Mám strach, ale nemám k němu důvod - proč?

Obávám se, že ti nezbyde nic jiného, než to prostě přertpět. Jistě to bude nepříjemná situace, ale rozhodně to není konec světa a nějaký vééélký závažný problém. Postav se k tomu čelem a naučíš se zodpovědnosti za půjčené věci, protože, ať se ti to líbí, nebo ne, stan jste se půjčily vy a tak jste za něj taky zodpovědné, bohužel.

Stůj proti tomu se vztyčenou hlavou a upřímně se omluv, ona upřímná omluva zmůže hodně. Pokud ti kamarádka něco vyčte, řekni, že tě to mrzí. V žádném případě nezačíněj "...ale já jsem to nebyla, to oni..." a podobně. Vypadalo by to, že se snažíš vykroutit. Nicméně, pokud by rodiče nebo kamarádka požadovali peníze za stan, nechala bych to zaplatit toho, kdo ho zničil.

On ten zip zapnout jde, to je bez problémů, jenom už to není jako předtím.
Taky bych řekla, že mi nezbyde nic jiného než to vydržet. Musím se s tím nějak poprat, alespoň posbírám zkušenosti. Pro příště - já už stan nepůjčuji. Když se něco pokazí, a i když za to třeba nemůžu, je s tím hora starostí. Vlastně jsem celý zbytek července nedělala nic jiného než řešila rozbitý zip.
Je mi líto, že jsem kamarádku vlastně takhle zklamala, že nedokážu něco ohlídat, ale svým způsobem jsem tomu zabránit nemohla, když to nebylo úmyslné. Takové věci k životu patří a i když z toho mám trauma, kvůli tomu se svět neboří, to máte pravdu.

Děkuji za podporu, musela jsem se někomu svěřit a vypsat se z toho. Deprese jsem se sice nijak víc nezbavila, ale už se necítím tak provinile.

Tak pokud to jakžtakž funguje, tak si myslím, že se to nakonec urovná Kamarádka třeba bude chvíli naštvaná - já bych byla taky, kdo ne, že - ale tak to prostě bývá. Rozhodně se ale omluv na návštěvě, případně pak kamarádce osobně, ale dále už bych kolem kamarádky neskákala a neustále se jí neomlouvala.

Zase ale nedělej, že se to nikdy nestalo, prostě, byla to chybka, ale život jde dál. Jak říkáš, je to zkušenost, doufám, že poučná Já si půjčuji věci jen od opravdu dobrých přátel a příteli (a naopak půjčuji jen těmto), a s vědomím, že pokud se věci něco stane, jsem připravená ji zaplatit apod.

Dobrý den.

Jen doplním. Bohužel, je pravda, že jste to sice nezavinila, ale stan jste si půjčila, jste tedy za něj zodpovědná. Berte to jako poučení a nepůjčujte si drahé věci od známých nebo příbuzných. Vždy se může něco stát. Já dávám přednost půjčovná. J e to sice dražší, ale pro případ poškození se platí pojistné. Držím palce, ať to ustojíte. Věřím, že rodina Vaší kamarádky Vám odpustí. Přiznejte vinu a omluvte se. Zeptejte se jich, jak jim škodu můžete vynahradit.

Děkuji vám všem, jste moc hodní. Potřebovala jsem se z toho vypsat. Je mi o něco lépe, ale ten špatný pocit mě neopouští.
Je ale pravda, že jsou mnohem horší věci a nejde o život. Musím to brát tak, že už to nezměním, co se stalo, stalo se a bohužel - příště už snad takové starosti mít nebudu. Děkuji.

Lucimera, to, co teď prožíváš, to není deprese. Je to prostě jen obava, protože víš, že tě čeká něco nepříjemného. Teš se na neděli večer, to už budeš mít všechno za sebou - ať už dobře, nebo špatně... Napadá mě, co kdyby jste se vy, co jste ve stanu byli, složili a každý dal třeba po stovce...

Deprese je opravdu něco jiného a tu léčí psychiatr. Myslím si, že s tímto "problémem" by se ti doktor obvoďák nejspíše vysmál.

Takže držím pěsti, zhluboka nadechnout... a... v neděli už to budeš mít za sebou.

V nadpisu píšeš "ale nemám k němu důvod" - ale máš. Očekáváš nějakou konfliktní situaci a tvé tělo přirozeně reaguje a na tento konflikt se připravuje.