Dobrý večer. Prosím o radu, sama to asi nezvládnu, přitom cítím, že se musím rozhodnout.
Jsem vdaná 20 let. Brali jsme se s manželem z lásky. Už od samého začátku mi okolí předhazovalo, že je můj muž žárlivý. Nevěřila jsem. Chtěl být všude a pořád se mnou. Proč se scházet s kamarádkami, když můžeme být spolu. Brala jsem to jako důkaz lásky a postupně o všechny kamarádky přišla. Byla jsem vždy stydlivější, takže mi ani nepřišlo divné, že všude za nás mluvil on, bavil společnost a já jen tiše stále se sklopenýma očima. Až časem, když jsem náhodou na ulici pozdravila třeba kolegu z práce a musela pak neustále dokola odpovídat na otázky typu odkud ho znáš, jak to že ho znáš, tykáte si, vídáte se, bavíte se, potkalas ho dneska, jak to že ne, jak to že jo, potkala jsi vůbec někoho, o čem jste mluvili a proč zrovna o tomhle? Nebo se na mě někdo cizí podíval a kolo otázek se rozjelo znovu a třeba několikrát za den. Komentoval můj styl oblékání, vždycky jsem se musela zpovídat, proč se oblíkám zrovna takhle a zrovna dneska a zrovna když jdu tam...Stokrát denně mi volal do práce, dělal přepadovky, až i kolegové v práci začali mít narážky.
První krizi jsem měla po 5 letech manželství, kdy jsem měla pocit, že už to prostě nevydržím - chodit raději s klapkami na očích i uších, dělat všechno jen tak, aby byl doma klid. Přitom, když jsme byli jen spolu, byl to ten nejúžasnější chlap - pozorný, se vším mi pomáhal, obstarával, opečovával, smáli jsme se. Skončili jsme v manželské poradně, kde částečně uznal, že je asi rošku žárlivý, nasliboval, že se změní a já zůstala. Jenže po pár dnech jsme byli ve starých kolejích. Mnohokrát jsem chtěla utéct, ale vypěstoval ve mně pocit, že jsem šedá myška, která není schopna samostatného života, že jsem úplně hloupá, kdo by mě chtěl. Měla jsem strach, že zůstanu sama. Krize se opakovala po dalších 5 letech, kdy jsem už vážně zatoužila po dítěti. Vždycky jsme si slibovali, že budeme mít 2. Blížila se mi třicítka a děti nikde. Je fakt, že jsme se po obrovských neshodách se sousedy v paneláku v bytě nad námi přestěhovali do staršího domu. Odešli jsme z útulného bytu do prázdného domu zatížení hypotékou. Manžel mi dítě rozmlouval, že máme velký dluh a dítě jsme chtěli vždy přivést do pěkného prostřebí a dát mu vše. Pochopila jsem... Nakonec jsem si dítě doslova vybrečela po dalších dlouhých 7 letech. Poníženě jsem ho prosila, až svolil.
Tyhle tři okamžiky ve mně ale zanechaly dost hluboké jizvy na duši. Nyní máme nádheného tříletého klučinu, ale já jsem ve vztahu k manželovi uvnitř mrtvá. Naopak, seznámila jsem se s mužem, který ve mně dokázal vzbudit touhu k životu, věřit si, že jsem chytrá a dokážu se o sebe postarat, věřit si i jako žena. I okolí si všimlo, že jsem se změnila, jako bych prý vylezla z ulity, jsem veselá, sebevědomější, šťastná. Náš vztah trvá už rok, manžel na něj přišel, otevřeně jsem mu řekla, že chci odejít, rozvést se, ale on mě nechce pustit. Tvrdí, že si vše jen namlouvám, že ten druhý si se mnou jen pohraje a půjde, možná má pravdu, ale pro mě je důležté, že už se nebojím jít svojí cestou.Tvrdí, že to, co se teď se mnou děje je jen krize středního věku, že on nikdy nebyl žárlivý, že já nejsem nešťastná (to mi pozná na očích). Přitom spolu už od narození malého nespíme, důvodem je ale podle něj, že jsem měla těžký porod, pak jsem nezvládala kolotoč kolem syna, že mám příliš náročné zaměstnání (vracela jsem se po půl roce mateř. dovolené). Zkrátka není důvod něco měnit. A co víc, svým sobeckým rozmarem chci dítěti zničit rodinu! A to je ono - to je to, čím mě zmrazil a co mě brzdí v mém rozhodnutí. Vím, že kdyby nebylo malého, sbalím pár věcí a jdu (nechci ani dům ani auto, nic, jen svobodu). Ale na druhou stranu vím, že pokud to udělám, bude peklo. Už mi vyhrožoval, že příjdu o syna (vím, že to není až tak jednoduché, ale mám strach). Chtěla jsem se s ním rozumně domluvit, aby právě syn rozchodem co nejmíň trpěl, ale pro něj všecno černobílé. Buď odejdu, ale příjdu o všechno a my dva už se nikdy nebudeme bavit, nebo s tím druhým vše ukončím, já začnu fungovat jako manželka, matka i milenka a on za vším udělá tlustou čáru. Zase diktuje pravidla. Chci odejít, ale začínám o sobě pochybovat. Zůstanu-li ale, opět vyhraje a já už budu muset být poslušná navždy. Poraďte mi, prosím, co mám udělat, ztrácím sílu...
doplněno 05.08.12 02:14:Pročítám znovu svůj dotaz a aby to bylo fér, musím zdůraznit, že manžel, nebýt jeho žárlivosti, je jinak chlap, kterého by si určitě přála každá žena. Syna miluje a dělá pro něj první poslední. O mně se také vždy staral, v době nemoci až úzkostlivě, kolikrát ani nespal, jen aby mi pomohl. Kdykoliv se něco dělo, ať už v práci nebo v soukromí, vždy stál na mé straně. Je velmi sečtělý a chytrý. Mně by stačilo se k němu jen přivinout a snesl by mi snad modré z nebe. Je mi to všechno moc líto, myslím si, že si nezaslouží zůstat sám. Říkám si, jestli opravdu nejsem sobec, který si neváží dobrého bydla. Vždyť i teď se snaží dát všechno do pořádku, takovou reakci na mou nevěru jsem u něj nečekala. Když ještě uvážím, kolika lidem náš rozchod naruší život (např. mí rodiče mají na našem pozemku zahrádku...). Moc času na rozhodnutí mi nezbývá. Za 2 měsíce nám končí hypotéka na dům a manžel by chtěl, abysme si vzali půjčku a dům dodělali (při splácení hypotéky moc peněz na opravy nezbývalo). Mohla bych si prý konečně dát dohromady i zahradu. A kdybych chtěla, mohli bysme malému pořídit i sourozence. Smutné na tom je, že tohle všechno jsem po něm chtěla už před rokem a byl ve všem proti a teď to najednou půjde? Už mám zase pochybnosti. Co když by se dala rodina přeci jen zachránit a já to kazím? Vždyť by se mi mohlo splnit to, po čem jsem toužila. Teď budu zase znovu začínat, někdy si připadám v necelých 40 hrozně stará. Nesnáším se za svou nerozhodnost, není to jen moje pohodlnost? Omlouvám se za ten román, ale je toho ve mně tolik a nemám si s kým promluvit.
3x
Dobrý večer Asty. Nenechte se citově vydírat a srážet si sebevědomí. Naopak, dokažte sobě i druhému, že zvládnete žít život bez něho. Nepochybujte o sobě. Žijete ve vztahu, který Vás omezuje a psychicky Vám ubližuje. Nejste manželův majetek, jste svéprávný člověk. Nenechte si vyhrožovat, ani se nenechte citově vydírat. Udělejte to, co považujete za správné pro sebe i pro dítě. Nenechte si namluvit, že bez něj nezvládnete níc, nic nejste atd...Poperte se o svůj život i o život Vašeho dítěte. A vydejte se tou cestou, kde budete šťastní. Možná se Váš muž spoléhá příliš na to, že se dáte zastrašit a dovede Vás přesvědčit o tom, že bez něho jste vlastně nula...Nemá pravdu, to on si takto zvedá své sebevědomí a Vám ho sráží. Nejste sobec, který chce rozbít dítěti rodinu. Jste jen žena, která vydržela víc, než musela a ničemu to stejně nepomohlo. Zařiďte tedy nyní sobě i dítěti pěkný život a rodinné zázemí. Tak, aby dítě vidělo, že se dva mají rádi, dokáží mu zajistit tudíž šťastný domov, kde se bude cítit dobře a v bezpečí. To je nejdůležitější pro Vás i dítě. Pokud mohu soudit jen z toho, co jste zde napsala, nemáte důvod se takového manžela držet. To se nikdy nezmění, on bude vždy ten, co dělá vše dobře, má jen ty nejsprávnější názory a ostatní musí buď souhlasit, nebo jsou naprosté nuly, které je třeba pořád poučovat o tom, jak je to správné atd...To by žádná ženská nevydržela do konce života. A Vy ho máte ještě kus před sebou a musíte v klidu vychovat své dítě...Neztrácejte sílu, vzepřete se, máte právo žít život šťastnější a spokojenější. Nebuďte s tím, s kým být prostě nechcete za těchto okolností. Jděte tam, kam Vás srdce táhne a kde bude lépe Vám i Vašemu dítěti. Je to jen můj názor, Vám přeji, abyste pro sebe i dítě udělala to nejlepší, co můžete a rozhodla se správně. Váš život za Vás nikdo nikdy žít nebude, takže nemá nikdo ani právo Vám diktovat, jak ho máte žít a říkat Vám, co máte dělat...
0x
Diktovat byste měla Vy, ne Váš manžel.
Podle mne jste měla odejít už dávno a měla byste to udělat alespoň teď. "Žárlivec" (ono toho u něj bude víc) totiž bude ničit život nejen Vám, ale i synovi.
doplněno 05.08.12 09:49:Reakce na @amadeus (5. VIII. v 01:15): Asi jsem to nevyjádřila nejšťastněji: Chce-li manžel zachovat manželství, měl by přistoupit na podmínky tazatelky.
Jinak je samozřejmě každý vztah i každé manželství otázkou kompromisu. Ovšem v tomto případě je to extrém. Manžel za celá léta manželství nebere ohledy na potřeby či přání partnerky. Takový vztah podle mne fungovat nemůže.
doplněno 05.08.12 10:02:Po pročtení dalších odpovědí a hlavně po doplnění dotazu:
Manžel přehnaně žárlí, je sobec, vydírá Vás a manipuluje Vámi. Obávám se, že jakmile syn povyroste, začne manipulovat i jím.
I kdybyste neměla další vztah (nebo kdyby další vztah nevyšel), je Vaší povinností zajistit dítěti vývoj ve zdravém a harmonickém prostředí, což Vaše manželství kvůli povaze a jednání manžela neumožňuje.
A pozor na nové finanční závazky, mohly by Vám ztížit odchod.
Diktovat by si neměl nikdo, ale rozhodnout se sám/sama za sebe může každý. Jelikož jsou muži v tomto ohledu diskriminováni, péče o syna připadně matce, o to bych se nestrachoval. Podle mého názoru by bylo opravdu nejrozumnější se rozvést. Děti z nefunkčních rodin to mají daleko horší, než ty z rozvedených.
0x
Už se to tu párkrát řešilo. Rada je jen jedna a je jednoduchá (i když nesnadno proveditelná): Bič - a pryč. Tu sílu v sobě musíte najít. On se nezmění (to už asi po těch letech taky víte), žárlivost je nevyléčitelná choroba a dítěti takový vztah taky neprospívá. Takže pokud máte kam jít, neváhejte. Pokud ne, snažte se rychle něco najít. Ale musíte pak vydržet. On bude slibovat, prosit, plakat, možná vyhrožovat sebevraždou... ten scénář je prakticky vždycky stejný, stejně jako vrácení vztahu do původních kolejí pár týdnů po Vašem případném návratu. A nebojte se, ono to nebude tak zlé, jak to vypadá.
doplněno 05.08.12 08:13:Nevěřte tomu, že případné další Vaše společné dítě něco změní k lepšímu. Spíš naopak.
0x
Asty, jsem ve stejném věku jako vy, ale jedno vím jasně. V momentě, kdybych měla doma žárlivce a spadly mi po sňatku pomyslné růžové brýle, hnala bych pryč mílovými kroky. Uvědomujete si vůbec, že další půjčka a sliby, jak si zvelebíte domeček a zahradu, je jen záminkou k tomu, jak vás k domu a manželovi ještě více uvázat? A chce další dítě... to je další důkaz jeho manipulace s vámi a vašimi city. Výhrůžky, že vám sebere syna, neberte vůbec v potaz. Jste starostlivou matkou? Určitě. A dítě, které bude vyrůstat v tak nefunkčním vztahu, jaký je ten váš, si vezme tento příklad pro svůj vlastní život. Bude si myslet, že tak je to normální. Nikde také není psáno, že váš manžel třeba nezačne vyvíjet pomalu psychický nátlak i na vaše dítě, z kterého pak vyroste ustrašený jedinec bez sebevědomí. To byste chtěla? O tom, že mají vaši rodiče na vašem pozemku zahrádku, nepřemýšlejte. Jestli vás mají rodiče rádi a o problémech ví, tak se i oni na zahrádku vykašlou a podrží vás ve vašem rozhodnutí. Nezoufejte a udělejte ten správný krok pro vás i vaše dítě. Žárlivec ať to zkouší někde jinde. A připravte se na to, že se výhrůžky a nátlak budou stupňovat. Ustojte to! Svoboda je krásná a člověk by měl být ve vztahu svobodný. To vy evidentně nejste. Vždyť můžete navázat na vaše přátelství, o která jste kvůli manželovi přišla. Zmiňujete, že je manžel pozorný a jak se o vás v nemoci staral. KOlik takových chvil či dní bylo? A porovnejte je s 20 lety totální izolace a psychického nátlaku. Už víte, co máte udělat?! Žárlivec se nikdy nezmění a nedejte na to, že půjde třeba znovu do poradny, atd... Jsou to jen plané sliby, aby vás na chvíli ošálil. Až vás bude mít tam, kde chce, tak se bude chovat stejně. Držím vám palce a přeji hodně sil. 
0x
Důvod je hlavně syn.Podle toho,co jste napsala se jen divím,že jste ,,nepráskla do bot,,už dávno.3 roky spolu nespíte,to opravdu není ,,normální,,vztah,rozvod a pryč,o syna se nebojte a takové hrdé,,já nic nechci,jen svobodu,,tak na to zapomeňte,když né pro vás,tak myslete na syna a novému partnerovi by se to časem taky nemuselo líbit,že jste přišla s prominutím ,,s holou zadnicí,,majetek jste snad nabyli v manželství,tak si nehrajte na ,,haura,, a vemte si ,co vám náleží.Držím palečky a nebojte se,život je příliš krátký.
0x
Na jednu stranu jste měla odejít už dávno, na druhou stranu jste to neudělala, tak to nemůže být tak zlé. Jestli není problém v tom, že jste potkala někoho jiného, s kým se cítíte šťastná, sebevědomá a milovaná. Ale představte se s novým partnerem za 10 let. Bude to stále ten skvělý a pozorný a dokonalý muž, který Vás bezmezně miluje nebo se bude válet na gauči a čekat, až mu přinesete jídlo a pivo a uklidíte po něm ponožky? Tím ho nechci nějak očerňovat, ale z každého vztahu po chvíli vyprchají hormony štěstí a přejde trochu do stereotypu. Jestliže s manželem nespíte, tak hledejte důvod proč. Třeba je právě sexuální frustrace důvod, proč hledáte vztah jinde. Navíc za sebou mát malé dítě, ke kterému, jak píšete, se chová Váš muž hezky.
V každém vztahu je něco a žádný muž (ani žena) není dokonalý. Promluvte si otevřeně s mužem, dejte mu nůž na krk, že nejste bezmocná chudinka, která bude jen poslouchat to, co on říká. Pokud se mu to nebude líbit, pak ano, odejděte.
Ale pokud zůstanete, tak to rozhodně neberte jako prohru. Naopak, berte to jako výhru, že jste natolik silná, že berete život do vlastních rukou a budete se v manželství chovat tak, jak vy chcete a udržíte dítěti rodinu. Manželství není o výhrách a prohrách, je o kompromisech.
a možná právě s ohledem na syna, - jak se k němu bude nový partner chovat? Co když budete mít společné dítě a vaše stávající pak bude odstrkované? Co když je na něj teď hodnej, ale až spolu budete bydlet, tak mu dítě poleze na nervy? Nebude mu vadit, že ho dítě omezuje v různých aktivitách, které byste spolu podnikali bez dětí? Nebude mu vadit, že se finančně podílí na zabezpečení "cizího" dítěte? Co když se vám nebude líbit, jak ho vychovává? A počítejte s tím, že stávající manžel bude mít připomínky k výchově svých dětí ze strany nového partnera.
Děkuji všem za názory, ale nejvíc mě zasáhl ten Váš, Karole.
Právě jsem měla rozepsáno, ale vyrušil mě telefon mého muže a já jsem po něm tak rozhozená, že se mi podařilo celý text vymazat. Už nemám sílu vše znovu popisovat, tak jen krátce.
Život s mým mužem nebyl a není tak špatný, máte pravdu. Kromě volnosti jsem měla vždy všechno, stačí se usmát a začne dělat kotrmelce.
Jako otec je skvělý, malý na něm visí. Jako rodina vlastně působíme velmi idylicky - ve výchově se shodneme, jako rodiče se nepodrážíme, výlety super, i praktický život (školka,nemoci). I se smějeme - proč ne, se známými se člověk přeci může smát.
Vždy mě podporoval, nikdy mi neříkal, že jsem hloupá, to ne, naopak se mnou chlubí, jak jsem chytrá a šikovná. Momentálně jsem dokonce jeho nadřízenou a řídím dalších 70 chlapů - a zvládám. Před několika měsíci něco nepředstavitelného, abych promluvila s cizím mužským a teď tohle. Ale pomáhá mi, jak se dá,i když nechci, až mám nepříjemný pocit, že ho zneužívám. Dokonce jsem si prosadila nový styl oblékání, nosím sukně! a on mi je dokonce pomáhá vybrat.
Dnešek byl pro mě dost náročný. Celý den mě přesvědčoval, že bude všechno jiné, že můžu dělat, co se mi bude líbit, že si můžu udělat v týdnu den jen pro sebe, jak jsem vždy chtěla, že budu jezdit sama na nákupy (jemu navzdory jsem si konečně udělala řidičák), že se třeba i přestěhujeme, když budu chtít, že se nechá i ostříhat, jestli mi vadí jeho vlasy a spoustu dalších věcí začínám být hodně nejistá.
I Váš náhled na můj případný život s novým partnerem - podobně mluví i můj muž. Ten druhý mi prý nasliboval spoustu věcí jen proto, aby si se mnou užil, že to, že by mu vůbec nevadilo starat se znovu o malé dítě spíše naopak je jen výmysl atd...
Pomalu padám zpět do toho pocitu, že si nevážím toho, co mám doma, že je to jen rozmar. Ale já svého muže nemiluju, všechny ty výslechy, kontroly a nepravdivá osočování ve mně všechny city udusily. Bráním se jeho dotykům, naskakuje mi husí kůže, nikdy mi neublížil, nenaléhal, vždy vyčkával až ho k sobě pustím, ale mně už to prostě nejde. Tvrdí, že se to spraví, chce to jen čas.
A miluju já vůbec toho druhého? Když jsem s ním, je mi dobře, jsem uvolněná, jsem to já. On mě miluje, to vím, protože to, co on je schopen udělat jen proto, aby mě jen na 5 minut viděl, mluví za sebe. Pak ale přijdu domů a začne kolotoč přesvědčování mého muže a nastupují mé pochybnosti. Už jsem na tom tak, že toho druhého začínám jakoby připravovat na rozchod, mám vždycky ale velký knedlík v krku a touhu křičet, že to ale takhle nechci! Kdyby to jen šlo, přála bych si se pomátnout, nic nevnímat a být zavřená jen ve svém vnitřním světě, nic neřešit, byla by to velká úleva...
0x
Nebudu opakovat to, co již řekli moudří rádcové nademnou, jen snad - vyhrožuje, že Vám vezme syna? V tom případě se tvrdě braňte a u případného soudu použijte kolegy z práce jako svědky, kteří dosvědčí, jak Vás přepadával v práci, vyvolávat Vám atd.
Hlavně zanechte řečí, že by se to ještě dalo zachránit a co jste udělala špatně (co chcete proboha zachraňovat? vztah s člověkem, co Vás vydírá, ponižuje, trápí?).
Pokud s tím sama něco neuděláte, stále budete mít takový super "život", jako máte doteď. A lidí, co začínají po 40, i po 50, jsou mraky. Neříkám tomu pohodlnost, podle mne se bojíte něco změnit. Jenže - když něco nezměníte, samo od sebe to nepřijde.
0x
Ano, pokud neutečete, budete muset zůstat poslušná na vždy. Navíc až tahle akutní situace odezní a on vás zase bude mít jistou, možná vám ještě bude do neomrzení otloukat o nos, co jste provedla. Možná bude jeho žárlení, přepadovky a dohled ještě horší, protože on už má preceneds, vždyť, když jste ho byla schopná pdvést jednou, proč byste to neudělala znova. Takhle už bude mít navíc pro svoje hrozné chování opodstatnění a navíc to ještě hodí na vás, že si za to můžete sama. Na to, že vás k té nevěřě vlastně dohnal on, na to ani nevzpomene. Chápu, že vám záleží na synovi, vaše situce je těžká. Ale i tak bych vzala nohy na ramena a utíkala. Syn je pro něj taky dobrá zástěrka, aby vás mohl vydírat. Nenechte se. Znám to ze zkušenosti, ne své vlastní, ale mě velmi blízkého člověka. Ta paní neutekla tehdy a pak už se k tomu nikdy neodvážila. Celkem dost nakonec rezignovala na život, dříve tak společenská žena, je z ní troska, které nezáleží na tom jak vypadá a která už raději ani nikoho nechce vidět...
0x
Je zvláštní, že k rozhodnutí rozchodu jste přišla až teď, když jste si "nabrnkala" nového amanta. Přece jste mohla odejít dávno, a také mít dítě dřív s někým jiným. Píšete, že když jste spolu chodili a byli krátce spolu, že jste se ve společnosti neprojevovala a manžel byl ten, který se o zábavu postaral za Vás. Proč jste se již tenkrát nezapojila a neprojevila se ve společnosti při zábavě? Není to náhodou tím, že Vám to tak vyhovovalo? Nyní máte dítě a chcete rozbít rodinu? Nečetla jsem závažný důvod, který by k tomu vedl, jen to, že manžel žárlí. Nedávala jste mu k tomu příčinu? Podle mně Vám toho trpí dost a předpokládám, že v novém vztahu se bude historie opakovat. Měla jste všechno, mimo svobodu? Ale tak to je, už nemáte nikde psáno "svobodná", ale "vdaná" a s tím je spojeno, jakési omezení na jednoho partnera, kterému jste slíbila věrnost, či ne? No, rozhodněte se, jak myslíte, máte zde názorů a rad hodně. Myslím, že si vyberete stejně takovou, která lahodí Vašemu uchu. - pt
0x
Spěcháte někam? Zkuste mu dát svoje podmínky a teprve pokud je poruší, nebo nebude chtít dodržovat, odejděte! Svobodu bych za partnera taky nevyměnil. Ta je nadevše. Ač vdané či ženatí, stále jsme svobodné bytosti a měli bysme se tak cítit a chovat. Rozumný chlap. který miluje vás, bude milovat i vaše dítě.
"ringo" jste si zcela jistý svým tvrzením, Já ne. Vdané, či ženatí vstoupili dobrovolně do svazku manželského a z toho plyne nějaká zodpovědnost. Rozumíme si? - pt
Asi ne... chápejte: Ač ženat, jsem svobodný člověk. Nemůže mě žena omezovat v mé svobodné vůli. Samozřejmně pokud je svazek v pohodě, vychází si lidi vstříci, ale pořád mám svobodu ve svém rozhodování. Třeba se můžu rozvést, nebo být nevěrný, nebo naopak. Prostě nejsem povinnen poslouchat a rozhodovat se dle cizí vůle či zvůle.
Akorát už nerozhodujete kolikrát sám za sebe, ale za vás dva, a to je rozdíl. Samozřejmě, že nějaká svoboda by ve vztahu zůstat měla, nejste povinnen říit se podle cizí vůle, ale vyznívá to v tom smyslu "dělám si, co já chci, a nikdo mi to toho nemá co kecat".
To mi v manželství nepřijde moc fajn...
doplněno 07.08.12 17:44: To jsem ráda
Už si rozumíme
Ne, ne, tak jsem to určitě nemyslel. Svobodu chápu v tomto případě jako svobodu v rozhodování se sebou samotným. Rodina, nebo partner se samozřejmně musí ctít a dělat kompromisi, ale pokud mi např. žena poručí že tuto košili už si na sebe nevezmu, mám svobodu se rozhodnout. Buď ji poslat někam, nebo poslechnout. Rozdíl je, když mi řekne že je stará a nesluší mi a doporučila by mi jinou. Pak kašlu na svou svobodu a rád si nechám poradit. Prostě vždy rozhoduju za sebe já sám, nenechám si do toho kecat. Něco jiného je to s dětmi. Jasně že když budu na výletě a budu mít chuť sednout tamhle na pivko, tak to nejde, neboť děti mají většinou přednost.
0x
Dobrý den,
je mi líto, že jste se dostala do takové životní situace a chtěl bych Vám nějak pomoct. A napadá mě jedna věc, která by Vám mohla pomoct. Stáhněte si film, na který je níže odkaz a prosím, dodívejte se až do konce. Není to přesně Vaše životní situace, ale zkuste pobrat inspiraci. Nic není nemožné.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.