Poradte mi prosím, jak šetrně odmítnout lidi, s kterými se nechci přátelit, kdežto oni se mnou ano. Známe se od vidění, začali mě zdravit, trochu jsme si pohovořili a oni teď dělají, jako bychom byli nejlepší přátelé, svěřují se mi se svými problémy, zvou mě na různé akce atd. Co mám teď dělat? Jejich zájem mě vůbec netěší. Mám donekonečna odmítat a myslet si, že to časem pochopí? Když je potkám, tak dělat, že je nevidím? Je to správný postup nebo je lepší říct pravdu do očí?
2x
Na pozdrav odpovědět a jinak se nenechat zatáhnout do rozhovoru. Akce odmítnout, že o takové nemám zájem nic mi to neříká, popř. mám jiné zájmy, k těm se nevyjadřovat. Ano odmítat, počíst si o asertivitě, do jejihc problémů se nenechat zatáhnut, neradit, neřešit. Pokud o ně není zájem, tak ať si to vysvětlí jak chtějí, jejich problém.
0x
Stejný problém jsme měli, když jsme jezdívali na podnikové chaty. Jezdila tam pravidelně rodina se 3 dětmi, jako naschvál zrovna v našem termínu, i když jsme se o něm nikdy předem nedomlouvali. Jezdili vlakem, auto neměli a celý pobyt se jen nudili v chatě. Prostě si sami neuměli nic připravit, nic zorganizovat. A přitom - co možností tam bylo! Paní se ani nikdy nevykoupala v Sázavě, prý se koupe nerada. Já vlítla do řeky a už jsem měla kolem sebe její děti: Teto, nauč mě plavat, teto...Nejsem introvert, ale štvalo mě to, na dovču si jezdí člověk odpočinout.
Stejně s houbami. Měli jsme tam už svoje vychytaná místa, ale vzdálená, jezdili jsme na houby autem. A oni: my pojedeme s vámi. Žádný dotaz, zda mohou, ale jen prosté konstatování: MY POJEDEME TAKY!
Nepomohly výmluvy, nepomohlo přímé sdělení, že bychom rádi byli sami. Byly to prostě takové pijavice bez kouska taktu. I když mám lidi ráda a ráda si popovídám, pobavím se, tahle rodina mi opravdu byla noční můrou. Naštěstí všechno odnesl čas.
Myslím, že jsme je odrovnali turistikou. Jednou jsme se před nimi nechtíc zmínili, že si chceme vyšlápnout na hrad Lipnici. Hodně jsme chodili v té době a nějakých 20 km bylo pro nás jako nic. A oni hned - my taky, my taky. Mysleli si, že tam asi pojedeme. Když jsme přijeli motoráčkem do výchozí stanice, vytáhli jsme mapu a šlo se. Po 5 km, byli naštvaní, po 10 km groggy. PROČ JSTE NÁM NEŘEKLI, ŽE PŮJDETE PĚŠKY? A my: Nikdo vás přece nezval. Z posledních sil došli, nebyli zvyklí. Pak už byli poněkud opatrnější, dali kapánek pokoj a nám se při dalších akcích ulevilo.
Jaga.
0x
Kamarádka Jitka měla něco podobného. V práci měla fajn kolegyni, se kterou se měly rády, jenže ona kolegyně měla ještě svoji kolegyni, takovou vnucku, která se k nim vždycky přidala, když šly na kafe, do kina, posilovny, pokec, prostě všude. Ta hodná kolegyně jí nedokázala vůbec odporovat, a tato vnucka si začla myslet, že je Jitka i její kamarádka, a začala jí psát po chatu, jak jí to dneska slušeno, jak to s nimi bylo fajn apod. Když napsala Jitka kolegyni, že jde na oběd, hned vnucka psala "a můžu jít taky"? Nějaký čas to Jitka tolerovala, ale pak začala vnucka psát každodenně a pořád otravovala, co budou společně dělat atd. Když Jitka odpovídala jednoslovně, začala vnucka psát zprávy typu "a ty se na mě zlobíš? Co jsem ti udělala? atd atd. To se Jitka naštvala a napsala jí, že pro ni nění kamarádka, ale prostě jen kolegyně, takže s ní nebude chodit na kafíčka ani si sáhodlouze psát na chatu. Musela to napsat několikrát, ale pak vnucka konečně přestala otravovat.
Bohužel s takovými vnuckami se jinak než natvrdo mluvit nedá.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.