V 27 letech jsem sociálně mrtvá

Ahoj. Elzo, neblázněte. Život máte před sebou, tak nepřemýšlejte o jeho konci. Splín má občas každý, ale chce to být aktivní a zapojit se do dění kolem sebe. Buďte trochu podnikavá a nemějte tak nízké sebevědomí. Nebuďte otrávená a znechucená tím, že život nejde podle Vašich představ. Nepíšete nic o tom, co Vy sama podnikáte, aby se to změnilo. Někdy musíte tomu všemu jít naproti. Sedět doma za oknem, brečet do polštáře a litovat sama sebe, je opravdu na nic. Nečekejte, až o Vás někdo projeví zájem, zajímejte se o druhé Vy sama. Pokud se Vám nelíbí žití u rodičů, můžete se postavit na vlastní nohy a v sedmadvaceti letech konečně se svým životem žačněte něco dělat. Stěžovat si a brečet umíme každý, ale celý život si s tím nevystačí nikdo z nás. Je to jen můj názor, Vám přeji více elanu do života!

Máte ráda zvířada, chtěla byste se jim věnovat...Jste dospělá, rodiče nemusíte žádat tedy o dovolení. Postavte se na své vlastní nohy, postarejte se sama o sebe a veďte život, jaký se Vám líbí a po jakém toužíte. Neschovávejte se za rodiče, jací jsou a co Vám dovolí, či ne. Je Vám 27 let tak vezměte život do svých rikou, když jste s ním takto nespokojená!

Tak pokud se neshodneš s rodiči, mám dojem, že ve 27 letech už byste klidně mohla bydlet sama

Holka, vždyť ty se jen lituješ a hledáš důvody, proč se litovat i nadále! Kolikrát jsi na tu zábavu zkusila jít a s někým se dát do řeči? Kolikrát jsi zkusila od toho stolu vstát a začít s tím něco dělat?

Přítel je také z vesnice. Někdy mám den, kdy se s nikým novým nechci seznamovat.. a někdy bych se zase seznámila ráda. Když je nějaká akce, nikdo u nás nezvoní. Prostě je akce, my tam přijdeme a oni mě rádi vidí - i holky, i kluci. A to jsem prakticky "přistěhovalec". Když je ale den blbec a mám se na gardenparty seznamovat s někým cizím, rychle se seznámím a pak jsem klidně v pokoji

Není divu, že si připadáš jako stařenka, když ji sama ze sebe děláš! Dobrovolně ses zavřela nahoře ve věži a teď zoufale čekáš, že tě z ní někdo kolemjdoucí vysvobodí. Chyba! Oni ani neví, že vysvobodit vlastně chceš Že máš zájem se s nimi bavit. Takže se přidej do davu, ukaž, že máš zájem se bavit a seznamovat a ono to půjde samo

Dobrý večer Elzo! Nemyslíte si, že zabalit to na tomto světě v pouhých sedmadvaceti letech je trošku brzy? Když jsem si četla, co znamená selektivní mutismus, pochopila jsem správně, že jste málomluvná? Ale to přeci vůbec není na závadu? Víte, kolik mužů by vás bralo hnedka, než mít doma ukecané ženské, které za celý den pusu nezavřou? Nesmíte se tomu tak poddávat. A copak hledáte? Kamarádku, nebo muže pro vážný vztah a založení rodiny? Místo surfování na stránkách o konci života si raději najděte nějakou seznamku na internetu. Jestli byste se chtěla seznámit s mužem a najít si třebas i partnera pro život, tak je to jedna z možností. A nedejte na lidské řeči, že na internetu se nejde seznámit, že tam chodí jen úchylové. Jo, ano, je to i pravda, že můžete narazit na nějakého vykuka-muže, který se chce jen pobavit. Ale také tam můžete narazit na muže, kteří opravdu hledají dlouhodobý vztah, ale nemají kde, nebo jsou nesmělí, nebo nemají příležitost, tak jako vy. Toto je moje rada. Já sama si přes internetovou seznamku našla v dosti pozdním věku manžela. Hlavně to nevzdávejte, jelikož vy ani sama netušíte, kolik možností před sebou máte. Uvidíte, že všechno dobře dopadne. Hlavu vzhůru.

Ahoj, chápu, že je to těžké.

První rada: zapomeň na myšlenky o smrti.

Druhá rada: překopej svůj život. Zní to tak, že nemáš moc co ve své rodné vesnici ztratit. Tak se neboj a udělej nějakou radikální změnu. Zkus třeba najít práci v nějakém větším městě, najdi si tam i bydlení (do začátku klidně jdi bydlet se studenty, jsi ještě mlaá, zapadneš, do bytu, kde budeš mít pronajatý jen jeden pokoj - pro tyto účely doporučuji vybrat ke stěhování univerzitní město, kde je hodně studentů).

Už spolubydlící ti třeba pomohou navázat sociální kontakty. Ani ve volném čase nezahálej. Slyšela jsem o něčem typu seznamky, ale pro přátele, takže prostě party lidí, co se neznají, vyráží třeba na minigolf a poznají se a navážou se nová přátelství. Zkus hledat. Začni chodit třeba dělat nějaký sport, nebo i do jiného kurzu. Různá sdružení, často domy dětí a mládeže, pořádají kurzy i pro dospělé. Kreslení, jóga, keramika, vyšívání, to je jedno. Všude můžeš poznat super nové lidi. Nepůjde to hned, ale jeden nový známý tě seznámí s dalšími... a už to jede

Zkus taky poprosit bratra a jeho přítelkyni, ať tě seznámí s jejich přáteli. Kdybys je znala, nebudeš na slopečných akcích, jak píšeš, za křena.

Pokud na smrt myslíš, jsi s životem hodně nespokojená. Chápu to... Doporučuji ti jít si popovídat k psychologovi. Nejde o to, že bys byla "blázen", pokud máš tento přežitek. Psycholog je tu pro zdravé lidi, aby jim pomohl duševní zdraví udržet. Pomůže ti najít sílu a způsoby, jak dosáhnout změny. Není to nic neobvyklého, ani za co by ses měla stydět. Možno i zdarma na pojišťovnu.

Držím palce.

... pokud si budete říkat, že se to nezmění, nezmění se to. Změna musí vyjít z vás! Máte velikou spoustu příležitostí, stačí se jich chopit. Máte ohromné štěstí, že se nemusíte změn bát, protože se vám na vašem životě líbí málo věcí, znamená totedy, že prakticky jakákoli změna bude k lepšímu. Začněte s nějakým hobby ve skupině (kroužek), přestěhujte se, vrhněte se na večerní školu, to je jedno. Nebo si třeba domlouvejte schůzky po internetu. Je spousta způsobů, jak vaši situaci za poměrně krátkou dobu změnit k nepoznání.

A svěřte se někomu, koho znáte osobně, se svými pocity. Někomu z rodiny třeba.

Dodám snad jen ještě, že spousta z nás nemá žádné přátele z dětství. Ať už kvůli nemocem, kvůli šikaně, nebo prostě jen proto, že se rozprchli do celého světa, nebo že se odstěhoval daleko od nich ten jeden člověk. To je zcela běžné. Spousta z nás si ukruh přátel a známých buduje až v dospělosti od nuly.

ahoj elsa27

vies, to, ako jedname s inymi ludmi, ake vztahy sme schopni nadviazat, pochadza aj z toho, v akej rodine sme vyrastali, ako sa k nam spravali nasi rodicia, ci nas mali radi, pocuvali nas, povzbudzovali, davali nam najavo, ze sme jedinecne bytosti, ktore im obohatili zivot... alebo naopak, ci nas zhadzovali, kritizovali a ventilovali si na nas svoje vlastne problemy. Do ktorej kategorie spada tvoja rodina? Tipujem (podla tej predposlednej vety), ze to bude asi skor ta prva skupina. Lenze rodinu, do ktorej sme sa narodili, si nemozeme vybrat. Tym chcem povedat - prestan hladat vinu iba v sebe! Prestan sa obvinovat, ze si taka aka si, nenazyvaj sa "monstrem", pretoze ziadne monstrum nie si.

To, co naozaj potrebujes, je naucit sa mat seba samu rada, akceptovat sa taka, aka si a vyprdnut sa na to, akou by si mala akoze byt. Viem, lahko sa povie, ale ako na to?

Tak za prve, nauc sa urobit sama sebe radost a to kazdy den bez vynimky. Postaci hocijaka malickost - kup si pekny lak na nechty, nejaky casopis, alebo hoci poriadnu zmrzlinu, namaluj si vyrazne oci, pusti si nejaku fajn hudbu, pozri dobry film, pomoz niekomu, skrasli si izbu, proste hocico, z coho budes mat dobry pocit.

Za druhe, mas zrejme 27 rokov (podla nicku, teda ak sa nemylim a davno uz nie si dieta, ale dospela zena. Tvoji rodicia nemaju pravo na teba kricat! Lenze rodicov tak lahko nezmenis. Co mozes zmenit, je tvoj postoj v tychto situaciach. Ked na teba zacnu kricat, tak proste OKAMZITE vstan, oznam im, ze si nezelas, aby s tebou takto viac jednali... a odid z izby. Nic viac im nevysvetluj, nic nezdovodnuj, len proste odid. Ak sa ti to nepodari na prvykrat, nic to! Skusis to druhykrat, tretikrat...Viem, ako sa asi citis, sama som zazivala nieco podobne...az pokym som nepochopila, ze kazdy ide tak daleko, ako mu ty sama dovolis. A v rodinach zvlast - tam ludia toho o sebe najviac vedia a castokrat nemaju zabrany.

Za tretie, ber zivot menej vazne. Skus hodit co najviac veci, ktore ta vytacaju, za hlavu! Sme tu len raz a nikto nevie, kde bude zajtra, alebo o 10 rokov. To, ze teraz ti tvoj sucasny zivot pripada na prd, este neznamena, ze taky bude, aj ked budes mat 40 rokov.

Si single, no a co na tom?! Ja som tiez single, tiez nemam moc priatelov, vela volneho casu travim sama. Ale viem si samotu vychutnat. Samota nesie so sebou totizto aj jednu velmi prijemnu vec - a tou je sloboda! Ked si sama, tak sa mozes uplne uvolnit, byt sama sebou, nepremyslas o tom, co si prave niekomu povedala, alebo nepovedala. Netrap sa, ze ta niekto niekam nevola - to, ze sa ludia vyrazaju bavit, alebo ze vyzeraju, ze sa bavia, este nemusi znamenat, ze sa aj naozaj bavia

Pises, ze v praci sa snazis, ale ze robis aj chyby. Nuz, kto sa snazi, t.j. pracuje, robi aj chyby. Chyby v praci nerobi len ten, kto nic nerobi a v praci sa len poflakuje. Aku pracu vlastne robis? Nemas toho napriklad prilis vela? A tie chyby su akeho druhu? ide niekomu o zdravie alebo zivot, ak sa pomylis? Ak nie, tak sme tam, co som ti pisala uz vyssie - ber to vsetko menej vazne (vratane prace).

drzim palce zo slovenska

luna

oprava - v tom prvom odseku, ked som pisala o rodine, som mala na mysli, ze tvoja rodina asi spada do druhej kategorie, nie do prvej.

A este - v diskusii pises, ze mas rada zvierata a chcela by si sa im venovat. To je predsa krasny ciel, nieco, na com mozes stavat! Ze ta rodicia v tomto nepodporuju? Nemusis byt zavisla na ich podpore a na tom, ci ti nieco dovolia, alebo nie. Vies, ziadny zakon nam neprikazuje zit podla predstav rodicov. Zatial sice byvas v ich dome, ale to neznamena, ze to tak bude navzdy. Ak sa ti podari vybudovat si lepsi vztah k sebe samej, najdes postupne aj silu odstahovat sa od rodicov a to bude pre teba velky krok vpred.

Pokud chcete dát životu nový směr a navázat nové kontakty, tak bude nejlepší se odstěhovat. Přes tu vaši vesnici cesta nevede. Odstěhujte se někam do nového města, zkuste si tam najít nějakou práci (i když v dnešní době to není nic lehkého). Můžete si dát inzeráty na internet nebo do novin na kamaráda, který by Vám pomáhal se začátky v cizím prostředí. V nové práci byste určitě také našla nějakou spřízněnou duši. Když najdete jednoho člověka se kterým se sblížíte, tak další na sebe nenechají dlouho čekat.

Přeju hodně štěstí, protože sám vím, že tohle není hezký styl života...

Souhlasím s ostatními, kteří tvrdí, že tu pěkně plácáte...

Že nemáte žádné přátele, není pravda, jen v odpovědi na vaši otázku se objevilo minimálně deset přátel, kteří vám chtějí alespoň na dálku pomoci.

Chtělo by to vystoupit ze svého sebelitování a z poplakávání za oknem a něco rozjet. Že by se nenašla nějaká parta, která třeba vyráží někam do hor, nebo k cestování do ciziny? Že by se nikde nenašly společnosti lidí, provozující zumbu, aerobic a já nevím co ještě. Udělejte si třeba masérský kurs, dejte se na studium jazyků, nebo třeba pletení košíků. Zkuste seznamovací pobyty pro osamělé. Všude najdete lidi, existující na stejné vlně.

Bydlíte na vesnici, ale snad je někde blízko nějaké město, tak hurá do toho. Zapomeňte na nějaké dětské nemoci a absenci přátel z dětství. Takoví přátelé se opravdu rozprchnou do světa a začnou mít jiné zájmy.

Hodnocení sebe sama, nizké sebevědomé a ještě srážené rodiči.
Když je tu zábava obcházejí se sousedé a jdou navzájem společně. Uvědomte si vztahy rodiny k jiným, proč se k vám tak chovají.
Budu u stolu sedět sama. To je ovšem chyba, to chce ven a ne jen v dědině, ale vyrazit dále, mít zájmy a s nimi se najdou lidi.
Co umíš? Piš, foť, sport..., kupa možností, je třeba zkoušet. Nikdo nemá důvod jen tak přijít. Takže sama mezi ně.
Jsou lidi postižení daleko hůůře a jak žijí! Chce to nebrečet! A vůbec nejlepší by bylo odstěhovat se od rodičů. V 27 sedět doma .
Sednout a psát možnosti..., z toho se člověk musí dostat sám, překonat ty pitomé názory, nápady. A mezi lidi a nebáát se! Hup na kolo, výstavy, akce, zorganizovat něco sama..., pozitivně myslet. Je fakt že takovým se lidi vyhýbají a je to logické.
Nikdo jiný to neudělá! Tak do toho.

Čím více o tom přemýšlím, a čím více čtu vaše reakce, dospívám k názoru, že možná trpíte depresí.

Člověk, na kterého deprese přijde (a teď myslím vážně nemoc, ne "depku", kterou má kde kdo a kde kdy) si často neumí pomoci sám, protože nevidí východiska.

Skutečně doporučuji návštěvu psychologa.

Cožééé Selektivní mutismus, kdybych dřívě věděl, že něco takového existuje, tak takovou bych hledal. A ta moje stále mele a ... .

Dobrý den.

Čtu vyprávění o vašem problému i rady ostatních rádců. A můžu jen doplnit.

Myslet na smrt, zabalit to v 27 letech. To je tak zbabělé! Z Vašich příspěvků mám čím dál větší pocit, že jen sama si nepomůžete. Radím zajít k lékaři (klidně k praktickému). Problémy sdělit tak, jak jste je sdělila nám. Jsem přesvědčená, že Vás trápí deprese. Z té se těžko sama dostanete. Mít depresi není žádná ostuda. Dnes už je plno moderních léků, které Vám z tohoto stavu můžou pomoci. Ale konečný výsledek bude záležet jen a jen na Vás. Vy se musíte snažit. Žijete svůj život, máte jen jeden a nežijete ho na zkoušku, ale na ostro. V 27 letech není vůbec pozdě začít znovu. Pokud se jen litujete, nedivte se, že rodičům ani lidem z Vašeho okolí se omrzelo Vaše stížnosti donekonečna poslouchat. Ani k nim nemáte důvod. Že se nechodíte bavit. Jsou přece na světě horší věci. Musíte se naučit dělat společnost sama sobě. Mít se ráda. Až se budete mít ráda Vy, budou Vás mít rádi i ostatní, uvidíte. A vše bude veselejší, najdete si i přátele, najdete znovu společnou řeč i s rodiči. Jen chtít. Moc a moc Vám to přeji. Tak se snažte, prosím Vás o to.

Poslala jsem vám zprávu na vnitřní poštu.

A, nevšimla jsem si , že nejste zaregistrovaná.

Dobrý den Elzo,

dokážete pojmenovat příčiny svých roblémů, kdy se nemumíte zapojit do kolektivu?

Dokážete se případně blíže charakterizovat? Povaha, otevřenost, atd..

Ne že bych Vás chtěl zkoušet, ale je to velmi důležité se umět analyzovat a pak na těchto základech dál pracovat.

Nepřišel už čas, začít si žít svůj život? Jste velká holka! Najít si byt, případně spolubydlící a žít si tak, jak chcete a ne jak vám diktují rodiče. Ne třeba hned, ale zaněte se tou myšlenkou zaobírat, začněte plánovat a hledat cestu z té vaší izolace ven. Uvodomovat si, že takhle už normálně s rodiči nikdo, ve vašem věku, nežije. Je třeba se vydat na cestu tak, jak jsme to udělali všichni, naši předkové a naše děti a naši vnukové. Je čas!

Nekdy lide,nevedi sami ja reagovat,jak se bavit s clovekem,ktery ma nejaky hendikep.,ale hlavne je samotar.Boji se jeden pred druhym,jak bude okoli reagovat,kdyz se s vami zacne bavit.Rozhodne ale hlavni problem nemusi byt kvuli postizeni.nybrz strach ze zvlastnosti,ze nemate zadne pratele.Ja vim,co chcete namitnout,ale je to trosku jinak..Je mi jasne,ze jste zila jinak,nez ostatni,ze budete zakonite malinko jina,ale porad jde neco delat a zacit od sebe.Musite vy ,za lidma,byt vesela,zacit na lidi pusobit pozitivne.staci,kdyz jeden zavetri,pochopi,dostanete s mezi lidi pak je to na vas,aby vas poznali i ostatni.vy cekate,jestli nekdo zatuka,tak to se nedoskate a vykaslete se na hendikep,tim to neni,ale jak se chovate.Nevim cvo vase nemoc obnasi,to fakt netusim,ale zase at je to cokoliv,neni duvod,proc by se ostatni nebavili.Podivejte,u nas na vsi,od jakziva,zije hrbacek,ma opravdu hrb a celkove nevypada zdrave.Ale on je ve spolecnosti bran,naprosto rovnocenne,nikdo se nad nim nepozastavuje,protoze to dela jeho povaha,suverena,humoristy a netruchli nad sebou.U cizich lidi,kteri vas znat nebudou,tak to chvili trva,ale brzy obavy jdou pryc a budou se bavit .Lide se k vam chovaji podle toho,co ze sebe vyzarujete.Prestante se trapit,ze jste nezadana,delate si to fakt sama.Pro zacatek oslovte nekoho na inzeratmtreba i s nejakym problemem,nabijte se energii a uhanejte se spolecnici mezi lidi,bavit se.To,ze vas odmitaji,je opravdu jen proto,co ctou ve vasi tvari.Maji obavy a to je prirozene.musite ale zaroven lidem byt nejak prinosna,nejakou dobrou vlastnosti.zkuste zapremyslet a zapomente,ze dobre vlastnosti mate napsane na cele.Je treba naucit se dat o sobe vedet,jaka jsem a co muzu lidem prinest.Pokud si nevite radymzajdete k psychologovi a naucte se to spolecne.

Jeste jednou dobry den.Mrzi mne,ze jsem se nepodivala nejdriv,co znamena mutismus.To ovsem meni situaci.Zeptam se,jak to bylo s vami driv,nezvykly si nahodou lide na to,ze nemluvite?Podle toho se naucili vas brat.Vedi vubec,jestli by jste mela zajem komunikovat?Potrebujete na sobe soustavne pracovat a chodit na terapie.Chodite?Nebo se domnivate,ze nemate co menit?vzdycky neco delat jde a zlepsovat je porad co.

No když to chceš skončit, tak sedni a napiš si na sebe nekrolog, co by jsi chtěla, aby v něm o tobě bylo. A pak se nad tím zamysli a něco místo breků konečně něco dělej! A pamatuj: Žádný princ k tobě do kouta nepřijede,

Hele s těma kecama o konci života raději rychle přestaň, važ si prosím života tak je teď zrovna blbě, no a co? zas bude líp, ale brečet za oknem, tím se nic nezlepší. Jak tady už někdo psal, vem život do vlastních rukou, když něco moc chceš a věříš tomu a něco pro to uděláš, neexistuje nic, co by ti v tom zabránilo

Zdravím,

v sobotu mi bude 45 a jsem sociálně mrtvý. Pět let jsem bez vztahu a je mi z toho na nic. Mám pocit že nikam nepatřím, že mě nikdo nechce. Děkuji za to co jste napsala, mluvíte mi z duše. Nechci hodnotit ostatní odpovědi, jen si myslím, že sytý hladovému nevěří. Pojďme to skusit jinak. Pro začátek si každý zajdeme k doktorovi, řekneme mu co nás trápí a za týden, ve středu 5.9.2012 sem napíšu další krok. Já do toho jdu, nyní, když vím, že nejsem sám je mi líp. Moje rada zní:pojďte do toho se mnou, nemáme co stratit. Pro úplnost, nechápu to jako seznamku, ale jako vzájemnou pomoc. milanacerven

Smutný příběh, ale určitě není všem dnům konec, zvlášť ve 27 letech! Hlavu vzhůru, všechno se dá změnit. Zkuste raději "serfovat" na stránkách seznamovacích, takový jsou mraky...

Jasné je, že tam u vás ve vsi už je přebráno, tak musíš hledat kamarády v okolí. Také jsem byla sama, přestěhovali jsme se, neměla jsem kamarádku, ale v práci jsem se seznámila s holkama a vždycky se nějaká našla, která šla tancovat nebo na pokec, podrbat. Když jsem neměla s kým jít, tak jsem šla sama. Sedla jsem si na zábavě sama ke stolečku a za chvíli, si ke mně přisedla paní, ptá se jestli je tam volno a byly jsme rády, že už tam máme jedna druhou.Také jsem si dala inzerát hledám kamarádku na společné společenské aktivity, chodit s ní tancovat do divadla a tak. To bys viděla co jsem dostala dopisů a seznámila jsem se hodnejma holkama a taky jsem s nima chodila ven, než jsem se vdala. Nečekej, že tě někdo osloví a řekne pojd se mnou kamarádit, ty musíš sama se snažit, pokecat, zastavit se i třeba se staršími lidmi, jdou okolo plotu, pozdrav každého a usměj se na každého, hned uvidí, že jsi člověk otevřený, který chce poklábosit, potkám souseda, řeknu, dobrý den jak se máte a hned je navázaná nit rozhovoru. Oni hned o tobě budou hezky mluvit, řeknou to je hodná holka a rozkřikne se to a třeba ti to v něčem pomůže. Hodně jsem se styděla lidí a byla to chyba, ale čím budeš starší tak tě taky stud přejde. Dneska pokecám všude, lidi mě z daleka zdraví. Každý čeká, že ho někdo osloví jak se má, tak jako ty čekáš. Jestli máš psíčka tak pejskaři se všichni znají, pro mou vnučku 13 už chodí kamarádky jestli půjde ven se psem zvoní tady holky co se poznaly na procházce se psem. Chod do nějakého sportovního kroužku aerobic, nebo třeba šití, tak se také seznámíš. Co v práci tam není nikdo k seznámení? O smrti mluvíš, máš celý krásný život před sebou, neboj jednou si najde každého z nás, tak na co o ní přemýšlet. V práci si hled najít nějakou spřízněnou duši, abys sis tam měla s kým popovídat.