Dobrý podvečer,
na začátku července jsem byla na táboře, spali jsme týden pod stany. Já a moje dvě kamarádky jsme si od jedné naší společné kamarádky a její rodiny půjčili stan. Na táboře nás bylo hodně, a jednou jsme se rozhodli, že si půjdeme zahrát flašku. Venku jsme být nechtěli, bylo chladno, tak jsme chtěli do stanu. Vybrali jsme ten náš, ten půjčený, a šlo nás asi 8 lidí. Byl docela velký, bez problémů bysme se tam vešli. Problém nastal ve chvíli, kdy si kamarád před vchodem do ložnice ve stanu sundával holinku, nechtěně spadnul a roztrhl celý zip u vchodu do ložnice. Naštěstí se našel obětavý jedinec, který nám to provizorně spravil, abychom nespali s otevřeným vchodem a umožnili vstup různé havěti, ale jak už jsem zmínila - problém nastal v tom, že stan není náš.
Kamarádka, od které jsme si stan půjčili, chtěla nechat zip spravit, tak s ním kamarád byl v opravně, ale tam mu řekli, že to bohužel spravit nepůjde. Kamarádka z toho moc nadšená nebyla, asi byla pěkně naštvaná a stejně tak i celá její rodina, které stan patří.
V neděli ho půjdu vrátit, samozřejmě s lahví vína a nějakou čokoládou za půjčení a zároveň i jako malou omluvu. Ale mám z té neděle takovou trému, opravdový strach, jak se bude kamarádka tvářit, jestli mi něco vyčte, jestli bude naštvaná...Jistěže má právo být naštvaná, to jí neupírám, to já bych byla taky, kdybych někomu půjčila stan a on mi na něm něco rozbil.
Ale mám z toho opravdu trému, ale přitom jsem to vůbec nebyla já, kdo stan rozbil a tolik se bojím!
Kdykoliv si na ten stan nějakým způsobem vzpomenu, opět si připomenu tu hroznou trému. Když něco dlouho dělám, tak na to rychle zapomenu, ale pak jako blesk z čistého nebe si na to zase vzpomenu a mám hroznou depresi, už asi druhý den.
K lékaři jít nechci, co by mi na to asi tak řekl?
Jediné, co mě teď napadá jako vhodné řešení, je čekat do neděle a prostě to nějak přetrpět. Pak už se mi snad uleví.
Co byste mi poradili? Máte nějaké zkušenosti s depresí a strachem z něčeho, za co vlastně skoro nemůžete? Prosím, poraďte mi, jsem zoufalá.
3x
Obávám se, že ti nezbyde nic jiného, než to prostě přertpět. Jistě to bude nepříjemná situace, ale rozhodně to není konec světa a nějaký vééélký závažný problém. Postav se k tomu čelem a naučíš se zodpovědnosti za půjčené věci, protože, ať se ti to líbí, nebo ne, stan jste se půjčily vy a tak jste za něj taky zodpovědné, bohužel.
Stůj proti tomu se vztyčenou hlavou a upřímně se omluv, ona upřímná omluva zmůže hodně. Pokud ti kamarádka něco vyčte, řekni, že tě to mrzí. V žádném případě nezačíněj "...ale já jsem to nebyla, to oni..." a podobně. Vypadalo by to, že se snažíš vykroutit. Nicméně, pokud by rodiče nebo kamarádka požadovali peníze za stan, nechala bych to zaplatit toho, kdo ho zničil.
On ten zip zapnout jde, to je bez problémů, jenom už to není jako předtím.
Taky bych řekla, že mi nezbyde nic jiného než to vydržet. Musím se s tím nějak poprat, alespoň posbírám zkušenosti. Pro příště - já už stan nepůjčuji. Když se něco pokazí, a i když za to třeba nemůžu, je s tím hora starostí. Vlastně jsem celý zbytek července nedělala nic jiného než řešila rozbitý zip.
Je mi líto, že jsem kamarádku vlastně takhle zklamala, že nedokážu něco ohlídat, ale svým způsobem jsem tomu zabránit nemohla, když to nebylo úmyslné. Takové věci k životu patří a i když z toho mám trauma, kvůli tomu se svět neboří, to máte pravdu.
Děkuji za podporu, musela jsem se někomu svěřit a vypsat se z toho. Deprese jsem se sice nijak víc nezbavila, ale už se necítím tak provinile.
Tak pokud to jakžtakž funguje, tak si myslím, že se to nakonec urovná
Kamarádka třeba bude chvíli naštvaná - já bych byla taky, kdo ne, že - ale tak to prostě bývá. Rozhodně se ale omluv na návštěvě, případně pak kamarádce osobně, ale dále už bych kolem kamarádky neskákala a neustále se jí neomlouvala.
Zase ale nedělej, že se to nikdy nestalo, prostě, byla to chybka, ale život jde dál. Jak říkáš, je to zkušenost, doufám, že poučná Já si půjčuji věci jen od opravdu dobrých přátel a příteli (a naopak půjčuji jen těmto), a s vědomím, že pokud se věci něco stane, jsem připravená ji zaplatit apod.
1x
Dobrý den.
Jen doplním. Bohužel, je pravda, že jste to sice nezavinila, ale stan jste si půjčila, jste tedy za něj zodpovědná. Berte to jako poučení a nepůjčujte si drahé věci od známých nebo příbuzných. Vždy se může něco stát. Já dávám přednost půjčovná. J e to sice dražší, ale pro případ poškození se platí pojistné. Držím palce, ať to ustojíte. Věřím, že rodina Vaší kamarádky Vám odpustí. Přiznejte vinu a omluvte se. Zeptejte se jich, jak jim škodu můžete vynahradit.
0x
Zdravím. Milá Luci, snad každý člověk někdy zažil strach, který popisuješ. Jsou to prostě obavy z nepříjemné situace a z možných následků. Ten pocit Tě opustí, až to budeš mít za sebou. Opadne to z Tebe. Teď se to snaž potlačit. Podívej se, takováto nehoda se může stát. Nebyl to ničí úmysl poškodit půjčenou věc. Ale není to nic, co by nešlo napravit. Nejde přece o život. Vezmi si, kolik je na světě neštěstí, které nejdou třeba již napravit, ani zvrátit a jsou mnohem horší, než rozbitý stan. Takže buď v klidu. Omluva a rozumná dohoda o náhradě škody je jistě mezi rozumnými lidmi možná. Určitě kamarádka i její rodiče poznají, že je Ti to moc líto a jistě se vám podaří tuto věc dořešit v klidu ke spokojenosti všech. Vím, že se cítíš provinile a ty obavy prostě cítíš, ale ber to s nadhledem. Co se stalo, stalo se. Neboj se a nemysli na to nepřetržitě. Dopadne to dobře, uvidíš. Je to věc, která se dá řešit a dohodnout se.
Děkuji vám všem, jste moc hodní. Potřebovala jsem se z toho vypsat. Je mi o něco lépe, ale ten špatný pocit mě neopouští.
Je ale pravda, že jsou mnohem horší věci a nejde o život. Musím to brát tak, že už to nezměním, co se stalo, stalo se a bohužel - příště už snad takové starosti mít nebudu. Děkuji.
0x
Lucimera, to, co teď prožíváš, to není deprese. Je to prostě jen obava, protože víš, že tě čeká něco nepříjemného. Teš se na neděli večer, to už budeš mít všechno za sebou - ať už dobře, nebo špatně... Napadá mě, co kdyby jste se vy, co jste ve stanu byli, složili a každý dal třeba po stovce...
Deprese je opravdu něco jiného a tu léčí psychiatr. Myslím si, že s tímto "problémem" by se ti doktor obvoďák nejspíše vysmál.
Takže držím pěsti, zhluboka nadechnout... a... v neděli už to budeš mít za sebou.
doplněno 02.08.12 20:23:V nadpisu píšeš "ale nemám k němu důvod" - ale máš. Očekáváš nějakou konfliktní situaci a tvé tělo přirozeně reaguje a na tento konflikt se připravuje.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.