Máte doma také flegmatiky?

Co udělat? Zastavit se, vyslechnout rady, zamyslet se a změnit svoje praktiky. Upozorňuji, že při aplikování vašeho přístupu neočekávatelným následkům se nevyhnete. Pár rad v diskuzi vám potíž nevyřeší, pouze nasměruje. Chce to dlouhobé vzdělání, ať už za pomoci odpovědné osoby, či literatury.
V žádném případě nekritizuji váš přístup, ale nemohu jej doporučit. Ačkoliv projevujete svými činy určitou míru lásky, vaše dcera na to nahlíží přesně opačně.
Přestože jste přečetla mnoho knih, zřejmě vám utekla kniha od Dale Carnegie: Jak komunikovat a získávat přátelé. Jedním z následků kritiky je stále větší míra ignorace - flagmatismu.
Myslíte si, že přístupem "alá macecha" problém vyřešíte? Doufáte, že jednoho dne to pochopí, a poděkuje vám? Přesně naopak. Bude se snažit utéci, a pokud zůstane budete se pro ni stávat "nežádoucí". Nehledě na tom, že se to zapíše na její psychiku.
Pokud chcete problém řešit, musíte začít v klidu. Copak chcete, aby v budoucím zaměstání při prosazování názoru po každém řvala, vyčítavě vyhrožovala...? I kdyby to byla pravda sebevětší, násilné prosazování pravdu sesadí ze hry a kdejaká lež, mylná myšlenka se upřednostní.
Na závěr pronesu - podívejte se kolem sebe. Rodiny s postiženými, nemocnými, umírajícími, hladovějící dětmi a stále jsou ve svých možnostech štaštny. Doporučoval bych vám více se socializovat - trávit více času mezi přáteli, kamarády.. Brzo zjistíte, že problémy, které zakoušíte nejsou tak vážné, jak jste do této doby myslela.
Dlouhodobá změna vyžaduje trpělivost. K upadnutí k lenivosti stačí málo, ale nazpět je to na dlouho.

Budu vám držet palce.

Ono, když se na dítě řve a opakuje se vše jako magnetofon, stává se, že dítě už prostě nevnímá a neslyší, protože ví, že je to stále stejné a stále dokola.

Měla byste v dcerce probudit její přednosti, tím změníte ohranou pásku a ona začnš reagovat. To znamená, nestěžovat si a vymyslet třeba výlet jen vy a dcera, popovídta si s ní, pokusit se v ní vyvolat pocit, že i ona jako dítě je potřebná.

Zdravím. Víte, Noro, u holek je doba dospívání někdy opravdu problematická. Vždy jsem si říkala, jak přežiji pubertu svých holek (dvojčat) přežiji už všechno. Jedna byla naprostý flegmouš, pohoda, klídek, na všechno dost času, jedním uchem sem a druhým tam... druhá zase až moc přecitlivělá téměř na každé slovo (a to je také děs). Dnes už jsou ale dospělé, samy mají děti a srovnaly se dobře. Vyrostly z toho.. Nechce to se vzdávat a dětem ustupovat. Důsledností a trpělivostí se nakonec Vaše dcera srovná, uvidíte. Jsou to někdy boje, mě uklidňovalo vždycky jen to, že to nemám jen já. Znáte ten pocit, když si člověk říká _ to nemá doma nikdo jiný, než já...Ale má. Každá máma ví prostě to své a věřte, přežily jsme všechny nakonec bez větší úhony na nervech. Přežijete též, dávejte dceři najevo, že Vám na ní záleží, proto jste občas tak přísná. A především ona se musí starat poctivě o své zdraví. A ne se šprajcovat pořád jako malá. Když jí dojde, že nepovolíte a že na ní budete dohlížet tak jak je potřeba, než pochopí, že zodpovědnost máte Vy i ona, usměrní se a nebude provokovat tolik. Pokud bude chtít mít klid tak, jako Vy, začne fungovat. Chce to neustále vymýšlet a hledat taktiku, přesvědčovat, domlouvat...Prostě komunikovat. Nikomu se nelíbí žít pod jednou střechou v dohadech a dusnu. Ani dětem, ani rodičům. Co se týče manžela, tam je to jiná kapitola. Měl by dceři jít příkladem a Vám být oporou. Když tohle chybí, nezbyde Vám, než vychovat i jeho :D a přimět ho, ať s Vámi táhne za jeden provaz, abyste se z toho nezbláznila. Přeji Vám pevné nervy a moc trpělivosti. Nezapomeňte relaxovat a dobíjet si baterky. Hodně štěstí a nezoufejte!

Dobrý den, Noro.

Vím, je to těžké, ale je vidět, že na dcerce Vám záleží a moc dobře víte, že nikdo jiný, než Vy na ni pořádně nedohlédne. Manžel, jako každý chlap, chce především klid. Děti jsou chytré, dcera poznala, že nejste důsledná a zneužívá toho. Nesmíte ji ustoupit. Je jasné, že jste unavená, ale vydržte. Dcera jde do pubertálních let a ani ty nebudou trvat věčně. Bude líp.

Mě se u mého syna osvědčilo neříkat mu: to nesmíš, to nedělej,podívej se na ten nepořádek, nemáš úkoly... Naopak. říkala jsem mu: teď udělej toto..., teď běž a ukliď si. Jednu věc pěkně po druhé, důsledně. Hned jsem zkontrolovala, jestli to udělal a pochválila jsem ho. Mám zkušenost, že když jsem mu dopředu nařídila řadu úkolů, nechtělo se mu dělat nic. Časem si zvykl a své povinnosti si plnil sám. Většinou, samozřejmě.

Takže to nevzdávejte, vytrvejte. Dcera pochopí, že nestoupíte. Bude pro ni nakonec jednodušší podřídit se a své povinnosti si plnit. A určitě ocení pochvalu, to mají děti (a nejen ony) moc rády. Přeji hodně trpělivosti.

No to znám, ale vzala bych to z druhého konce - promluvte si s dcerou jako kamadádka a vysvětlete jí jaké ji čekají problém pokud se nedá do cvičení- je ve věku kdy se to láme - už se bude chtít taky líbit a být dost aktivní a hlavně zdravá s jejími problémy to asi jaksi nepůjde dohromady.

Píšete- on je jak dcerka - ne ona je jako váš muž - vidí to doma , že vše je jen na vás a vidí že manžel problémy neřeší -vyhovuje mu to - od toho jste v rodině vy .

Je třeba si sednout celá rodina a pěkně si popovídat ,aby věděli oba, že vy to nehodláte vše zvládat za ně a problémy se musí řešit a ne je házet za hlavu . Musíte být důsledná a chtít na manželovi ,aby vám pomáhal i s dcerou - říct mu -podívej vy jste oba stejní tak si rozumíte a vysvětli jí ,že to nejde aby zanedbávala cvičení a i ty ostatní věci co potřebuje řešit. Ona by to snad od něj i vzala jinak než od vás to bere asi jako kázání.

Držím vám palce, není to jednoduché, ale určitě se to zlepší - mluvte s nima - ticho v rodině nic nevyřeší .

No, asi to nebude rada pro tuhle dceru, ale kdyby náhodou byla ještě jedna, tak zabírá vždy stará dobrá pranostika: dítě se má řezat do tří let, pak už je to zbytečné. Nejsem žádnej tyran, ale co se v mládí zanedbá, to už se v pubertě nedožene a 11ti letá holka už v tom musí pěkně lítat. Jedině můžu poradit - naučit se být flegmatik taky. Mě i manželce to pomohlo, až se děti divili a dnes z toho máme srandu.