LŽU pomoc!

Je těžké odpovědět. Myslím si, že byste měla navštívit psychiatra a léčit se. Chorobné lhaní je také nemoc, jako každá jiná.

Příteli bych řekla po pravdě, jak to s Vámi bylo. Když byste nechala přátele umřít apod., jen byste nabalovala další lži na ty staré a nikdy byste se z toho nedostala.

Bohužel, myslím si, že vztah s Vámi ukončí. Je to hrozně těžké ustát, hodně pěkného toho od Vás slyšel, na hodně věcí se těšil a najednou není nic. Kvůli Vaším lžím. Bude jistě hrozně zklamaný a je na něm, jak se zachová dál. Možná bude mít i obavy z toho, abyste mu nelhala i nadále.

Přesto všechno byste se už měla konečně od těch lží očistit a začít znovu s čistým štítem. Co řeknete, ať je pravda, i když bude třeba nepříjemná. Lékař Vám jistě pomůže ve Vašem úsilí.

Znala jsem chorobně lhavou paní. Ztroskotalo jí několik manželství, děti se od ní odvrátily, nikdo se s ní nepřátelí. Zkazila, co mohla a dožívá sama v koutku, opovrhovaná a nemilovaná. Proto se oprostěte od svých vylhaných představ, dokud je čas. Držím Vám palce. Jistě se to povede, máte za sebou úspěšně první krok - svou chybu si uvědomujete a snažíte se jí zbavit. Jaga.

Dobrý den. Uršulo, ono hodně záleží na tom, kolik je Vám let. Z mého pohledu máte prostě hodně bujnou fantazii. Vytvořila jste si svůj vlastní svět a tomu věříte. Je těžké oprostit se od toho, co je pravda a co lež. Myslím si, že když přítelovi vysvětlíte, že se Vám s tím vším snáze žije, že Vás to psychicky drželo nad vodou v těžkých chvílích, pochopí to a možná se tomu všemu co jste si v duchu "upravila" podle svých představ, časem zasměje. Snažte se všechno to, co jste si jen vymyslela, uskutečnit. Tancujte, choďte do sboru, věnujte se aktuálnímu dění...A najděte si kamarády, které jste si doposud jen představovala. Změňte věci nereálné, v reálné. Pak nebudete lhářka, ale člověk, který dokázal své sny změnit ve skutečnost. A příteli se nebojte přiznat pravdu. Věřím, že to pochopí a ocení více, než pokračování jakýchkoliv výmyslů. Každý si občas představuje věci lepší, než ve skutečnosti jsou. Jen tomu nesmí tolik podléhat a věřit. Myslím si, že tím Vaším "sněním" jste nikomu neublížila. Jen sama sobě. Představy se rozplynou, realita zůstává...Ale určitě to není nic tak zlého, zač by Vás musel někdo jakkoliv pranýřovat a odsuzovat. Vy potřebujete spíš to, aby Vás hlavně někdo pochopil správně a pomáhal Vám zvládat život bez těch snů...

Ne že bych (si) lhal a vymýšlel až v takovéhle míře, ale kolikrát jsou blbá témata hovoru nebo blbé otázky a na odpovědi nebo názoru v podstatě nezáleží (hlavně mně na tom nezáleží), takže je jedno, jestli se bude říkat pravda nebo ne. Když pro každou osobu budete mít speciální verzi své lži, taky si pořádně potrébujete paměť Do doby, než se kamarádi střetnou a budou mít protichůdné informace :D Nejvíc by mě asi držela na uzdě hrůza ze dne, kdy to nepůjde maskovat přidáním další lži a kdy se to všechno sesype. Každopádně s drahou polovičkou bych takovým stylem ani nezačínal, co kdybysme spolu náhodou chtěli strávit podstatnou část života.. nebyl by to moc dobrý začátek.

No, k řešení - asi bych to "odhalení" risknul spíše dřív než později.

Teď mi ještě došla jedna věc - sice vás plně chápu a rozumím, jen se mi zdá, že pro vás je tou základní pohnutkou snaha se začlenit a zalíbit ostatním. U mě to je proto, že prostě můžu. Nevím, nakolik budete ochotná slevit a vlastně o všechno přijít, možná by bylo jednodušší a schůdnější postupně začít s tím vším skutečně a doopravdy? Koníčky, aktivity a tak..

Jestli jste si sama uvědomila, že máte problém, který chcete vyřešit, musím vám doporučit odbornou pomoc. Nemyslím, že musí jít o psychiatra. Existují psychologické poradny nebo různé psychoterapie.

Ale dělejte to kvůli sobě!

Nebudete na tuto svízelnou situaci sama. Budete mít někoho, kdo vás podpoří, ať už přítel zareaguje jakkoliv.

Myslím, že byste mu měla říct, že jste mu lhala kvýli své psychické nouzi. Pokud vás taky miluje, tak by to měl ustát. Možná, že bude na začátku trochu naštvaný... Nevím.. Uvidíte, co napíšou ostatní.

Ahoj,

těžko radit, jak se zachovat k příteli.

Co bych ti ale poradila je navštívit psychologa. Na tom není nic ostudného, naopak vyhledat pomoc, když i potřebujeme, je umění. Můžeš navštívit i zdarma - na pojišťovnu.

Není třeba posílat každýho k psychologovi, já tam byla jednou a naposled. Sedla jsem si, a ona na mě zhurta tak proč jste sem přišla, co vám je? Povídám nic a odešla jsem. Nenapsala jsi kolik ti je let. Každý má svůj svět o kterém občas sní, já bych mohla psát romány, ale nikde to nevypravuju. Moc jsi se do toho vžila, začni nanovo s čistým štítem. Řekni přiteli, že mu musíš něco důležitého říct, a všechno mu řekni i to té rodinné tragédii. Jestli je rozumný tak to pochopí,a odpustí ti, a jestli ne tak půjde. Ty jsi najdeš jiného, ale tomu už nelži a nevyprávěj báchorky. Dalajláma řekl, uděláš-li chybu snaž se ji hned napravit. Pořád si to pamatuju. Tam je důležité to slůvko hned, protože čím déle to budeš odkládat tím to bude pro oba a hlavně pro tebe horší. To cos tu vyprávěla tu každý pochopil, proč by to nemohl pochopit tvůj přítel?

moc dobře to znám,jsem odmalička strašný samotář.Vždycky když mi je nejhůř,tak se uzavřu a dusím to v sobě.Tvářím se,že jsem happy a ready.Navenek to bohužel pro mě nepoznají ani ti nejbližší.Nechci jim přidělávat starosti,že jsem neštastná a,že můj život není,tak v pohodě jak se zdá a jak by si ho představovali a přáli mi Ti ,kteří mě mají doopravdy rádi a záleží jim na mě.To že jim vědomě neříkám pravdu jim ale svým způsobem hrozně ubližuji.Protože když pravda výjde najevo (a výjde vždycky) je to mnohonásobně horší,než kdyžby o mých problémech věděli a mohli na ně být připravení. Tak stejně sis vybudovala svůj svět a své neúspěchy a "slabost" si kompenzuješ jakousi představou o dokonalém světě a nejhorší stádium je když tomu začneš věřit sama.To,že bys měla říct přáteli pravdu je nesporný fakt,ale já osobně si myslím,že on Váš vztah ukončí.Nesmíš mu to,ale mít za zlé,protože tě poznal a už od počátku od Tebe slyšel jen lež.Tudíž asi těžko bude hledat v sobě důvod proč Ti věřit.Nemá na čem stavět a bohužél skoro každého napadne myšlenka,že když jsi mu lhala v určitých věcech,tak proč bys mu neměla lhát pro něho v těch podstatných...To,že máš za sebou tragédii je jeden fakt,ale promiň teď budu tvrdá-nevymlouvej se na něj.Nauč se brát život takový jaký je a udělej jednou pro vždy tlustou čáru za tím co hrozného se ti stalo.Nezlehčuji tvoji situaci,ale jsou lidé,kteří jsou třeba odmalinka nevidomý nebo ochrnutí a přesto žijí krásný život bez lží a přetvářky.I já se velmi často vnitřně sebeobhajuji,že jsem vlastně hrozně dobrý člověk když raději dusím problémy v sobě a tím ubližuji jen sobě.Ale není to tak,protože ikdyž to dělám potom mám potřebu se svěřit třeba kamarádce že jsem vlastně hrozný chudák a srdcerivně vykládám jak mě to níčí a tím podvědomě a záměrně čekám,že mě bude litovat. Člověk,který opravdu chce něco udělat pro druhé nesmí za to nikdy nic očekávat,jinak to nedělá s čistým úmyslem.Ikdyž se to tak na první pohled zdá,že je hrozně hodný a ohleduplný pravda je jinde.Trochu jsem se do toho zapletla,ale chtěla jsem tím říct,že já osobně to dělám proto,že se neumím vyrovnat s realitou a a přijmout jí taková jaká je.Chci být u všech dokonalá,úspěšná,hodná a prostě nejlepší.Proto mám pořád potřebu se litovat a být litována.Ale je lepší být nenáviděn za to jaká než být milován za to co nejsi. Je mi 36 let a až minulý týden jsem si uvědomila .že to co dělám nemá pro mě vlastně žádný smysl,protože tím,že mě okolí bude mít za hrdinku tak to ve mě spokojeného a šťastného člověka neudělá.Proto jsem začala hledat samu sebe a už nechci lhát ani lidem okolo,ale hlavně né sama sobě.

Možná Ti moje odpověď nic nepřinese,ale třeba ano a o tom je...Nikdy není pozdě začít znovu a líp.Není ostuda upadnout,ale je ostuda zůstat ležet.Přeji Ti ať Tvoji momentální situaci vyřešíš a dopadne tak nebo onak -ať je.ale každopádně poslední ,kterou musíš řešit co se lži týče.