3x



Nevyřešený vztah s rodiči-trápím se tím

Od: Datum: 10.05.12 10:31 odpovědí: 6 změna: 12.05.12 12:38

Ahojky,je mi 61 a stále mne trápí můj vztah s rodiči. S dcerou a manželem mám vztah moc hezký, ale na rodiče jsem alergická - mám ve vztahu k nim posttrauma. Když jsem u nich, nebo dokonce jen když si na ně vzpomenu jsem v obraném postoji, je mi až fyzicky zle.

Po rozumové stránce to mám zvládnutý, vím že od otce Chorvata, který vyrostl v podstatě ve středověké kultuře (měli jen ohniště, místo skříně tyč, na kterou se dávalo oblečení, do školy nechodil i když byla v jejich vesnici) nemohu čekat nic víc než co umí - egocentrizmus, ponižování, vytahování se, dcera neznamená skoro nic, musí se zajímat o něho, on se o ní zajímatt nemusí, vzdělání není důležité .Mamka neměla žádnou sebedůvěru a tak se dali dohromady. Ani ona o mne neměla velký zájem. Od 4 měsíců do 4,5 let jsem byla u babičky, i každé prázdniny. V dětství se mamka na mne stáe jjen zlobia (stejně tak táta), podle jejich názoru jsem stáále něco dělala špatně. V 18-ti jsem se ppokusia o sebevraždu. Rodiče za mnou přiši do nemocnice a otec místo pozdravu spustil na celý pokoj:"Proboha dítě, cos nám to udělala."

Přitom jsem byla hodné dítě, nikde jinde než doma jsem problémy neměla,dobře jsem se učila,dálkově jsem vystudovala VŠ.Myslím si, že mnoho rodičů by bylo rádo, kdyby měli takové dítě, ale nedovedu si představit dítě, které by byo šťastné u nic. Tátova dcera z prvního manželství ho nenávidí, bratr k nim má specifický vztah. Chodí k nim každý pátek (je vdovec), opraví jim co potřebují, ale nebaví se s nimi. Mámka o něm říká, že bude mít něco po dědovi, který byl schizofrenik (bojoval v I.sv.v. a to ho hodně poznamenalo), ale já jsem přesvědčená, že je takový jaký je díky výchově. Mamka chodila do práce, když byla doma taky se s námi nebavila, buď šla k sousedce na drby nebo když byloh ezky tak šla na sluníčko. Táa pracooal a stavbě sinic, byl doma jjen o víkendu. Skutečnou lásku nedostalo žádné jejich dítě, ale oni mluví tak, jako že oni jsou Ti skvělí.

Jsem v důchodu, konečně mám na sebe čas. Chtěla jsem chodit v Praze k nějakému psychologovi. Oslovila sem 3 a všichni mi na můj mail, kdy jsem napsala, že bych si ráda popracoala na nevyřešeném vztahu s rodiči napsali, že to je na delší terapii a oni, že nemají kapacitu.

Trápí mne, že i když dokáži pochopit, že jsou rodiče takoví jací jsou (nesoudní a sobečtí), jejich dětství je tak nastavilo, v duchu jim to nemám za zlé, ale celá moje bytost se jim brání, nechce s nimi mít nic spoečného. Ale to nejde, jsou to rodiče. Jsou staří, ráda bych jim pomáhala, ale když k nim mám jít, jsem z toho úplně hotová a nemohu spát. Mám autoimunitní problémy (hypofunkci štítnice, chronickou bronchitídu, chronický průjem), určitě to souvisí. Nerada bych si zdraví ještě více poškodila.

Zajímalo by mne, zda někdo z Vás dokázal něco podobného zvládnout, tedy vyrovnat se s tím. Netrápit se. Moc děkuji za odpověď.


avatar
Upozornění
Tato otázka je 5 let bez odpovědi a proto byla uzavřena.
Máte-li podobnou otázku, a nenašli jste vhodnou odpověď, založte novou otázku.
Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Od: sepi®
Datum: 10.05.12 10:53
 
avatar

Trápit se budete stále:(na tohle myslím recept není(jsou to rodiče,a pokud to tak cítíte,tak se k nim určitě nepostavíte zády..

Původně jsem chtěla napsat,jak tyto situace řeším já,ale došlo mi,že oproti Vám vlastně žádné vážné starosti nemám

přeji krásný den sépi

 
Datum: 10.05.12 11:06
 
avatar

Zdravím, myslím, že by Vám opravdu pomohl dobrý psycholog. Máte vše zakořeněné hluboko v sobě a nesete si to celý život, teď ze dne na den nelze říci - vyrovnala jsem se s tím a hotovo. Určitě v Praze nejsou jen jediní tři psychologové, zkuste se poohlédnout po nějakém i mimo Prahu. Sice byste dojížděla, ale to dnes dělá plno lidí.

Pokud máte chronické problémy a psychické potíže z toho, že máte jít k rodičům, návštěvy omezte. Nemusíte je vyčlenit ze života úplně, jak píšete, jsou to rodiče, ale pokud k nim máte výchovou daný špatný vztah, teď už to nezměníte ani Vy, ani oni, a nejsem si jistá, zda by nějaká aktivita a chtění z Vaší strany pomohlo, protože vztah je vážně narušený.

Ohodnoceno: 2x
 
Datum: 10.05.12 11:13
 
avatar

Dobrý den, Anežko. Dovolím si napsat svůj názor, protože často řeším s lidmi všechno možné a třeba i na tyto problémy se občas dostaneme...

Pokud nejsou vztahy s rodiči ideální, vždycky to nejvíce odnáší psychika. Jsou ve Vás zakořeněné nehezké vzpomínky na dětství a chování rodičů vůči Vám a bohužel, někdo nepřekoná nikdy tu nechuť, kterou cítí. Člověk by to rád potlačil, odpustil a třeba i urovnal, ale prostě to nejde. Nemá smysl se do nutit do něčeho, z čeho má člověk nervy na pochodu a je mu to nepříjemné. Někdy, když se vztahy pokazí hodně, to nejde žádnou záplatou spravit. Je opravdu důležité, aby se s tím člověk dokázal vyrovnat a smířit. Aby v životě vydržel jen tolik, kolik je nucen vzhledem k okolnostem, ale jinak nechal věci tak, jak jsou. Vím, že Vás to trápí a mrzí, ale chyba není na Vaší straně. A rodiče člověk nepředělá, když se nesetkává se sebemenším pochopením. Řekla bych, že by Vám to pomohla zvládnou blízká duše, s kterou si můžete popovídat o všem a vyslechnout její názor. Mít prostě oporu v někom, komu důvěřujete. Někdy to opravdu člověku pomůže ulehčit situaci, když se vypovídá a podělí se o to, co ho trápí. Snad trochu pomůže i to, že jste se obrátila na tuto poradnu. Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré a někdy i virtuální lidé dokáží podržet a podpořit. A člověk si najednou nepřipadá se svým trápením tak sám. Moje rada tedy zní, nelámat nic přes koleno a nechtít měnit věci, které změnit již nejdou. A netrápit se tím, zač člověk opravdu sám nemůže. Brát rodiče takové, jací jsou, protože jsou to oni, kdo se ošidil o lásku, důvěru a náklonnost svých dětí. Ve své rodičovské roli neobstáli tak dobře, jako jejich děti. Protože ty i přes to, o své rodiče jeví zájem a mají zájem se o ně postarat lépe, než to dokázali oni sami. Užívejte si života jak nejlépe to jde a neužírejte se tím, zač prostě nemůžete. Udržte si klid uvnitř sebe, nestojí to za rozházené nervy. Pokud snaha na druhé straně chybí, nemáte si co vyčítat.. Přeji Vám hodně zdraví, protože to je opravdu důležité.

Ohodnoceno: 7x
 
Od: lidka*
Datum: 10.05.12 11:23
 

Hezký den Anežko! Vaše vyznání je obšírné. Já budu asi stručnější. Rodiče už v žádném případě nezměníte. Musíte jenom zapracovat na své psychice a vzít jejich chování a vzájemný vztah jako základ pro smíření se s nimi - s jejich chováním. Váš otec byl vychován v jiné kultuře se zvláštním vztahem k ženám. Vaše matka se mu přizpůsobila, namísto toho, aby nějak jeho názor změnila k lepšímu. Takže si musíte udělat pořádek v sobě, zkusit se na ně dívat jiným - ne tolik kritickým pohledem. Určitě i vám to pomůže. Nesnažte se s nimi na toto téma bavit, stejně by to bylo zbytečné a jenom by to způsobilo větší zmatek. Dneska jim je asi okolo osmdesátky. I když nemáte vřelý vztah, určitě jim máte co vracet. Nechali vás třeba vystudovat. Kriticky hodnotíte i jejich návštěvu v nemocnici. Já si myslím, že to byla normální reakce otce. Vezměte to tak, že se o vás bál - proto ta výčitka. Ve vaší rodině to klape a to je to hlavní. Nezhoršujte si své zdravotní problémy - snažte se být co nejvíc v pohodě, to je moc důležité. Já jsem také neměla nejlepší vztah s mou matkou, ale posloužila jsem ji když vážně onemocnila. Když jsem si ji přestěhovala k sobě, chtěla jsem si s ní vyříkat nějaké křivdy, ale už jsem to nestihla. A tak jsem to dále cítila jako určitou nespravedlivost vůči mně, ale tak už to v životě chodí. Potom jsem četla její dopisy, které mne psala v době, kdy moje manželství krachovalo a zjistila jsem, že všechno mezi námi nebylo tak špatné. Snažte se ze vztahu s rodiči myslet na to dobré a určitě vám to moc prospěje. Mně se opravdu ulevilo. Jsem v podobném věku - o nějaký rok starší. V té době má člověk zdravotní problémy sám u sebe a k tomu rodiče, kteří potřebují pomoc. *mala* Pomáhejte jim, určitě to potřebují. A netrapte se minulostí a na rodiče koukejte laskavým pohledem, i když všechno nebylo růžové. Pomůže to jim i vám. *tuc*

Ohodnoceno: 2x
 
Od: polinek*
Datum: 10.05.12 12:05
 

píšete,že jste byla u babičky a pak že otec pracoval mimo domov. Takže jste s ním nebyla ani ve styku. Jen málo.

Že byl takový ,jaký byl,ho naučili doma a tak se vám snažil předat to,co sám zažil.ON za to ani nemohl. Nevím,ale nepíšete konkrétně jak vám ubližovali...nevyčetla jsem to. Rodiče vždy kárají děti že z nich nic nebude atd...

Já jsem vyrůstala s klíčema na krku ,nikdo se o mne nestaral ,,jen jak jsem měla kouli tak mne zbil táta . Za každou minutu jak jsem byla větší opožděnou jedna facka , rozbité rty ,kopání do zadku a to mi bylo 17 let. Musela jsem být v 8večer doma.Sestra byla starší,ta už nějak tomu vyklouzla ,nevím proč. Asi proto že byla slabá na těle.

Nikdy jsem neslyšela milé slovo ,, ne urázky ,ale nebyl tam cit jen strach z nich. Z obou. Ale já je milovala jako dítě,,chodila se na mamku dívat jestli mi neumřela jak spala po noční. Byly jsme děti ulice.

Táta šéfredaktor a máma vyznamenaná prezidentem. Byla jsem ráda,jak jsem doslova vypadla z domu v 18cti a vůbec mi nikdo nechyběl a jak matka přijela, nebylo mi to vhod. ,Sice mi pomohli v začátku manželství ,,ale jiným způsobem,než který bych chtěla já.

Mohu jen říct,,psychologa jsem nehledala- brala jsem to jako fakt a dneska je mi po nich moc smutno. A dala bych nevím co.kdybych mohla mamku obejmout a říct jí že ji mám ráda i když to bylo všelijaké. Jsem ráda jak se mi o nich zdá ve snu..Jsem s něma ...tak to beru já ,,protože každý má jiný metr na výchovu. Dneska dáte děcku facku a on vám ji ve stáří vrátí a tuplovanou.

Já jsem jak mamka umřela zavolala jí do bytu zůstal po ní neteři,,,a i když to nikdo nezvedl jsem "s ní vyprávěla" ,,,ulevilo se mi.jak jsem jí vše povyprávěla ...A mám ji tady na fokách a koukám na ni ,,ale nemám zášť byla to má matka..ONO člověk teprve jak mu někdo odejde ..pozná že vlastně ho měl rád...

Ohodnoceno: 1x
 
Od: anezka*
Datum: 12.05.12 12:38
 

Děkuji Vám lidičky. Nevím, jak je to možné, ale Vaše odpovědi jsou opravdu léčivé. Opravdu to, po přečtení Vašich odpovědí, bolí o dost, dost ménně než před tím. Asi opravdu sdělená bolest poloviční bolest. Asi schopnost porozumět druhému je opravdu léčivá.

Mohu o tom mluvit s mužem i dcerou, ale nechci je moc zatěžovat. Můj muž to měl v dětství těžké, ale dokázal to k sobě moc nepustit. To já nedokáži. Dcera je pro nás velké štěstí - naučila nás lásce (před tím jsme to ani jeden neuměli, dcera pro nás byla učitelkou lásky). Když byla maličká, často jsem jí říkala: "Ty jsi nám v těch svých malých tlapičkách přinesla do rodiny lásku."

Ještě jednou, pěkně děkuji za Vaši nezištnou lidskou pomoc (nejvíce na mne zapůsobila slova Kapkynadeje) a přeji Vám vše dobré, mnoho radosti z krásných, láskyplných vztahů. Děkuji, občas si Vaše slova znovu přečtu, jsem Vám za ně opravdu vděčná.

 

 

 

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.