Na úvod. Mám dvouleté dítě už on narození často nemocné, s diagnostikovanou lmd a epylepsií. A mé rozporulné pocity: Svoje dítě miluji, manžela mám ráda. Pro dítě bych vraždila, ale...Dnes poprvé od porodu jsem celý den bez dítěte. Ráno s ním manžel jel k babičce a večer se vrátí. A mě je tak dobře. Ráno, po tom co jsem je vypravila jsem si ještě na 3 hod zdřímla. Vygruntovala jsem uvařila jídlo na zíta a to v takovém klidu, krásném klidu bez řevu, skákání a hysterických či jiných záchvatů, taková pohoda. Pak jsem šla na dvě hodiny ven a zase krása. PO dvou letech jsem viděla sluníčko, stromy, cítila tu vůni. Normálně už ty dva roky je dítě dítě dítě, celou procházku knučí, řve, je protivný děs. Když někam jdeme je to horor né relax.
A potom jsem se najedla. Normálně najedla v klidu a i vím co jsem jedla.
Problém:
Uvědomila jsem si že jsem neštastná, strašně neštastná. Nemám minutu na sebe. Nic kolem nevnímám jen dítě dítě dítě. Ano je moje a miluju ho. Ale musím přiznat že ted mám myšlenky zbal se a uteč. Přijedou a už tu nebudeš. Začneš znovu a budeš zase všechno vnímat, normálně pracovat normální žít. Stýkat se s kamarádkama, chodit ven, večer ven, přes den na procházku a budu vnímat zase ty fajn pocity. nehorší je že mě by se ani nestýskalo. Chci pryč, chci vypadnout.
Ach jo myslíte že jsem špatná matka?
Neuteču to vítě že ne, ale táááák bych chtěla 
5x
Jééé, jak je mi tohle blízké. Náš starší byl v tomhle věku strašlivý, bylo to asi nejhorší období vůbec a nevzpomínám na to ráda. Už jsem z toho lezla po zdi. Babičky daleko, tatínek věčně v práci - tak od dvou a půl jsem ho dávala na půl dne hlídat do soukromé školky a žila jsem div ne od jednoho takového dopoledne ke druhému 
Teď už mu bude šest a pořád je to na plný úvazek, ale už takový snesitelný - hlavně se už člověk domluví, je s ním sranda... Utěšujte se tím, že teď už ho bude moci více hlídat i někdo jiný a školka se blíží sice pomalu, ale jistě Výborná věc jsou tatínkovské výlety v sobotu nebo v neděli - chodí jich víc a maminky relaxují s vysavačem - a stejně tak výborná věc jsou procházky večer, běhání, lezení... jakékoli aktivity mimo domov, aby člověk stále napjatě nečekal, kdy se zase zvíře probudí. On to tatínek ten večer či dva v týdnu vydrží. Hlavně přežít, to je oč tu běží 
Do dalšího dítěte jsme šli vyloženě s děsem, ale je přímo učebnicové a pochopili jsme díky němu, že mateřství si lze opravdu užívat... a také to, že vás rodiče "normálních" dětí nikdy nepochopí. A jako že fakt nikdy - napřed je vaše chyba, že nezvládáte, pak je vaše chyba, že máte nevychovaného spratka... přežít, přežít, přežít, bude líp a hlavně jinak.
Máte pravdu, všici na něj koukají jako na nevychovaného spratka a na mě jako na ženskou co to dítě neumí zvládnout,,,Vidím jim v očích že stačí namlátit a je to. A přitom si myslím že na jeho stav a povahu se občas dokáže chovat i koordinovaně nebo ho třeba k tomu v mhd strašně nutím. Když ono to prostě nejde a nervy mám jen jedny. Njehorší jsou maminky hodných dětiček. Pohledy typu to je spratek já bych ho srovnala znám velice dobře...ale co mám děla? Opravdu nerozmazluji snažím se. Jen to dítě nesppolupracuje. A moje nervy
A bude hůř - u malého dítěte to ještě jakž takž okolí bere, u většího už nezůstane jen u pohledů, ale přidají se takové milé polohlasné poznámky, po kterých má člověk chuť vraždit... ale zase už budete otrlejší a hlavně časem přijdete na ty hlavní spouštěče vyvádění a metody, jak proti nim bojovat. Holt se pak musí člověk přizpůsobit dítěti, zapomenout na klasické výchovné metody a fungovat trochu víc stylem "účel světí prostředky". Důslednost ano, nerozmazlovat, nenechat se vydírat - ale když někam jedeme nebo někde čekáme, klidně mu strčím do ruky nintendo a hrdině vypadám jako děsná matka, co kazí dítě hrami od útlého mládí. No a co? Sedí a jenom hlasitě mele, co se mu děje před očima. Už neskáče po všem a po všech a nedemoluje okolí 
Nakupovat jsem třeba chodila když byl lehce hladový, pak se ve vozíku zabavil houskami a byl klid. Později jsme chodili výhradně do obchoďáků s dětskými koutky. Ještě v šesti s námi spí v posteli... Vy nejlíp víte, jak jste na tom a co je potřeba, radujte se z úspěchů a kašlete na okolí. Pravda, chvíle, kdy vy máte radost, jak zrovna dítě skvěle spolupracuje, zatímto okolí hledí s děsem, jsou trochu demotivující... 
Teď si vybavuji, jak jsem neměla ráda tvrzení typu "jsou to hrozně láskyplné děti s originálním náhledem na svět", protože mi to připadalo hrozně plytké, ale je to pravda. Jen ještě nejste ve fázi, kdy byste si to mohla užít. Neváhejte zajít za nějakou psycholožkou, která se těmito dětmi zabývá, ujištění, že postupujete dobře, případně pár dobrých typů, bývá velmi motivující A hlavně čas pro sebe najít, je úplně jedno, co budete dělat (i když lepší je něco bez domácích prací ), hlavně když bude dítě z doslechu
3x
"ahoh", nejste špatná matka. Myslím si, že jste jen hodně unavená a vyčerpaná. Často přemýšlíme o tom, co by bylo, kdyby...Ale věřím, že kdybyste si opravdu zařídila život bez muže a bez dítěte, nebyla byste ani tak šťastná. Chyběli by Vám v životě. Potřebujete si jen odpočinout a rozvrhnout si den tak, aby Vám zbýval čas i pro sebe. Mohlo by Vám pomoci si o tom promluvit s mužem a probrat s ním, jak si lépe uspořádat čas, abyste měla také chvíli jen pro sebe. třeba by manžel s dítětem zašel k babičce častěji, abyste si psychicky odpočinula a zase načerpala sílu.
3x
Vaše pocity chápu, jsem podobně uvázána. Mám na starosti skoro 87 letou babičku /tchyni/, která nemůže být sama. Hned ječí - já se bójim, já se bójim. Pokud dělám něco nahoře, musím na ni aspoň dolů občas zavolat, aby věděla, že není doma sama. Pokud někam musíme jet s mužem, třeba jsme byli pro pračku, taháme ji s sebou. Doma sama nepočká!
Prostě neznám chvíli, že bychom mohli jet s manželem někam sami na výlet, ke vnoučatům, do kina, na večeři. To všechno jsme vyškrtli. A když někam jedeme, jako medvěda ji taháme s sebou.
Mám oproti Vám tu výhodu, že babička tu nebude věčně. Nepřeji jí nic špatného, i když ze života nic moc nemá /silný Alzheimer/, koukám, aby jí nic nechybělo. Přesto se někdy přistihnu při myšlence, jak to bude prima, až s mužem někde budeme sami, bez babičky za zády. A až si budeme moci plánovat něco bez ohledu na ni.
Ale je to Vaše dítě. To byste jej nechala muži a zbaběle utekla? Dítěti je u mámy líp a tohle navíc Vaši péči potřebuje daleko více, než dítě zdravé. To byste mu nemohla udělat. Navíc LMD se s věkem zmírňuje a v dospělosti vymizí úplně. Tak věřte, že vše bude pomalu k lepšímu. Vím, je to běh na dlouhou trať. Prozatím zkuste manžela poprosit, aby si chlapce takhle bral častěji, abyste si mohla odpočinout. Uvidíte, že se budete těšit na jejich návrat. Tak hlavu vzhůru, každý máme svůj úděl, ale proto ještě nemůžeme zbaběle utíkat.
Jaga.
0x
0x
Nu, ano, jste prostě přetížená péčí dosti náročného dítěte. To je pochopitelné. Asi by stačilo, kdyby vás manžel občas zastoupil a s dítětem pobyl on, abyste měla čas jen a jen na sebe. Ale taky pochopte jednu věc - to dítě má jen vás a vašeho manžela. Vy jste jeho máma, která ho má ochraňovat. Vaše dítě nemůže za to, že je nemocné. Co byste mu asi tak připravila za život, kdybyste od něho utekla? Chtěla byste, aby ho vychovávala nějaká jiná žena, nová manželka vašeho muže? Asi ne, viďte. Takže si promluvte s mužem, vysvětlete mu svoje pocity, že jste opravdu přetažená a že by vám moc pomohlo být chvíli sama bez vašeho mrňouse.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.