobilních telefonů se mé problémy zlepšily, protože jsem byla schopná alespoň poslat SMS.No jednu výhodu to má - ušetřím za telefon.:)

 
Od: paninkognito
Datum: 02.10.12 15:45
 

tak tam nechod sama, nekomu se sver, vem ho sebou a cestou si hodne povidejte and/or dej si panaka (bacha na alkoholismus) :-P

 
Od: 008*
Datum: 02.10.12 19:49
 

Zdravím, přesně vím co právě prožíváš, jelikož i já prozvracel téměř celou základku a stejně jako Tobě mi to taky začalo v první třídě, i když jsem neměl větší důvod. I teď v maturitním ročníku na střední s tím mám stále problémy a především ze začátku školního roku se mi dělá ráno dost špatně a jak sama říkáš - často jediná možnost je udělat to, co chce tělo. Nemusí se jednat o sociální fobii, ale v první třídě se naprosto jistě jednalo o tzv. školní fobii. Mysl i tělo si na to zvykly a teď v určitých situacích se k tomu sama podvědomě vracíš, jelikož mozek neumí ty určité situace jinak řešit. Já opravdu vím jaký to je, jelikož to sám prožívám od první třídy, takže s Tebou hluboce soucitím. Jenom člověk, kterej to sám zažil, to dokáže pochopit. A přímo o sociální fóbii se nejedná. Všechny psychické nemoce se nedají jentak snadno zaškatulkovat. To nemá žádnej smysl..

 

 

Od: klarka24
Datum: 02.10.12 20:11
 

Díky za reakci, myslím, že jsme na tom dost podobně, takže mě fakt chápeš Taky si myslim, že to nejde nějak zaškatulkovat... Já hlavně nechci nějakou diagnózu, to mi fakt nepomůže... Já jsem si jen uvědomila problém a chci ho řešit. A vím, že nejlépe ho vyřeším sama vlastní vůlí.

A můžu se zeptat, jestli ses učil/učíš dobře nebo spíš hůř? Já jsem totiž na základce byla jedničkář, pečlivka a myslím, že to mám z toho, že jsem chtěla podat co nejlepší výkon a bála jsem se, že bych nemusela být nejlepší. Na druhém stupni i na gymplu jsem byla úplně v pohodě. Vrátilo se mi to až tak poslední rok.

Od: 008*
Datum: 02.10.12 22:09
 

Bohužel sama to nevyřešíš nebo je velmi malá pravděpodobnost.. Nejlepší by bylo kdyby se to vyřešilo již během toho dětství, na to by stačil psycholog a pravděpodobně by bylo po problému. Bohužel když se to nechá takhle a snažíme se si na zvyknout a žít s tím, tak to většinou přeroste v nějakou úzkostnou poruchu a hodně lidí s tím pak bojuje celej život. Občas se i stane, že to člověku zničí celou kariéru, ale i osobní život. I když se jedná o psychickou nemoc, nic není jentak, z lékařského hlediska duše neexistuje a každá psychická porucha nebo nemoc má i své fyzické odrazy přímo v mozku. Tzn., že v některé části mozku například něco chybí, když to řeknu velmi jednoduše. Antidepresiva mají na starost to, aby ona část mozku dorostla a zůstala v takovém stavu už na furt. Antidepresiva nejsou návyková, to je hrozný mýtus. Vedlejší účinky má, ale po postupném a správném vysazení se vše vrátí do normálu (případné nežádoucí účinky odezní). Chci tedy říci, že psychiatr je naprosto nezbytně nutný. Rozhodně je ale důležitej výběr psychiatra, jelikož vás opravdu vyléčí asi jenom tak 25% psychiatrů. Zbytek vám moc nepomůže. Tady není žádnej prostor pro experimenty. Na stránce znamylekar.cz si podle referencí najděte toho nejlepšího psychiatra v místě kde žijete a jděte za ním. Dobrej psychiatr vám předepíše správné léky a správné dávkování, což je fakt důležitý. Zároveň je důležitý i výběr psychologa, ke kterému byste měla chodit v rámci léčby.

Učil jsem se dobře, vždycky jsem patřil spíše do té skupinky "šprtů" i když jsem se nikdy pořádně neučil (nešprtal), ale asi jsem byl jenom přirozeně chytrej. Na střední je to už horší, ale průměr známek mám většinou kolem dvojky. V učení nebo podání výkonu se to tedy nijak neodrazilo. Nejhorší vždycky byly akorát ty cesty do školy, jinak ve škole to pak odeznělo, popřípadě už když jsem se vyzvracel doma :) Ale člověk nemůže každej den zvracet.. Jak si sama psala, tak většinou ani lidi nepoznaj, že nám něco je. Chováme se normálně, máme kamarády, nedělá nám velkej problém normálně se začlenit do společnosti. Ale bohužel jsou tu i ty chvilky, kdy se potřebujeme před celým světem schovat. Těžko říci proč to tak je.. určitě to ale není v pořádku a něco se s tím musí dělat. Sami to ale nevyřešíme :) Jinak abych to ještě doplnil, tak tyhle problémy mám taky v případě doktorů a vůbec, když je přede mnou nějaká mimořádná událost, která většinou bývá doprovázena silnějšími emocemi.

 
Datum: 02.10.12 23:49
 
avatar

Jediné co pomůže je rozhodnutí a síla vůle.

přeji hodně zdaru.

 
Od: hop®
Datum: 03.10.12 00:10
 
avatar

Klárko, neboj se pohovoru s psychologem. Ten do Tebe nebude cpát žádnou chemii, jen Ti zkusí poradit, jak se problémů zbavit...

 

 

 

 

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.