Důvod a síla k rozvodu - správně nebo špatně?

Diktovat by si neměl nikdo, ale rozhodnout se sám/sama za sebe může každý. Jelikož jsou muži v tomto ohledu diskriminováni, péče o syna připadně matce, o to bych se nestrachoval. Podle mého názoru by bylo opravdu nejrozumnější se rozvést. Děti z nefunkčních rodin to mají daleko horší, než ty z rozvedených.

Už se to tu párkrát řešilo. Rada je jen jedna a je jednoduchá (i když nesnadno proveditelná): Bič - a pryč. Tu sílu v sobě musíte najít. On se nezmění (to už asi po těch letech taky víte), žárlivost je nevyléčitelná choroba a dítěti takový vztah taky neprospívá. Takže pokud máte kam jít, neváhejte. Pokud ne, snažte se rychle něco najít. Ale musíte pak vydržet. On bude slibovat, prosit, plakat, možná vyhrožovat sebevraždou... ten scénář je prakticky vždycky stejný, stejně jako vrácení vztahu do původních kolejí pár týdnů po Vašem případném návratu. A nebojte se, ono to nebude tak zlé, jak to vypadá.

Nevěřte tomu, že případné další Vaše společné dítě něco změní k lepšímu. Spíš naopak.

Asty, jsem ve stejném věku jako vy, ale jedno vím jasně. V momentě, kdybych měla doma žárlivce a spadly mi po sňatku pomyslné růžové brýle, hnala bych pryč mílovými kroky. Uvědomujete si vůbec, že další půjčka a sliby, jak si zvelebíte domeček a zahradu, je jen záminkou k tomu, jak vás k domu a manželovi ještě více uvázat? A chce další dítě... to je další důkaz jeho manipulace s vámi a vašimi city. Výhrůžky, že vám sebere syna, neberte vůbec v potaz. Jste starostlivou matkou? Určitě. A dítě, které bude vyrůstat v tak nefunkčním vztahu, jaký je ten váš, si vezme tento příklad pro svůj vlastní život. Bude si myslet, že tak je to normální. Nikde také není psáno, že váš manžel třeba nezačne vyvíjet pomalu psychický nátlak i na vaše dítě, z kterého pak vyroste ustrašený jedinec bez sebevědomí. To byste chtěla? O tom, že mají vaši rodiče na vašem pozemku zahrádku, nepřemýšlejte. Jestli vás mají rodiče rádi a o problémech ví, tak se i oni na zahrádku vykašlou a podrží vás ve vašem rozhodnutí. Nezoufejte a udělejte ten správný krok pro vás i vaše dítě. Žárlivec ať to zkouší někde jinde. A připravte se na to, že se výhrůžky a nátlak budou stupňovat. Ustojte to! Svoboda je krásná a člověk by měl být ve vztahu svobodný. To vy evidentně nejste. Vždyť můžete navázat na vaše přátelství, o která jste kvůli manželovi přišla. Zmiňujete, že je manžel pozorný a jak se o vás v nemoci staral. KOlik takových chvil či dní bylo? A porovnejte je s 20 lety totální izolace a psychického nátlaku. Už víte, co máte udělat?! Žárlivec se nikdy nezmění a nedejte na to, že půjde třeba znovu do poradny, atd... Jsou to jen plané sliby, aby vás na chvíli ošálil. Až vás bude mít tam, kde chce, tak se bude chovat stejně. Držím vám palce a přeji hodně sil.

Důvod je hlavně syn.Podle toho,co jste napsala se jen divím,že jste ,,nepráskla do bot,,už dávno.3 roky spolu nespíte,to opravdu není ,,normální,,vztah,rozvod a pryč,o syna se nebojte a takové hrdé,,já nic nechci,jen svobodu,,tak na to zapomeňte,když né pro vás,tak myslete na syna a novému partnerovi by se to časem taky nemuselo líbit,že jste přišla s prominutím ,,s holou zadnicí,,majetek jste snad nabyli v manželství,tak si nehrajte na ,,haura,, a vemte si ,co vám náleží.Držím palečky a nebojte se,život je příliš krátký.

Na jednu stranu jste měla odejít už dávno, na druhou stranu jste to neudělala, tak to nemůže být tak zlé. Jestli není problém v tom, že jste potkala někoho jiného, s kým se cítíte šťastná, sebevědomá a milovaná. Ale představte se s novým partnerem za 10 let. Bude to stále ten skvělý a pozorný a dokonalý muž, který Vás bezmezně miluje nebo se bude válet na gauči a čekat, až mu přinesete jídlo a pivo a uklidíte po něm ponožky? Tím ho nechci nějak očerňovat, ale z každého vztahu po chvíli vyprchají hormony štěstí a přejde trochu do stereotypu. Jestliže s manželem nespíte, tak hledejte důvod proč. Třeba je právě sexuální frustrace důvod, proč hledáte vztah jinde. Navíc za sebou mát malé dítě, ke kterému, jak píšete, se chová Váš muž hezky.

V každém vztahu je něco a žádný muž (ani žena) není dokonalý. Promluvte si otevřeně s mužem, dejte mu nůž na krk, že nejste bezmocná chudinka, která bude jen poslouchat to, co on říká. Pokud se mu to nebude líbit, pak ano, odejděte.

Ale pokud zůstanete, tak to rozhodně neberte jako prohru. Naopak, berte to jako výhru, že jste natolik silná, že berete život do vlastních rukou a budete se v manželství chovat tak, jak vy chcete a udržíte dítěti rodinu. Manželství není o výhrách a prohrách, je o kompromisech.

a možná právě s ohledem na syna, - jak se k němu bude nový partner chovat? Co když budete mít společné dítě a vaše stávající pak bude odstrkované? Co když je na něj teď hodnej, ale až spolu budete bydlet, tak mu dítě poleze na nervy? Nebude mu vadit, že ho dítě omezuje v různých aktivitách, které byste spolu podnikali bez dětí? Nebude mu vadit, že se finančně podílí na zabezpečení "cizího" dítěte? Co když se vám nebude líbit, jak ho vychovává? A počítejte s tím, že stávající manžel bude mít připomínky k výchově svých dětí ze strany nového partnera.

Děkuji všem za názory, ale nejvíc mě zasáhl ten Váš, Karole.

Právě jsem měla rozepsáno, ale vyrušil mě telefon mého muže a já jsem po něm tak rozhozená, že se mi podařilo celý text vymazat. Už nemám sílu vše znovu popisovat, tak jen krátce.

Život s mým mužem nebyl a není tak špatný, máte pravdu. Kromě volnosti jsem měla vždy všechno, stačí se usmát a začne dělat kotrmelce.

Jako otec je skvělý, malý na něm visí. Jako rodina vlastně působíme velmi idylicky - ve výchově se shodneme, jako rodiče se nepodrážíme, výlety super, i praktický život (školka,nemoci). I se smějeme - proč ne, se známými se člověk přeci může smát.

Vždy mě podporoval, nikdy mi neříkal, že jsem hloupá, to ne, naopak se mnou chlubí, jak jsem chytrá a šikovná. Momentálně jsem dokonce jeho nadřízenou a řídím dalších 70 chlapů - a zvládám. Před několika měsíci něco nepředstavitelného, abych promluvila s cizím mužským a teď tohle. Ale pomáhá mi, jak se dá,i když nechci, až mám nepříjemný pocit, že ho zneužívám. Dokonce jsem si prosadila nový styl oblékání, nosím sukně! a on mi je dokonce pomáhá vybrat.

Dnešek byl pro mě dost náročný. Celý den mě přesvědčoval, že bude všechno jiné, že můžu dělat, co se mi bude líbit, že si můžu udělat v týdnu den jen pro sebe, jak jsem vždy chtěla, že budu jezdit sama na nákupy (jemu navzdory jsem si konečně udělala řidičák), že se třeba i přestěhujeme, když budu chtít, že se nechá i ostříhat, jestli mi vadí jeho vlasy a spoustu dalších věcí začínám být hodně nejistá.

I Váš náhled na můj případný život s novým partnerem - podobně mluví i můj muž. Ten druhý mi prý nasliboval spoustu věcí jen proto, aby si se mnou užil, že to, že by mu vůbec nevadilo starat se znovu o malé dítě spíše naopak je jen výmysl atd...

Pomalu padám zpět do toho pocitu, že si nevážím toho, co mám doma, že je to jen rozmar. Ale já svého muže nemiluju, všechny ty výslechy, kontroly a nepravdivá osočování ve mně všechny city udusily. Bráním se jeho dotykům, naskakuje mi husí kůže, nikdy mi neublížil, nenaléhal, vždy vyčkával až ho k sobě pustím, ale mně už to prostě nejde. Tvrdí, že se to spraví, chce to jen čas.

A miluju já vůbec toho druhého? Když jsem s ním, je mi dobře, jsem uvolněná, jsem to já. On mě miluje, to vím, protože to, co on je schopen udělat jen proto, aby mě jen na 5 minut viděl, mluví za sebe. Pak ale přijdu domů a začne kolotoč přesvědčování mého muže a nastupují mé pochybnosti. Už jsem na tom tak, že toho druhého začínám jakoby připravovat na rozchod, mám vždycky ale velký knedlík v krku a touhu křičet, že to ale takhle nechci! Kdyby to jen šlo, přála bych si se pomátnout, nic nevnímat a být zavřená jen ve svém vnitřním světě, nic neřešit, byla by to velká úleva...

Teď koukám, že sama píšete : kromě volnosti jsem měla vždy všechno...Co jiného je důležitější pro člověka v životě než svoboda? Podle mě teda nic!

Nebudu opakovat to, co již řekli moudří rádcové nademnou, jen snad - vyhrožuje, že Vám vezme syna? V tom případě se tvrdě braňte a u případného soudu použijte kolegy z práce jako svědky, kteří dosvědčí, jak Vás přepadával v práci, vyvolávat Vám atd.

Hlavně zanechte řečí, že by se to ještě dalo zachránit a co jste udělala špatně (co chcete proboha zachraňovat? vztah s člověkem, co Vás vydírá, ponižuje, trápí?).

Pokud s tím sama něco neuděláte, stále budete mít takový super "život", jako máte doteď. A lidí, co začínají po 40, i po 50, jsou mraky. Neříkám tomu pohodlnost, podle mne se bojíte něco změnit. Jenže - když něco nezměníte, samo od sebe to nepřijde.

Ano, pokud neutečete, budete muset zůstat poslušná na vždy. Navíc až tahle akutní situace odezní a on vás zase bude mít jistou, možná vám ještě bude do neomrzení otloukat o nos, co jste provedla. Možná bude jeho žárlení, přepadovky a dohled ještě horší, protože on už má preceneds, vždyť, když jste ho byla schopná pdvést jednou, proč byste to neudělala znova. Takhle už bude mít navíc pro svoje hrozné chování opodstatnění a navíc to ještě hodí na vás, že si za to můžete sama. Na to, že vás k té nevěřě vlastně dohnal on, na to ani nevzpomene. Chápu, že vám záleží na synovi, vaše situce je těžká. Ale i tak bych vzala nohy na ramena a utíkala. Syn je pro něj taky dobrá zástěrka, aby vás mohl vydírat. Nenechte se. Znám to ze zkušenosti, ne své vlastní, ale mě velmi blízkého člověka. Ta paní neutekla tehdy a pak už se k tomu nikdy neodvážila. Celkem dost nakonec rezignovala na život, dříve tak společenská žena, je z ní troska, které nezáleží na tom jak vypadá a která už raději ani nikoho nechce vidět...

Spěcháte někam? Zkuste mu dát svoje podmínky a teprve pokud je poruší, nebo nebude chtít dodržovat, odejděte! Svobodu bych za partnera taky nevyměnil. Ta je nadevše. Ač vdané či ženatí, stále jsme svobodné bytosti a měli bysme se tak cítit a chovat. Rozumný chlap. který miluje vás, bude milovat i vaše dítě.

Asi ne... chápejte: Ač ženat, jsem svobodný člověk. Nemůže mě žena omezovat v mé svobodné vůli. Samozřejmně pokud je svazek v pohodě, vychází si lidi vstříci, ale pořád mám svobodu ve svém rozhodování. Třeba se můžu rozvést, nebo být nevěrný, nebo naopak. Prostě nejsem povinnen poslouchat a rozhodovat se dle cizí vůle či zvůle.

Akorát už nerozhodujete kolikrát sám za sebe, ale za vás dva, a to je rozdíl. Samozřejmě, že nějaká svoboda by ve vztahu zůstat měla, nejste povinnen říit se podle cizí vůle, ale vyznívá to v tom smyslu "dělám si, co já chci, a nikdo mi to toho nemá co kecat".

To mi v manželství nepřijde moc fajn...

To jsem ráda Už si rozumíme

Ne, ne, tak jsem to určitě nemyslel. Svobodu chápu v tomto případě jako svobodu v rozhodování se sebou samotným. Rodina, nebo partner se samozřejmně musí ctít a dělat kompromisi, ale pokud mi např. žena poručí že tuto košili už si na sebe nevezmu, mám svobodu se rozhodnout. Buď ji poslat někam, nebo poslechnout. Rozdíl je, když mi řekne že je stará a nesluší mi a doporučila by mi jinou. Pak kašlu na svou svobodu a rád si nechám poradit. Prostě vždy rozhoduju za sebe já sám, nenechám si do toho kecat. Něco jiného je to s dětmi. Jasně že když budu na výletě a budu mít chuť sednout tamhle na pivko, tak to nejde, neboť děti mají většinou přednost.

Dobrý den,

je mi líto, že jste se dostala do takové životní situace a chtěl bych Vám nějak pomoct. A napadá mě jedna věc, která by Vám mohla pomoct. Stáhněte si film, na který je níže odkaz a prosím, dodívejte se až do konce. Není to přesně Vaše životní situace, ale zkuste pobrat inspiraci. Nic není nemožné.

http://ulozto.cz/xuJBYmM/s-po…tvim-v-jednom-ohni-cz-dub-avi