Kdy je člověk dospělý?

Podržím se věty: Studium na VŠ nemůže jít každému. To je pravda a být Tebou bych se o to už asi nepokoušela. Tím spíš, že nemáš dobré zázemí, pendluješ mezi mamkou, prarodiči a rodiči přítele. Prostě někdo na to má, jiný ne, co naděláš?

Dneska je to všechno o penězích. VŠ můžeš studovat třeba do 50, když si budeš všechno platit - jsou rádi za každého človíčka, který jim přináší peníze.

Proto jsou tady 2 možnosti:

1/ Máš SŠ, najdi si vhodné zaměstnání, pokud to bude možné a vydělávej si. Peníze jistě potřebuješ.

2/ Najdi si brigádu a vydělávej si, abys měla na další studia. A přitom studuj. Ale když se Ti nedařilo bez brigád, když jsi měla na starosti jenom studium a jinak nic, žádné zaměstnání, pochybuji, že se Ti bude dařit navíc s brigádou. Bude to daleko těžší. Někteří lidé to ovšem zvládnou. Možná jsi tím ukončením VŠ dozrála a budeš si teď podruhé všeho víc vážit. A mohlo by to vyjít.

Jak píšeš v poslední větě - už jsi dospělá, tak by okolí mělo respektovat Tvé rozhodnutí. To je pravda. Musíš být k sobě ale poctivá, umět se sama ohodnotit - zda to opravdu dokážeš, či zda bude další rok studia v háji. To by byla už opravdu škoda.
Jaga.

Dobrý den. Ducati, vztahy v rodině jsou někdy hodně komplikované. Ve Vašem případě přístup Vašich rodičů nechápu. Příliš Vám to neusnadnili. To, že se rozvedli byla jejich věc, ale měli si uvědomit, že Vy to nemusíte snášet nejlépe a bude to trvat nějaký čas, než se s tím dokážete vyrovnat. Bylo to na Vás zřejmě hodně změn najednou, nicméně jste dokázala odmaturovat. Že jste nezvládla VŠ jistě rodiče zamrzí, ale spíš bych dítě podržela. Rozhodně bych ho neodepsala. Stát se to může, nejste jediná a určitě to není nic, co by se nedalo zkusit znovu. Máte pravdu, jste dospělá, respekt byste si zasloužila. Je to Váš život, ne život rodičů. Zařiďte si ho dle svého vědomí a svědomí. Vztah s rodiči se časem třeba urovná, pokud o to budou stát všechny strany. Nyní se soustřeďte na svůj život. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Budete sama vidět, co Vám život přinese. V každém případě si myslím, že až si jednou pořídíte rodinu, budete se snažit vyvarovat se chyb, kterých se dopustili třeba Vaši rodiče. A třeba se poučíte i z těch svých. Co se stalo, stalo se. Ujasněte si, co v životě chcete, určete si priority a zatím si jděte. Je to Váš život a nikdo ho za Vás nebude žít. Zodpovědnost sama za sebe a svůj život, máte ve svých rukách. Přeji hodně štěstí.

dukati, asi psycholog by tě naváděl tam, odkud bys viděla svou povahu, povahu všech o kom píšeš a vyjasnily by se ti důvody, proč to tak vypadalo a dopadlo. Je možné, že všechny ty pohledy a důvody bys stejně nepřijala. To je nejspíše fakt. Já jsem vyrůstala v rodině, kdy jsem naprosto přesně věděla, že mě rodiče živí, že to, co mě obklopuje, není moje, je to jen půjčené. Až si na něco vydělám a koupím, pak to bude moje. Nebylo to fajn, to mi věřte, ale bylo to tak. Dnešní doba je úplně jiná. Děti mají pocit, že rodiče jsou povinni je živit. Ano, mám také ten pocit. Ale současně mám pocit, že by se děti měly chovat tak, aby si to zasloužily. Asi to říkám blbě, ale od doby, kdy má dítě rozum, mělo by pochopit, že nějaká povinnost je na straně rodičů a nějaká povinnost je na straně dítěte. Prostě- nesmí se kousat do ruky, která živí! Mám pocit, že tohle děláte skoro celý život. To, jak to dnes vypadá, je jen důsledek. Neplatí pro vás-pokud máš nohy pod mým stolem, budeš doržovat má pravidla. Dosud jsm ti tykala, protože ses chovala jako dítě. Teď už budu vykat, protože bych si přála, abyste uvažovala jako dospělý člověk. Přehodnotila pohled na dnešek, na to, co jste docílila a pak se zamyslela nad zítřkem. Ne nad tím, jakou školu byste ráda, ale nad tím, jaký život byste chtěla žít. Hledala cesty, jak docílit toho, co byste v životě chtěla. Narovnala se, přestala se věšet na rodiče, prarodiče, otčíma a vlastně na včechny, kteří vám umožnoli žít tak, jak jste doposud žila. Podle vašich slov, blbě, ukřivděně. Moje babička odešla do služby v nějakých 15ti letech, moje maminka odešla z domu v 19, já také v 19, moje dcery, jedna v 18, druhá ve 20, bydlela s chlapcem a dodělávala nástavbu po gymplu a pak i vysokou, to už jako vdaná. Moje vnučka odešla z domu ve 20ti letech. Tak to prostě je. Jste velká holka, musíte si začít žít svůj život. Jak ho budete žít, to už je vaše věc. Nebudete muset poslouchat otázky, jestli jste si umyla krk a vynesla koš. "Jaký si to uděláš, takový to máš" Nechci být na vás protivná, ale prostě to tak vidím, takový je život. Přeji vám jasný pohled a laskavý osud.

Člověk je dospěly od okamžiku, kdy se začne dospěle chovat. Stěžování si na nepochopení rodičů a okolí jako projev dospělosti nevidím.

"ducati996", chápu tě. Nám se rodiče také rozvedli, skončili jsme v děcáku. Máma mi nebyla na svatbě, nebyla u mně, když jsem porodila první dítě, ani druhé a dál už se nebudu rozepisovat. Strašně to člověka mrzí, hledá viníka, hledá vinu v sobě. Ale, i když jsi možná někdy odmlouvala, tak to dělá každé dítě, ale také každé dítě potřebuje domov a zázemí i když už je velké, či dospělé. Moje 42 letá dcera mi řekla, "mami, jsem strašně ráda, že mám oba rodiče a že se mám kam vracet, že vím kam jdu, když jdu domů". Je 20 let z domova, má svoje manželství, ale její slova mně u srdce moc zahřála. Prosím tě nevzdávej školu, vím, že po těch peripetiích tě bolelo u srdce, ale musíš se vzchopit. Zkusit studovat znovu, v klidu až ta bolest trochu odezní a zvyknout si na to, že jsi na všechno sama, Myslím, že když budeš na denním studiu, tak na tebe rodiče musí platit, nějakou korunu. Myslím, že máš trochu oporu v prarodičích a že tě podpoří. Vytrvej, čas ti přinese růže trpělivosti. Měj se hezky. - pt