Dobrý den, chtěla bych poprosit o radu. Já vlastně nevím ani jak to popsat.
Můj ,,čerstvě" dospělý syn přestal asi před 3 dny najednou zničehonic doma mluvit. Na něco se ho někdo zeptá a on vůbec neodpovídá, je tichý, nikoho si nevšímá, všichni mu jsou na obtíž. Když do něho někdo něco hukne, tak se na nás dívá jak nevím na co...Vždycky byl normální,, smál se, hodně mluvil, hádal se a pořád něco, však to možná někdo znáte. Vzpomínáám si že asi před 2 lety se už něco podbného stalo, taky byl takový. Podotýkám že syn má prázdniny a moc nikde nechodí, spíš je doma s rodinou, a prostě tak najednou je takový divný. Moc mě to štve. Pokud byste někdo věděli o nějaké internetové stránce, kde se už něco podobného řešilo byla bych moc ráda. Jinak vás prosím o radu, nevíte co sním může být? určitě to není tím že už mu bylo 18 nebo něco takového... když to bylo před těmi 2 lety tak chodil do školy, tak jsme si myslei jestli něměl nějaké problémy tam... ale asi ne, po dvou týdnech se zotvil a vzpamatoval. Ale teď.. no já nevím.
Děkuju všem za odpovědi
Olga S.
1x
Je-li syn dospělý a mentálně zdravý, pak ho nechte na pokoji. Nemluvit je jeho rozhodnutí a pokud by chtěl něco řešit, bude to řešit sám. Většina lidí má sice potřebu se vrtat v "dušičkách" a problémech ostatních, ale normální člověk si se svými emocionálními výkyvy dokáže poradit sám. Pokud by měl problém jiného rázu, pak je jen na něm, aby požádal o pomoc. Za sebe říkám: Věnujte mu klid a nesnažte se z něj vytáhnout oč jde. Chovejte se k němu normálně (žádné přehnané ohledy) a užívejte si ticha.
Děkuju
jenže on na to vůbec nereaguje když do něj někdo mluví, vůbec se ani na nás nedívá když s ním tak pěkně mluvíme... připadá mi jakoby ho to vůbec nezajímalo... Kolikrát jsem přišla do pokoje a on sedí za stolem a dívá se z okna nebo protě doblba do zdi... ach jo.. no a když píšete že zlomené srdce.. to opravdu pochybuju, on nikam nechodí...
0x
doplněno 28.08.12 21:52: Je potřeba si sním promluvit ale nevyzvidat-říct: víš Tomiku že kdyby se cokoliv dělo můžeš zamnou kdykoliv přijít a najdeme spolu řešení...Vyčkejte snad najde odvahu s Vámi promluvit.
doplněno 30.08.12 13:25: Měla jste se držet mé rady.Proč chcete poradit když kluka stejně vlídným hlasem nevyslechnete. A místo toho začnete po něm řvát a ještě ho bijete?Provedl něco,že si facku zasloužil?Připadá mi to jako tezkej vymysl,nejste matka...
0x
Olgi, Váš synátor může být nešťastně zamilován, prožil nějakou situaci na kterou nebyl psychicky připraven, odstěhoval se mu kamarád o kterém jste nevěděla - v tomhle věku je možností mnoho, člověk ještě není "omlácený" reálným životem.
Rodičům se v těchto případech těžko svěřuje, zkuste se jentak poptat kamarádů, ale velmi diplomaticky, pokud syn vytuší, že na něj vyzvídáte, mohl by se "šprajcnout" a podobně porušený vztah se dlouho a těžko napravuje.
Věřím a přeji Vám i Vašemu synovi, aby se z toho dostal sám a brzo, pokud ale nenastane zlepšení, doporučoval bych konzultaci s psychologem (nejprve nez syna), poradí Vám...
0x
Možná má nějaký problém, o kterém jen nevíte, a trápí se. Třeba něco vztahového, ať už s děvčetem nebo s přáteli.
Dejte pozor, aby nešlo o depresi.
Nebo mě napadá, zda jste doma neudělali něco, co se ho hluboce dotklo.
Zkoušela jste se ho na rovinu, v klidu, mile ptátá, co mu je?
Jinak myslím, že by vás to, co dělá, nemělo, jak říkáte, štvát, ale trápit.
0x
Ano, může to být cokoliv. Dluhy, rozchod s přítelkyní, třeba "zjistil", že je na kluky a bojí se to někomu říct... No, jednou jsem měla něco podobného (ale vydrželo mi to teda tak 4 dny). Byla to "depka" po zhlédnutí jednoho filmu, který ukazoval, jak strašně je lidstvo malé. Malinká planeta uprostřed obrovského vesmíru. Když umřeme, tak je to vesmíru jedno. Planeta prostě bez nás bude existovat dál. Pak jsem si začala připadat strašně zbytečná a i vše okolo mi přišlo obyčejné. Stejně po lidstvu ani pes neštěkne, až vymřeme. No, řeknu vám, že to byla fakt síla.
Takže může to být něco opravdu vážného, nebo taky jen "obyčejná" krize o přemýšlení o smyslu života.
0x
Dobrý večer.
Určitě prožívá nějakou bolest. Je v citlivém věku, ve kterém se už kluci neradi rodičům svěřují. Sama mám syna téměř stejného věku, dovedu si tedy představit, jakou musíte mít o něj starost. Nechala bych ho v klidu, jen bych ho nenápadně hlídala. Ať se mu stalo cokoliv, sám si to musí v sobě nějakým způsobem přebrat, pak se snad rozmluví. Jen mě zaráží, že podobnou situaci zažíval už před dvěma roky. Mohlo by se jednat i o depresi. Není dobré, že je pořád sám, nikam nechodí. Musí se cítit osamělý. Možná nástupem do školy příští týden se situace zlepší. Bude mít každodenní činnost a řád a nebude se zaobírat svými myšlenkami. Pokud by tyto stavy ale byly opakované, radila bych navštívit odborníka.
D+ěkuji vám všem za odpovědi.
Stalo se mi že jsem se už neovládla a prostě jsem začala křičet a bouchla jsem ho, asi jsem to neměla dělat, řekl něco podobného - (co děláš? jsi normální?... tak proč s náma nemluvíš? ...mluvím s váma!... ne nemluvíš.. NECH MĚ NA POKOJI!) teď už asi šel ležet. Když se na mě podíval, tak vypadal strašně, oči měl takové nějaké velké a zlé. ach jo, manžel už taky křičel. Já nevím co to sním je. Jak jste napsali že to múže být přemýšlení o smyslu života, to je přeci blbost ne? a doufám že není gej, to ne. A deprese? z čeho by zničehonic mohl mít depku? Ale možnáá... no já fakt už tomu nerozumím.
Osmnáctiletý kluk už je velký na nějaké pohlavkování. Myslím, že ho to musí ponižovat. nedělejte to. Vím, že o něj máte strach, ale zkuste ho nechat v klidu. A kdyby byl gay? Co by se změnilo? Pořád by to byl Váš syn. A ptáte se z čeho by mohl mít depresi? Z čekoholiv. Málokdo ví, z čeho má depresi. Je to nemoc.
D+ěkuji vám všem za odpovědi.
Stalo se mi že jsem se už neovládla a prostě jsem začala křičet a bouchla jsem ho, asi jsem to neměla dělat, řekl něco podobného - (co děláš? jsi normální?... tak proč s náma nemluvíš? ...mluvím s váma!... ne nemluvíš.. NECH MĚ NA POKOJI!) teď už asi šel ležet. Když se na mě podíval, tak vypadal strašně, oči měl takové nějaké velké a zlé. ach jo, manžel už taky křičel. Já nevím co to sním je. Jak jste napsali že to múže být přemýšlení o smyslu života, to je přeci blbost ne? a doufám že není gej, to ne. A deprese? z čeho by zničehonic mohl mít depku? Ale možnáá... no já fakt už tomu nerozumím...
Bojite se že je gay? Ví to? Jestli se takovych věcí bojíte a váš syn to ví, těžko si s váma bude chtít povyprávět o svých problémech. Ať je to cokoliv.
1. chováte se nevhodně - on se trápí (z důvodu, který zatím neznáme) a vy, místo, abyste mu ukázala, že stojíte při něm a jste jeho opora, mu dáváte další důvody k trápení - zamyslete se nad sebou! Upřímně není se čemu divit, že nemá touhu se s vámi bavit o problémech, které má.
2. nepodceňujte jeho možné problémy - věta "z čeho by zničehonic mohl mít depku? " jasně ulazuje, že ho neberete dostatečně vážen. Takže popořadě: nemusí to být z ničeho nic. Nevíte, co si s kým povídá, co si s kým píše, nebo co se mu honí hlavou. Za druhé, "depka", jak vy říkáte, je rozšířený výraz pro nějakou chvilkovou blbou náladu. á mluvila o depresi. Deprese se nemoc. S tím, čemu denně říkáme depka to nemá nic společného. Nastudujte si.
3. Psala jste o jeho očích - upřímně, asi nikdo by po takovémhle vašem výlevu neměl jiné. Takže tak. Ale jinak jeho oči vypadají normálně?
4. Nedivte se, že tomu nerozumíte. Nesnažíte se. Jen vzdycháte, že se s váma nebaví a jste naštvaná. Nejste, podle toho, co píšete, pro něj rovnocneým partnerem, který by se upřímně zajímal o jeho problémy a byl ochoten mu pomoci, ať by šlo o cokoli (už proto, že se zdá, že byste nezvládle přijmout třeba to, kdyyby byl homosexuál - nemyslím si, že by byl, ale chápete snad, jak to myslím. I kdyby, tak co? Je to váš syn a vy byste ho po takovém zjistění měla milovat stejně, jako předtím.)
doplněno 28.08.12 23:26:A za ránu byste mu měla omluvit, to jen tak mimochodem.
tak zase já nesouhlasím s váma ,,,člověk se bojí a řeší to momentální situací ,,je to bezradnost.Taky by mne asi naštval,kdyby z ničeho nic se mnou nemluvil. Každý neuvažuje hned o nemoci. Jak se má s ním domluvit!
Nemluvím o starosti, mluvím o "Jak jste napsali že to múže být přemýšlení o smyslu života, to je přeci blbost ne? a doufám že není gej, to ne. A deprese? z čeho by zničehonic mohl mít depku?" a "a že by ztratil smysl k životu? to snad ne..."
Jsou to typické odpovědi člověka, který by stejně nic nevyřešil. Vidím úplně tu scénu: "Mami, tati, chci si s vámi promluvit. Asi se mi líbí kluci/poslední dobou mám deprese/nějak jsem ztratil smysl života..." a odpověď: "Prosimtě, nebuď blbej. Vynes raději odpadky, a pak pomoz tatovi v garáži a nemysli na takový blbosti."
(jen moje domněnka z těch odpovědí)
0x
Tady je o depresi lab. práce.. synova reakce by lecos napověděla...
Já osobně to tipuji na stíhu ze školy...
Potažmo lidí,je to očividně osamocený samotář,úplně sám, samotný na cestě samotou a osamocen v samotě(=možná sebevražda)
Nemá rád lidi... a ti se kterými je denně mu už lezou na mozek...
PS: Jste ... matka.. ale nervy jsou nervy...dá se to pochopit...
0x
Nemyslím si, že by to bylo obyčejné "truchlení", po kamarádovi, dívce...To možná je člověk smutný, do sebe uzavřený, ale občas jistě aspoň promluví...Taky bych to spíš viděla na depresi. Tedy tu nemoc, ne to, co někdo nazývá depkou, takové to obyčejné smutnění, splín, myslím regulérní depresi
lupita, naprostý souhlas. 
Takhle nevypadá truchlení, smutek. Takhle vypadá regulérní deprese. Pro toho, kdo nezažil, je tento stav nepochopitelný. Je to špatná chemie mozku. Toto by měl řešit lékař, odborník. Nechci strašit, ale těch příběhů, které Blesk a jiní rozmázli, je dost na to, abyste byli obezřetní. A po zlém nic neřešili. Najděte pomoc! Je úplně na hlavu bát se homosexuality víc, než čehokoliv jiného, tragičtějšího. Fakt na hlavu! 
Dobrý den, nevím už co dělat, asi se opravdu budu muset obrátit na nějakého odborníka. Připadá mi to ještě horší, než to bylo. S nikým nekomunikuje, jen na otázky na které musí odpovědět, odpoví, jinak nic. Jinak odovídám na poslední otázku, s žádný kamarádem nemluví - teda nevím co dělá na počítači, ale tam bývá jen chvilku... půl hodiny denně asi. Dneska jsem ho viděla ležet a dívat se do rohu pokoje, přitom tam nic nebylo k vidění a co jsem řišla tak se tam díval. Zajímá mě také to, proč se to stalo tak najednou, proč prostě najednou tak vypnul...zničehonic se rozhodl že nebude mluvit asi a tak nemluví nebo já už opravdu nevím.
0x
Olgo, vzala jste to za špatný konec. Tím, že jste na něj křičela, dokonce i uhodila, uzavřela jste si cestu k jeho dušičce. Budete ji ted těžko otvírat. Nějaký důvod chlapec má, proč nekomunikuje. Od odmítnutí dívky, malého sebevědomí, školy, práce, až třeba pro nějakou nemoc. Nevím. Vy ho musíte znát. Ale také o něm nemusíte všechno vědět. Nejste s ním 24 hod. nepřetržitě. Určitě někam chodí, nesedí jen celý den doma. Tak někde tam , kam Vy nevidíte je ten problém. Někdy děti se pro něco uzavřou a nevědí si rady, ale bojí se doma svěřit. Může to být banalita, ale pro ně je to velký problém.
Můj syn asi v 16 letech, také najednou se doma nebavil. Jen co musel. Jinak byl v pokojíčku a seděl, nebo ležel a díval se do stropu. Při večeři jsem se zeptala jestli je vše o.k. jen pokýval hlavou a dost. Ani na sourozence nepromluvil. Také najednou neměl ani chut na jídlo. Ráno jen pozdravil a už byl pryč. Přemýšlela jsem, zda něco nebylo doma, jestli ho něco nenaštvalo, sourozenci. Když přišel ze školy, zmizel hned v pokojíčku. Za půl hodiny jsem vstoupila do jeho pokojíčku, posadila se do křesla a mlčela taky. Takhle jsme tam seděli celkem hodinu. Jen se občas podíval, jestli tam ještě jsem. Nakonec se zeptal, proč tam sedím a co chci, Jen jsem odpověděla, že budu mlčet s ním, protože v jednotě je síla.
Pak jsem ho pohladila po ruce a odešla. A čekala. Druhý den přišel a vše mi řekl. Jak jsem tušila. Byla to pro mne hloupost, ale pro něj né.
Pokuste se ještě jednou se dostat k jeho dušičce. Napište mu lístek, že at se stalo cokoliv, tak jste tady pro něj a může přijít a pokusíte se to spolu vyřešit. A položte mu to na psací stůl. Už se ho nevyptávejte. Hlavně nekřičte! Ale stejně ho hlídejte, ale tak nějak opodál. Když to bude trvat dál, tak vyhledat odbornou pomoc, ale nevím, jak ho tam dostanete. Jedině byste musela sama se s lékařem nějak poradit.
0x
Introverti po negativní události (třeba rozchod) toho moc nenakecají - takže nemluví vůbec. Zpravidla to chce čas.
Jak psalo hodně lidí výše - mohla byste mu dát najevo, že Vás trápí, že nevíte, co ho trápí, a že Vám může cokoliv kdykoliv říct. (ikdyž s Vaším přístupem třeba k homosexualitě tomu asi nebude věřit) Bez omluvy za fyzické násilí s Vámi ale jen tak mluvit začne těžko.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.