Otázka pro ženy vs láska v manželství

Samozřejmě, že by mě to mrzelo. Mě konkrétně by to mrzelo asi dvojnásob, protože po téměř 5 letech se s přítelem vůbec nehádáme a už vůbec se takhle neurážíme. Takže kdyby mi to někdy řekl, hodně by mě to vzalo. Ale u některých dvojic je toto normální způsob komunikace při hádce a pak po usmíření se k sobě dokážou chovat jako dvě hrdličky. Já bych si na vašem místě nenechávala tyto pocity pro sebe a při vhodné příležitosti ( když se k vám bude tulit nebo se bude chtít milovat ) bych mu to řekla. Jak se cítím, že mě to uráží atd. A pak, když by ode mě něco chtěl - např. uvařit, namasírovat ..., tak bych mu to vrátila: "Poslal jsi mě do pr*dele, tak po mě nic nechtěj!" Nebo "To si myslíš, že mě budeš urážet a vyhánět z domu a já budu ochotná pro tebe něco dělat?" A počkejte, až sám přijde a omluví se. A když řekne, že to tak nemyslel? Tak oponujte, že je dospělý člověk, který by si měl rozmyslet, co řekne, než to z pusy vypustí, a být si vědom následků svých řečí ...

Nezlobte se, ale je to asi prachobyčejný hulvát. Jak se chová jinde, třeba to tak u nich fungovalo. Také mě občas ujede sprosté slovo, někdy se i uleví, ale to spíš nadávám pro sebe a nebo sobě, když něco zvořu. Tohle bych si asi nenechala líbit. Také u nás bylo před rozvodem dosti dusno, ale k tomuhle jsme se nedopracovali. Můj bývalý manžel se ale uchyloval k psychickému nátlaku a to nebylo o nic lepší. A co Vy, jak reagujete? Nezlobte se, že se ptám, ale není to podobné? Ono se sice říká, že na hrubý pytel hrubou záplatu, ale v manželství to není řešení. A to takto nadává i před dětmi? A to je takový od počátku manželství? Já bych to asi netrpěla, to je strašné ponižování. Promluvte s ním, když je doma pohoda a řekněte mu, jak se cítíte. Hádky nevylučuji, i výraznější diskuze je někdy potřeba, pročistí to ovzduší. Jinak těžko radit, když Vašeho manžela neznám. Jenom jsem Vám napsala svůj názor. Prkotina to ale určitě není.

Prosím Vás, nenechte se urážet! Copak jste pro manžela ve chvílích stresu "boxovací pytel"? Ne? Ne! Tak podle toho jednejte. Dejtemu to najevo : "Jdi do prdele, krávo pitomá." - (Vy naprosto klidným tónem) - "Jak to se mnou mluvíš? Co si to ke mně dovoluješ? To už jsi zapomněl, jak mě miluješ a že bys mě nevyměnil za nic na světě? Tak se podle toho chovej. Mluvím já s tebou tak jako ty se mnou? Že by se ti to nelíbilo? Mě se to taky nelíbí. Už to nechci slyšet, protože mě to trápí."

To si pište, že mě by to taky mrzelo. Jenže já takovéhle situace moc nezažívám. Párkrát při hádce mi třeba někdo řekl nadávku, ale já mu to buď vrátila (a to i s úroky) nebo jsem to po něm doslova zopakovala, tichým a klidným tónem, načež jsem dělala, že se mě to ani nedotklo, až na to, že jsem se k dotyčnému chovala velmi chladně, nicméně slušně, dokud se neomluvil. Zkuste to

Já bych reagovala stylem Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nemůže očekávat, že po takovémto chování k němu budete láskyplně vzhlížet a dělat pro něj první poslední! Alespoň tak bych se zachovala já ... Ale protože to tak většina žen nedělá a od takovýchto nevinných urážek není daleko k první nevinné a zcela nechtěné facce ( za kterou se vám tisíckrát omlouvá, že to bylo naposledy ), která ale většinou nebývá tou poslední, dostávají se často vztahy do rovin domácího týrání ...

Chápu, jak se cítíte. Mám doma něco podobného. Je pochopitelné, že Vás to mrzí, hlavně asi proto, že máte pocit, že manželovi to přijde normální s Vámi takto mluvit a Vás to přitom uráží. I kdyby se za své chování omluvil a litoval toho, asi by se při dalším výbuchu vzteku choval stejně, mám pravdu? Nejvíce na takovém chování vadí člověku právě to, že když Vás manžel takhle urazí, tak se za půl hodiny chová, jako by se vlastně nic nestalo, a podle mé zkušennosti,když i Vy se budete chovat jako by o nic nešlo, tak nabyde manžel dojmu, že Vám to asi až tolik nevadí. Mne manžel podobnými výrazy počastoval několikrát, naposledy u toho byli děti a tehdy jsem si řekla, že už kvůli nim musím něco udělat, aby nešli do života s tím, že je normální se takhle chovat. Takže jsem s manželem skoro dva měsíce prohodila jen pár nejnutnějších vět, věřte mi, že to bylo těžké, stejně jako ten Váš dokáže být velice milý, a v takových chvílích jsem jsem si musela připomínat proč jsem k němu tak odměřená abych nešla a nedala mu pusu. Teď máme doma klid, mluvíme spolu skoro normálně, ale manžel si je vědom toho, že stačí jedna věta podobného typu a okamžitě zareaguji tak, že zase přestanu mluvit. A taky ví, že když budu naštvaná, tak budu vařit jídla která z duše nenávidí, a co si budem povídat, chlapy utáhnem na sex a na jídlo. Držím palce, ať už se zachováte jakkoli, ale věřte, že normální ani prkotina to není, pokud si to začnete myslet, začnete se podle toho i chovat,manžel to vycítí, a to by pro Vás znamenalo jen víc urážek a ponižování.

Promluvte si s ním o tom, když se zrovna nehádáte. Řekněte mu to takhle otevřeně, jako jste to napsala nám.

Ostatní mě budou možná kamenovat, ale lidi si v manželství někdy řeknou věci, které nejsou pěkné, ale kvůli tomu se hned nemusí rozvádět. Třeba já jsem zjistila, že věci, kterých pak lituju, říkám, když se cítím zahnaná do kouta, bezmocná, v návalu vzteku, že nevím, jak dál - a přitom jsem to třeba vůbec nemyslela vážně! Ale myslím, že už jsem se i docela napravila Tak to zkuste probrat a stanovit si nějaká pravidla hádky, myslím, že by to mělo být hlavně konstruktivní, nepřihazovat na hromadu další a další problémy a křivdy, ale věnovat se jen tomu jednomu problému. No a neurážet se (ani navzájem, ani jednotlivě ). A zeptejte se ho, jestli se s Vámi shodne na tom, že se máte rádi, i když se hádáte.

Ahoj talenko..

Bohužel musím ze své zkušenosti říct, že bych mu to věřila, že vás miluje..Hold někteří tu lásku dokazují jinak..Žila jsem 5 let s takovým člověkem,který byl chvílema ten nejúžasnější člověk,kterého jsem poznala,ale z druhé strany se choval přesně tak,jako váš manžel,ikdyž krom toho tam bylo i fyzické násilí..Nemyslím si,že by mu pomohlo promlouvat do duše..Přesně tak jak jste napsala, je to k ničemu,akorát to vede k další hádce,protože si chybu veřejně nepřizná...U vás je horší to,že se toho účastní i děti,což asi mění situaci..Záleží proto jen na vás, jestli se s tím "vyrovnáte" a nebo to vyřešíte..a to tím,že odejdete..Věřím tomu,že jen tahle cesta ho dokáže napravit..Protože až potom si uvědomí,že by vás opravdu mohl ztratit..Tak jsem to po 5-ti letech udělala i já a řeknu vám,že i po půl roce,co spolu nejsme se moc milujeme a uvědomil si,že mě miloval a snaží se to dát zase dohromady..Je to sice asi jedno z těch krutějších řešení - odchod,ale jak jsem již psala a vy taky, domluvy takovému člověku nestačí..Zvlášť když to trvá tak dlouho,tak už ví,že ikdyž s váma takhle mluvit bude, tak se nic nestane..Zkuste mu ukázat, že co je moc,je příliš..Vím, jaké to je, když vás pak takový člověk obejme a řekne,že vás miluje..Vy se jen pousmějete,ale on to myslí bohužel vážně..

Držím vám moc palce..

A to sním ještě spíš? miluješ se? No je třeba dát najevo chlapovi, že není jedinný. Pak si mi chlapi nebudem dělat co chceme. On má jistotu, že tě neztratí a proto to dělá.