Nevyřešený vztah s rodiči-trápím se tím

Trápit se budete stálena tohle myslím recept není(jsou to rodiče,a pokud to tak cítíte,tak se k nim určitě nepostavíte zády..

Původně jsem chtěla napsat,jak tyto situace řeším já,ale došlo mi,že oproti Vám vlastně žádné vážné starosti nemám

přeji krásný den sépi

Zdravím, myslím, že by Vám opravdu pomohl dobrý psycholog. Máte vše zakořeněné hluboko v sobě a nesete si to celý život, teď ze dne na den nelze říci - vyrovnala jsem se s tím a hotovo. Určitě v Praze nejsou jen jediní tři psychologové, zkuste se poohlédnout po nějakém i mimo Prahu. Sice byste dojížděla, ale to dnes dělá plno lidí.

Pokud máte chronické problémy a psychické potíže z toho, že máte jít k rodičům, návštěvy omezte. Nemusíte je vyčlenit ze života úplně, jak píšete, jsou to rodiče, ale pokud k nim máte výchovou daný špatný vztah, teď už to nezměníte ani Vy, ani oni, a nejsem si jistá, zda by nějaká aktivita a chtění z Vaší strany pomohlo, protože vztah je vážně narušený.

Hezký den Anežko! Vaše vyznání je obšírné. Já budu asi stručnější. Rodiče už v žádném případě nezměníte. Musíte jenom zapracovat na své psychice a vzít jejich chování a vzájemný vztah jako základ pro smíření se s nimi - s jejich chováním. Váš otec byl vychován v jiné kultuře se zvláštním vztahem k ženám. Vaše matka se mu přizpůsobila, namísto toho, aby nějak jeho názor změnila k lepšímu. Takže si musíte udělat pořádek v sobě, zkusit se na ně dívat jiným - ne tolik kritickým pohledem. Určitě i vám to pomůže. Nesnažte se s nimi na toto téma bavit, stejně by to bylo zbytečné a jenom by to způsobilo větší zmatek. Dneska jim je asi okolo osmdesátky. I když nemáte vřelý vztah, určitě jim máte co vracet. Nechali vás třeba vystudovat. Kriticky hodnotíte i jejich návštěvu v nemocnici. Já si myslím, že to byla normální reakce otce. Vezměte to tak, že se o vás bál - proto ta výčitka. Ve vaší rodině to klape a to je to hlavní. Nezhoršujte si své zdravotní problémy - snažte se být co nejvíc v pohodě, to je moc důležité. Já jsem také neměla nejlepší vztah s mou matkou, ale posloužila jsem ji když vážně onemocnila. Když jsem si ji přestěhovala k sobě, chtěla jsem si s ní vyříkat nějaké křivdy, ale už jsem to nestihla. A tak jsem to dále cítila jako určitou nespravedlivost vůči mně, ale tak už to v životě chodí. Potom jsem četla její dopisy, které mne psala v době, kdy moje manželství krachovalo a zjistila jsem, že všechno mezi námi nebylo tak špatné. Snažte se ze vztahu s rodiči myslet na to dobré a určitě vám to moc prospěje. Mně se opravdu ulevilo. Jsem v podobném věku - o nějaký rok starší. V té době má člověk zdravotní problémy sám u sebe a k tomu rodiče, kteří potřebují pomoc. Pomáhejte jim, určitě to potřebují. A netrapte se minulostí a na rodiče koukejte laskavým pohledem, i když všechno nebylo růžové. Pomůže to jim i vám.

píšete,že jste byla u babičky a pak že otec pracoval mimo domov. Takže jste s ním nebyla ani ve styku. Jen málo.

Že byl takový ,jaký byl,ho naučili doma a tak se vám snažil předat to,co sám zažil.ON za to ani nemohl. Nevím,ale nepíšete konkrétně jak vám ubližovali...nevyčetla jsem to. Rodiče vždy kárají děti že z nich nic nebude atd...

Já jsem vyrůstala s klíčema na krku ,nikdo se o mne nestaral ,,jen jak jsem měla kouli tak mne zbil táta . Za každou minutu jak jsem byla větší opožděnou jedna facka , rozbité rty ,kopání do zadku a to mi bylo 17 let. Musela jsem být v 8večer doma.Sestra byla starší,ta už nějak tomu vyklouzla ,nevím proč. Asi proto že byla slabá na těle.

Nikdy jsem neslyšela milé slovo ,, ne urázky ,ale nebyl tam cit jen strach z nich. Z obou. Ale já je milovala jako dítě,,chodila se na mamku dívat jestli mi neumřela jak spala po noční. Byly jsme děti ulice.

Táta šéfredaktor a máma vyznamenaná prezidentem. Byla jsem ráda,jak jsem doslova vypadla z domu v 18cti a vůbec mi nikdo nechyběl a jak matka přijela, nebylo mi to vhod. ,Sice mi pomohli v začátku manželství ,,ale jiným způsobem,než který bych chtěla já.

Mohu jen říct,,psychologa jsem nehledala- brala jsem to jako fakt a dneska je mi po nich moc smutno. A dala bych nevím co.kdybych mohla mamku obejmout a říct jí že ji mám ráda i když to bylo všelijaké. Jsem ráda jak se mi o nich zdá ve snu..Jsem s něma ...tak to beru já ,,protože každý má jiný metr na výchovu. Dneska dáte děcku facku a on vám ji ve stáří vrátí a tuplovanou.

Já jsem jak mamka umřela zavolala jí do bytu zůstal po ní neteři,,,a i když to nikdo nezvedl jsem "s ní vyprávěla" ,,,ulevilo se mi.jak jsem jí vše povyprávěla ...A mám ji tady na fokách a koukám na ni ,,ale nemám zášť byla to má matka..ONO člověk teprve jak mu někdo odejde ..pozná že vlastně ho měl rád...

Děkuji Vám lidičky. Nevím, jak je to možné, ale Vaše odpovědi jsou opravdu léčivé. Opravdu to, po přečtení Vašich odpovědí, bolí o dost, dost ménně než před tím. Asi opravdu sdělená bolest poloviční bolest. Asi schopnost porozumět druhému je opravdu léčivá.

Mohu o tom mluvit s mužem i dcerou, ale nechci je moc zatěžovat. Můj muž to měl v dětství těžké, ale dokázal to k sobě moc nepustit. To já nedokáži. Dcera je pro nás velké štěstí - naučila nás lásce (před tím jsme to ani jeden neuměli, dcera pro nás byla učitelkou lásky). Když byla maličká, často jsem jí říkala: "Ty jsi nám v těch svých malých tlapičkách přinesla do rodiny lásku."

Ještě jednou, pěkně děkuji za Vaši nezištnou lidskou pomoc (nejvíce na mne zapůsobila slova Kapkynadeje) a přeji Vám vše dobré, mnoho radosti z krásných, láskyplných vztahů. Děkuji, občas si Vaše slova znovu přečtu, jsem Vám za ně opravdu vděčná.