Pocit že na mě nikomu nezáleží

To víš, že známe. Ale na druhou stranu - ono to dost často funguje tak, že když někomu vynadáš, tak on přehodnotí situaci a získá na daný problém úplně jiný pohled. Záleží ovšem na konkrétní situaci a na způsobu toho "vynadání".

Znám, znám. Kamarádka se cítila často ukřivděná, věčně se vším nespokojená, všichni měli víc peněz, chytřejší děti, hodnějšího manžela, lepší auto, v krámě dostali lepší maso než ona. Prostě chorobný stěžovatel, který na všem našel hnidy. A pak naříkala a brečela.

A pomohlo jedině jí pořádně vynadat a zaklepat s ní. Ať si považuje toho, co má, manžel, SŠ profesor je moc prima, doma se vším pomůže, dovede i dort upéct a nazdobit. Děti jsou úplně normální, syn SŠ, dcera dokonce zvěrolékařka. A lepší maso dostane příště zase ona.Prostě i takoví lidé existují, nevědí, co vlastně chtějí a neustále skuhrají a pláčí. Proč? Kéž by některá jiná měla rodinu, jako moje kamarádka. Ta by si jí, panečku, vážila.

Takže žádné nářky, žádné bulení, každý máme holt něco a určitě na tom nejste tak nejhůř. A když si pak začnete stěžovat před někým, kdo je na tom hůř než Vy, nedivte se, že Vás nepochopí, ale dostanete navíc vynadáno. Oprávněně. Jaga.

A já zase říkám, když si chce někdo poplakat, ať si klidně zapláče. Ať čas od času ze sebe dostane to, co ho třeba tíží a trápí. Uleví se mu a je to lepší, než to dusit donekonečna v sobě. Někdy člověk potřebuje jen posluchače a vymluvit se. Umění naslouchat druhým a projevit účast a vlídnost, někdy dokáže druhému opravdu pomoci víc, než odpálkování a nerudnost. Jasně, každý má svých starostí dost, ale každý jsme jiný a vyrovnáváme se s nimi po svém. Avšak podpořit druhého vlídným slovem a vyjádřit pochopení, nás nic nestojí. Když si někdo potřebuje postěžovat a vyplakat se, měl by mít na blízku někoho, kdo ho podrží a nastaví mu občas "své rameno". Jen můj názor.