Dlouhodobé vztahy

Už mi bude čtyřicet a se vztahama stále tápu. Baví mě to počáteční období, kdy se poznáváme, je to nové a jiskřivé, vytváří se společná témata, slova, věty, oslovení, oblíbená místa, písně a tak. Člověk má spoustu energie někam to posouvat, těší se na druhého. Sex se snažím oddalovat, ale stejně na něj dojde, je to hezké, s tím problém nemám, ale s četností a na tom jsem asi jinak, po několika společných nocích mě to přestává bavit, je to stále stejné, jasně, dá se to oživovat, ale to jsou jen takové berličky, ten vztah se nějak vyčerpá a opadá můj zájem. Docela mě to trápí, nejsem žádný holkař, který by sbalil holku a druhý den ji opustil, jsou to milé chytré holky, které mě přitahují a já přitahuju je, často spolu chodíme měsíce, než se to takhle začne ochlazovat, tou hranicí je z největší míry sex a naplnění vzájemného poznání. Kdybych mohl, tak bych to přesunul do kamarádské roviny a opustil partnerskou, není v tom nic proti těm holkám, mám je rád jako bytosti, ale na každodennost to z mé strany není, trápil bych se a promítal to do toho vztahu, který bych musel nějak z vlastního nucení udržovat.

Asi to souvisí i se zamilovaností, byl jsem zamilován jen několikrát a nikdy to nemělo vývoj. Poprvé v šesti letech, to bylo opětované, nevinné a asi nejkrásnější. Potom na střední škole a na vysoké, ale to bylo jen jednostranné, na střední jsem šel po delší době ven se svými city a byl docela tvrdě odražen, bylo to takové to naivní a básničkové období, nerad na to vzpomínám,podruhé na vysoké o tom dotyčná nevěděla. Pak dlouho nic, vztahů asi šest, ale zamilovanost žádná, ten pocit bych poznal jako každý, kdo se jednou zamiluje. Bylo to vždy postavené na společných zájmech a nějakém jiskření,ale jak říkám, zamilovanost tam nikdy neprobleskla, mluvím tedy o sobě, zamilovanost těch slečen tam byla, ale kdo ví, třeba tam bylo jen jiskření. Jak píšu, dlouho nebylo a není co se zamilovanosti týče nic, až na výjimku asi před pěti lety, to bylo v tramvaji, trvalo to několik vteřin a bylo to takové to klasické zamilování na první pohled, kdy jsme na sebe pohlédli, oba zčervenali, létaly blesky a nešlo se pohledem odtrhnout. Ona pak vystoupila, já tam byl s přítelkyní (ta si toho nevšimla, tramvaj byla plná a trvalo to snad půl minuty), ale i kdybych tam byl sám, tak bych asi nedokázal udělat v tu chvíli nic, jakkoliv bych teď, když na to myslím, přísahal, že bych klidně skály lámal a přešel sedmero hor a řek.

Jsem ztracený případ? Vyzná se v tom někdo, když ne já? Odpoudíte mě, ale možná by se nějaká naděje našla...