Jak získat MOTIVACI k HUBNUTÍ?

Dobrý den,

Půjdu rovnou k věci, ovšem dopodrobna, abych vystihl vše potřebné. Je mi 18 a rád bych se zbavil svých cca 15-20 kg nadváhy, které mám už od ranného dětství. Mezi příčiny tehdy patřily jak genetické predispozice a léčba silného alergického astmatu kortikoidy, tak i rozmazlování sladkostmi (nemohu být příliš vděčný matce, že mě už od útlého dětství nevedla k ničemu, jako je střídmost, nebo zdravý životní styl, ale to jí asi nemohu mít příliš za zlé, neboť není příliš vzdělaná a nějaké lékařské poznatky jsou jí tudíž vesměs cizí) a z důvodu astmatu i vyhýbání se pohybu.

V průběhu několika posledních let se situace upravila, po užití jedné dávky Ventolinu mohu provozovat téměř jakýkoliv pohyb. Můj nynější problém je tudíž spíše organizačního a psychického rázu.

Chápu, jaké nevýhody může nadváha způsobovat. Dnes je to celkové zpomalení organismu, chronická únava a propady do deprese, za pár let to mohou být kardiovaskulární problémy, cukrovka, zhoršení dýchacích obtíží. Nevím, co je na tom pravdy, ale údajně rovněž nadváha značně urychluje stárnutí mozku.

-

A tím se dostáváme k problémům, které vedou k tomu, proč se tomu ještě ze všech sil nesnažím předcházet.

Rovněž chápu, že kromě pravidelného pohybu... bohužel, sloho "pravidelné" se mi poněkud příčí, protože studium na gymnáziu obnáší každý všední den strávit třetinu dne sezením v lavici a zbylou třetinu vyžaduje někdy trávit celou u PC nebo u psacího stolu a jindy vůbec, ale zase mám s PC spojené svoje zájmy, které nehodlám měnit (čtení knih, sledování filmů, hraní her a vyhledávání informací mě naplňuje; pokud bych se neměl věnovat tomuto typu zábavy a duševního rozvoje, pak pro mě nemá smysl nic), takže možnost nějaké pravidelnosti nehrozí... stejně jako možnost dostatečného spánku. Ale kromě toho pohybu chápu, že je důležitá i strava bohatá na živiny a chudá na kalorie, tudíž k hubnutí se musí člověk v podstatě "prožrat", ale zdravými potravinami.

Poněkud mě deprimuje, jak je hubnutí pomalý proces. A proto je mi rovněž jasné, že pouhá silná vůle nestačí, protože ta za chvíli odezní, a je nutno si vypěstovat návyk, ale ten nelze vypěstovat, pokud nemá člověk dostatečnou motivaci.

A tím se dostáváme k druhé části, k části psychické.

-

Je tedy několik faktorů, které jasně hovoří pro to, abych zhubnul a čím dříve, tím lépe.

Ale stále se nemohu rozhodnout, zda nepřevažují ty druhé, které hovoří proti. A těch je překvapivě hned několik. Nedivte se, prosím, proč dělám takovou vědu z něčeho, do čeho mnozí již šli a mnozí ještě půjdou téměř bez rozmyslu, protože viděli jen samé výhody. Upřímně, takovým lidem závidím. Často bývá jejich nejsilnější motivací touha po partnerovi, ale také po větším sociálním okruhu, po větším množství přátel a známých, po větším sebevědomí, po kariérním vzestupu... tady souvisí vše se vším. A zejména sexuální touha je jedna z nejsilnějších přirozených motivací. U mě je však výše uvedené spíše demotivující.

Pokusím se to sepsat co nejstručněji, jak budu umět, bohužel to jsou problémy, troufám si říci, sahající poměrně hluboko do podvědomí a jaksi prorostlé celou duší a zasahující do všech aspektů mého života... ale tento web je jeden z mála, kde se občas dozvím hodnotné informace, tak raději rozeberu vše, co považuji za potřebné zmínit.

1) Jak už jsem psal, některé věci, které ostatní silně motivují k hubnutí, u mě fungují opačně. Jedním z efektů toho, že člověk získá normální váhu, je obvykle to, že se stává přátelštějším, optimističtějším, otevřenějším. A to znamená, se více setkávat a více komunikovat s lidmi... větší sebevědomí bych uvítal, ačkoliv problém s extrémně nízkým sebevědomým řeším jen v tom ohledu, že jsem například nervózní, když mám mluvit před lidmi. Pokud by byl k dispozici nějaký efektivní prášek na uklidnění, který člověka nervozity zcela zbaví, vystačil bych si s ním.

Ale co se týká toho, být přátelský, otevřený a optimistický... to jsou věci, které už jsem zkoušel, a nevyplatily se. Nechtěl bych se k tomu uchylovat znovu. Nechci napsat, že nemám rád lidi, bohužel faktem je, že jsem již poměrně asociální jedinec. Někoho vyčerpává samota a uvolní se, odpočine si a pobaví se ve společnosti lidí. U mě to funguje naopak. Já jsem po většinu času šťastnější, když mám svůj klid, když jsem sám (což je problém, vzhledem k tomu, že bydlím s rodiči a sourozenci a každý den dojíždím do školy). Nejlépe se uvolním a odpočinu, když je kolem ticho a klid, pobavit a zabavit se dokážu sám u PC, a společnost lidí mě vyčerpává. Ale považuji to za jistý druh svobody. Nechtěl bych to měnit, nechtěl bych se stát závislým na společnosti jiných. Introverze, cynismus, realismus, to vše již jaksi považuji za součást svého vlastního já, a nechci se toho zbavit. Nechci se zbavit sám sebe. Pokud se má spolu se změnou fyzické schránky změnit i člověk v ní, pak pro mě hubnout nemá smysl.

Ani po partnerce netoužím, ačkoliv jsem nikdy žádnou neměl a už v ní raději ani nedoufám. Vím, že to možná vyzní trochu sobecky (ovšem, podíváme-li se na to z obou stran, tak už to tak sobecké nevychází), ale mně by se děvče hodilo teď, když jsem na tom zle. Ovšem, aby se někdo přiživoval na mém štěstí poté, co se ze zlé situace dostanu vlastním úsilím, o to opravdu nestojím. Já vím - až zhubnu, pravděpodobně budu mluvit jinak. Ale to já zrovna nechci. Můžeme zde mluvit o dětské umíněnosti a tvrdohlavosti, já zde mluvím o názorové konzistenci. Pokud se člověk opije, taky má v onom stavu třeba k alkoholu jiný postoj, než za střízliva, kdy se mu třeba snaží vyvarovat, protože je jinak člověkem rozumným. A nebo druhý den lituje, že se opil, a utratil tolik peněz kvůli krátkodobému prožitku. A podobně tady může člověk zhubnout, aby si konečně našel sexuálního partnera, a pak po dlouhém sexuálním půstu, bez jakýchkoliv zkušeností a tedy i opatrnosti a s naivní důvěrou získá například v lepším případě četné infekční choroby, v horším pak dítě a je tak uvržen do celoživotního otroctví... v každém případě pak lituje, že vůbec někdy začal hubnout. Tak to jsou modelové případy, kterým se chci vyvarovat, zejména proto, že znám sám sebe, a tak o sobě vím, že by nárůst sebevědomí a zájmu opačného pohlaví mohl ve mě velice rychle probudit značnou neopatrnost a nadšení z nových možností... a to já nechci.

2) A v neposlední řadě pak často uvažuji nad tím, zda již není příliš pozdě na to, abych na sobě nějak zapracoval... Přeci jen mám nadváhu od útlého dětství až dosud, organismus už si na tento stav pravděpodobně zvykl a sžil se s ním, takže o to větší úsilí bude hubnutí vyžadovat... navíc mozek již nepochybně o několik let předčasně zestárl, ostatní orgány také. V každém případě už jsem odsouzen ke kratšímu životu, než je průměr v populaci. Psychický vývoj člověka je plně dokončen okolo 25. roku věku. Pak už se nikam výrazněji mentálně neposouvá, navíc se začíná snižovat například schopnost učit se. Pokud je můj mozek předčasně zestárlý o 10 let, pak jsem toho dokončení vývoje dosáhl v 15 letech a schopnost učení klesá už pár let. Možná, že už na vysoké škole budu mít značné problémy a obávám se, že ji nedokončím. Tak nějak nevím, jestli má ještě cenu se snažit o nějaké hubnutí...

Já vím, že v 18 letech je tělo pořád ještě mladé. Ale přesto už je fyzický vývoj téměř dokončen. Já jsem si říkal, že je pozdě, už v 16 letech. Já vím, kdybych už tehdy začal a vytrval dosud, tak už bych dnes nějaké problémy s nadváhou možná neměl. Ale tak jako tak už jsem si se svojí nadváhou, astmatem a dalšími zdravotními problémy dost vytrpěl, a poznamenalo mě to doživotně. I kdybych začal už v těch 16 letech, už vždycky budu pozadu, co do sociálních dovedností, co do životních zkušeností, co do počtu přátel a známých, a tak bych mohl pokračovat... tak proč se ještě snažit, když už jsem stejně zaostal a nemám šanci dohnat, natož předehnat většinu ostatních. Pro ně už vždycky budu jen tlustý, introvertní a poraženecký. Nevidím jediný racionální důvod, proč by to tak ještě někdy mělo být jinak.

I kdybych nakrásně začal s hubnutím teď a na přijatelnou váhu, přijatelnou kondici a vzhled se dostal reálně dejme tomu za dva, za tři, za čtyři roky... stejně budu pořád oním asociálem, co má ovšem teď tu drzost, že se chce zařadit do společnosti krásných, štíhlých, většinových lid. To nebude bez následku. Bude se potýkat s problémy, až bude dávat najevo své nově nabyté sebevědomí. Bude se potýkat s nepříjemnostmi, které budou pramenit z toho, že lidé okolo něj na jeho novou povahu nebudou zvyklí. Bude ho to lákat, aby více vyrážel do společnosti, i se svými nulovými životními zkušenostmi a sociálními dovednostmi, a to jej přivede do četných nepříjemných, a možná i nebezpečných situací. Kdyby se na to hubnutí vykašlal a prostě už na něj doživotně rezignoval a zůstal navždy nesebevědomým, nemocným a osamoceným, všech těchto nepříjemností bude ušetřen. Měl začít dřív. Teď už je pozdě. Rád bych si tohle dokázal vyvrátit, ale nevím jak.

-

Abych to shrnul, mé problémy s motivací jsou tedy dvojího druhu. Ten první demotivuje přímo, protože ukazuje nevýhody získání normální váhy, přitažlivějšího vzhledu a lepší fyzické kondice. Ten druhý demotivuje nepřímo, spíše tím, že člověka naštve, jaké možnosti by už v této chvíli měl, kolik životních i jiných zkušeností a zážitků už by mohl mít za sebou, kolik přátel a známostí navíc už mohl mít, kdyby začal už o několik let dříve. Opět narážíme na onu názorovou konzistenci. A tak uvažuje, jestli teď už není snazší a v konečném důsledku i lepší, aby už vše nechal být a smířil se s tím, že zemře o několik, možná o pár desítek let dříve, než většina ostatních lidí, a že jej mnohem dříve čeká stáří, nemoci, neplnohodnotný život a invalidita. Ostatně, gympl budu mít za rok za sebou, pak bude následovat vysoká škola a já si vůbec nemohu být jist, kolik budu mít času, za to si mohu být jist, že po škole už mě čeká jen práce a pak už jen výše-zmíněné problémy a smrt...

Tedy, mým zásadním dotazem, nebo souborem dotazů, protože se stále chci zbavit zdravotních obtíží a v ideálním případě urychlit tělo i mysl:

Jak si vedle toho zachovat stejnou osobnost? Jak se zbavit psychických bariér? Jak se zbavit přesvědčení, že je pozdě začít? Jak se pojistit proti tomu, abych nakonec nemusel litovat, že jsem vůbec někdy začal hubnout?

A měl bych ještě pár dalších dotazů:

1) Jak moc důležitá je pravidelnost? V mojí situaci opravdu není příliš možná, zejména i proto, že špatně nesu jakékoliv náhlé změny a obtížně se s nimi vyrovnávám, tudíž by stačila jedna neočekávaná okolnost, a celý můj pravidelný režim by se snadno zhroutil jako domeček z karet; obávám se tudíž, že ani nemá smysl jej budovat.

2) Jak moc důležitý je při hubnutí dostatečný spánek? Dá se bez toho obejít, pokud budu dodržovat ostatní zásady, jako je nekalorická strava a dostatečný pohyb?

3) Jak moc mohou snahy o hubnutí překazit energetické nápoje? Přeci jen, s únavou z téměř nebo úplně probdělých nocí se dá žít, ale nedá se s ní třeba psát písemka...

4) Očekávám, že procesu hubnutí předchází zrychlení metabolismu. Mělo by zahrnovat jak urychlení fyzických, tak i mentálních procesů... jak velký vliv to bude mít na rychlost myšlení? Dá se to vyjádřit jednoduše v procentech, nebo je to složitější?

-

Na závěr se omlouvám, že jsem tohle neposlal rovnou kamsi na psychiatrii, ale tam už jsem byl, a taky párkrát u psychologa - ale jednak jsem měl vždy dojem, že mi neporadí nic, co bych si neporadil sám, a jednak byl opakovaně odmítnut můj návrh, že bych cokoliv posílal písemně, což považuji za daleko pohodlnější a méně bolestivou formu popisu problémů, než ústní konzultaci - takže jsem pomoc těchto typů odborníků nadále nevyhledával...

Děkuji za jakoukoliv radu.