Jaká nastavit pravidla vs bydlení u rodičů

Žila jsem pod jednou střechou s manželovými rodiči přes 30 let. S tchyní vlastně žiji stále, tchán již zemřel. A mohu říci, že bych to už nikdy neudělala.

Manžel byl sám, bráška mu zemřel jako mimi a další děti už po těžké psychické nemoci tchyně nepřišly. Tak se na něj rodiče upnuli tou největší láskou, byl to jediné, pro co žili. Proto, když jsme s chlapcem už dlouho chodili a začalo se mluvit o svatbě, rodiče i on pořád připomínali: TADY, TADY! Byla jsem zamilovaná a hloupá zároveň, a tak jsem kývla. Postavili jsme si na domku patro, takže jsme měli své bydlení včetně příslušenství. Je pravda, že nám rodiče dost finančně přispěli.

Jenže nastala úskalí. Tchýně byla dost zvědavá, když jsme nebyli doma, chodila nahoru, lezla mi do skříní, prohlížela věci a pak jsem občas s údivem vyslechla, že ten 3 foch od shora nemám srovnaný jak se patří. Nebo proč mám ten kastrol s omáčkou na sporáku a nedám si to do lednice. Nikdy jsem se s takovým nesetkala a mrzelo mě to. Kdyby aspoň mlčela, když už se tam hrabala, ale ona ne.

Když přišly děti, bylo to ještě horší. Neustále mi s nimi chtěla pomáhat, koupat je, krmit, sama jsem nemohla skoro nic. Pořád chodila k nám nahoru, nikdy neklepala, zjevila se jako duch s tím, že se jde podívat, zda miminko něco nepotřebuje. Nestyděla se vpadnout do ložnice, když už jsme leželi. Omlouvám jí ale tím, že jí ta dvě vnouata od nás byla vším. Jiná už mít nemohla.

Ano, přistavěli jsme si u nich, přesto jsem si tam pořád připadala jsko cizí a ona jako majitelka.

Tchán - to byla zas taková hlava rodu. Co on řekl, to muselo platit, tím se museli všichni řídit. Nikdo nesměl mít jiný názor. Za horkého léta jsme se s manželem chtěli jet vykoupat, tchán prohlásil, že musíme přivézt seno domů, začíná se to v dálce mračit. Z koupání nebylo nic, celé odpoledne se hrabalo a vozilo seno, podávalo na půdu. Až večer jsme dostali volno. Teprve pak jsme mohli skočit na kola a jet se k rybníku schladit. Pravdou ale je to, že jsme dostávali vejce, občas králíka a řeči kolem toho byly jen někdy. /Když jsme se nechtěli podřídit/. A pokud tchán něco dal, vyžadoval veliké díky a vděk. A protože jsem to věděla, nedokázala jsem to ze sebe vymačkat. Natruc!

Proto bych Vám chtěla z dlouholeté zkušenosti říci: sežeňte si někde bydlení, třeba jen garsonku a budete svou paní. Co si uvaříte, jak si uklidíte - Vám nikdo nebude hodnotit. I když budete mít s rodiči dohody ohledně placení, ohledně úklidu, používání věcí a místností, stejně časem něco rupne a bude tu hádka. Věřte mi, i když jsem se snažila sebevíc, někdy jsem to neustála. Dlouho jsem držela pusu a pak to najednou bouchlo.

Naše dvě děti už mají dávno své rodiny a žijí samy, bez nás i bez druhých rodičů. Tak je to nejlepší. Mladí se otrkají, naučí se sami rozhodovat o financích, o dětech, o volném čase a nikdo jim do toho nebude dávat rozumy. Na stará kolena žijeme sami, ale podle toho, co jsme zažili s mužem my, dávám dětem za pravdu. Jsou dospělí a nikdo jim rady dávat nemusí.

Zařiďte se sami, nic lepšího Vám poradit nemohu. To, co se dneska zdá bezvadné, za rok, za dva, může být úplně jiné. A na co trápit sebe i rodiče? Jsme jenom lidi, každý z nás může mít jiný názor a při soužití dvou generací to většinou dobře nedopadá. Vím, co mluvím - bože, už 37 let. Jaga.

Vše muselo být, jak rodiče rozhodli. Z rostlin na zahradě uznávali jen dvě - brambory a řepu. Když jsem si bez jejich vědomí koupila v zahradnictví nádherný rododendron, musela jsem ho prodat známým, u nás na něj nebylo místo /jen brambory a řepa/.

Když jsem si před okna zasadila roztomilý jehličnánek /za ta léta samozřejmě vyrostl/, manžel ho na neustálé stížnosti tchýně porazil - prý nevidí na cestu, kdo jde, případně, kdo zvoní u vrátek.

Prostě - za ty roky už jsem smířlivá, tchýně je dementní, je jí 87 let a peru na ní pomočené a pokálené povlečení. Co si na ní vezmu? Přece nebudu trápit starého zpitomělého člověka. Nemluvím o tom, to jen tady jsem se rozkecala. ALE JE TO POŘÁD VE MNĚ!

A když se nám nelíbilo, že k nám chodí bez klepání či se hrabe ve věcech, jen urputně odpověděla: ALE JÁ JSEM TADY DOMA!

Ano, pomohli nám, přesto nikdy nepochopili, že nahoře JSME DOMA MY! Stálo to prostě na jejich domku, takže jejich bylo všechno a my byli jen jakoby nájemníci. Kteří museli držet pusu a krok. Kteří museli být pokaždé k dispozici, když se něco dělalo. A proto opravdu jít tam, kde budete svou paní, kde se Vám nikdo nebude hrabat ve věcech, ochutnávat tajně Vaši polívku a...

Budete-li se podílet na poplatcích a přesně tak, jak se domluvíte, pak máte v první řadě právo na soukromí. Takže ve vší slušnosti oznamte, že si budete hospodařit a žít po svém. Rodiče vám nebudou zasahovat do věcí, které se týkají jen vašeho vztahu a pouze vás dvou. A budou respektovat vaše soukromí a brát na vás ohled v tomto směru (tzn. klepat při vstupu k vám do pokoje, nešmejdit vám v pokoji, když nejste doma, nemluvit vám do věcí, které se nikoho jiného netýkají, neříkat vám, co máte dělat atd.)... Prostě vás nechají žít svůj vlastní život a nebudou vám do něho strkat nos a všímat si vás víc, než je vám milé. Trvejte na oboustranném respektu, pokud máte žít pod jednou střechou a máte spolu vycházet. Vy budete respektovat je, oni zase vás. A pokud náhodou dojde k výměně názorů, vždy budete hledat cestu pro kompromis.

Pokud již máte jednou za sebou soužití s rodiči partnera a jeho rodiče s vámi myslím, že by se obě strany měly snažit vyvarovat se chyb, které toto soužití již jednou ukončilo. Budete muset brát do úvahy fakt, že jeho rodiče jsou tam doma. A pokud vás přijmou pod svojí střechu opět, ať vám poví, jak si to představují a vy povězte, jak si to představujete vy. Uvidíte z komunikace, do jaké míry je domluva možná. Ono je to všechno jen o vzájemné toleranci a respektu. Vy se z nějakého důvodu k rodičům partnera potřebujete přestěhovat a oni vám to z nějakého důvodu chtějí umožnit. Takže bez patřičné domluvy nepůjde řešit nikdy nic a musí se snažit obě strany, aby spolu vycházely co nejlépe. Přeji vám, aby tentokrát toto soužití vyšlo lépe, než poprvé.

Placení všeho možného je potřeba přesně domluvit:

- pokud nemáte oddělené měřiče na spotřebu vody, plynu, elektriky apod., stanovte jak se budete na platbách podílet

- stanovte kolik jim budete platit nájem

- jak se budete podílet na placení věcí, ze kterých budou mít prospěch všichni : např. mycí prostředky na podlahu atd.

Domluvte se, jak bude probíhat užívání společných věcí a prostor:

- kuchyň, obývák atd. ... pokud budete sdílet kuchyň, dohodněte se, zda budete nakupovat potraviny společně a dělit se o účty, nebo zda si rozdělíte poličky v lednici a každý si budete kupovat každý pár sám (to mi přijde ideálnější, přejde se výčitkám, že někdo někomu něco snědl, někdo víc jí atd.)

- pokud sdílíte koupelnu, dohodněte se, kdy kdo ráno vstáváte a vypravujete se do práce - není příjemné, když někdo ráno vstává a spěchá do práce a má zdržení jen proto, že se nedostane do koupelny

- v koupelce se zase dohodněte, jestli si každý budete kupovat svou kosmetiky (vč. šamponů apod.), nebo sdílet

- řekněte si, že pokud bude někdo někoho jakkoli rušit, narovinu si to řeknete

- pokud je to dům se zahradou, domluvte se, jaké z prací na ní převezmete (sekání apod.)

No a samozřejmě nebuďte moc hluční a nedělejte nic, o čem si myslíte, že by to mohlo vadit

Zřejmě už víte čeho se budete muset vyvarovat, co vám vadilo, nebo vadilo vašim rodičům -proč jste prvně odešli- chtěli jste zřejmě do svého...ale pak jste zjistili, že to finančně neutáhnete .

Rodiče vám nyní nabídli abyste se vrátili, ale nebude to vůbec jednoduché - raděj bych měla jednu místnost někde než se cítit jako vetřelec - nevím zda budte schopni se přizpůsobit jejich požadavkům- zpočátku zřejmě vám dají najevo, že rádi pomohou,ale budou čekat vděk - jak dlouho vás to bude bavit?

Budete se chtít jít někam pobavit a věřte, že to budete mít na talíři- často možná uslyšíte- tak my vás tu živíme a nacháme bydlet a vy se někde couráte a utrácíte. Není to snadné bydlet pod jednou střechou dvě generace .

Jedině jak píší kolegyně mít u nich vše své a vše si hradit, ale na to zřejmě nemáte - proto jste se vrátili- takže budete muset denně lecos překousnout a možná to nedopadne dobře.

Třeba to vidím černě já -ale já bych se nevracela .Víte nejde o to přežít- život se má ŽÍT.

Vracíte se k rodičům partnera (je jejich dobrá vůle, že Vás u sebe nechají bydlet), proto byste měli dodržovat všechna pravidla, která nastaví oni.

Pokud by rodiče nechtěli řešit, kdo/kdy/jak/za jakých podmínek využívá společné prostory, měli byste to navrhnout Vy.

A nebylo by od věci řídit se rčením "Dobré účty dělají dobré přátele" - tedy vlastní vodoměr, elektromě, plynoměr a vše včas hradit.

Je od vás moc pěkné, že jste se rozhodla pomáhat rodičům přítele jak ekonomicky, tak při údržbě domu a zahrady. Samozřejmě časem dojde i na osobní pomoc při osobní hygieně, vaření, úklidu bytu, atd. Jistě je to potěší a spory vyhlédávat nebudou. Taková obětavost není samozřejmostí.

Souhlasím s Ivzez - jdeš bydlet k rodičům - - ty si žádná pravidla diktovat nebudeš. Veškerá pravidla stanoví oni a můžou je v průběhu soužití jakkoli měnit. Pokud ti nebudou vyhovovat, musíš se odstěhovat pryč, je to jejich bydlení a tebe s přítelem berou jen na milost. Takhle to fungovalo tisíciletí, funguje dnes a ještě drahný pátek fungovat bude. Pokud vlastním nemovitost a někdo u mě chce bydlet, musí dodržovat moje pravidla.