Pocit že na mě nikomu nezáleží

Znám, znám. Kamarádka se cítila často ukřivděná, věčně se vším nespokojená, všichni měli víc peněz, chytřejší děti, hodnějšího manžela, lepší auto, v krámě dostali lepší maso než ona. Prostě chorobný stěžovatel, který na všem našel hnidy. A pak naříkala a brečela.

A pomohlo jedině jí pořádně vynadat a zaklepat s ní. Ať si považuje toho, co má, manžel, SŠ profesor je moc prima, doma se vším pomůže, dovede i dort upéct a nazdobit. Děti jsou úplně normální, syn SŠ, dcera dokonce zvěrolékařka. A lepší maso dostane příště zase ona.Prostě i takoví lidé existují, nevědí, co vlastně chtějí a neustále skuhrají a pláčí. Proč? Kéž by některá jiná měla rodinu, jako moje kamarádka. Ta by si jí, panečku, vážila.

Takže žádné nářky, žádné bulení, každý máme holt něco a určitě na tom nejste tak nejhůř. A když si pak začnete stěžovat před někým, kdo je na tom hůř než Vy, nedivte se, že Vás nepochopí, ale dostanete navíc vynadáno. Oprávněně. Jaga.

To víš, že známe. Ale na druhou stranu - ono to dost často funguje tak, že když někomu vynadáš, tak on přehodnotí situaci a získá na daný problém úplně jiný pohled. Záleží ovšem na konkrétní situaci a na způsobu toho "vynadání".

A já zase říkám, když si chce někdo poplakat, ať si klidně zapláče. Ať čas od času ze sebe dostane to, co ho třeba tíží a trápí. Uleví se mu a je to lepší, než to dusit donekonečna v sobě. Někdy člověk potřebuje jen posluchače a vymluvit se. Umění naslouchat druhým a projevit účast a vlídnost, někdy dokáže druhému opravdu pomoci víc, než odpálkování a nerudnost. Jasně, každý má svých starostí dost, ale každý jsme jiný a vyrovnáváme se s nimi po svém. Avšak podpořit druhého vlídným slovem a vyjádřit pochopení, nás nic nestojí. Když si někdo potřebuje postěžovat a vyplakat se, měl by mít na blízku někoho, kdo ho podrží a nastaví mu občas "své rameno". Jen můj názor.