Potřebovala bych poradit co mám dělat..
Je mi 17 ,zemřela mi před 5 měsíci maminka,zemřela na rakovinu.. a pořád to bolí.. nedokážu se s ničím smířit,jsem pořád uzavřená do sebe, tak moc to bolí,že mě nic nebaví,nesousředím se na nic.. .Hroutím se ,protože mi jí doma všechno připomíná,nestačila jsem se s ní rozloučit,naposledy jsem jí viděla 11.10.2012 kdy odjela do nemocnice a já byla ve škole,musela jsem pak odejít,protože jsem to nedávala,měla jsem zlý tušení, šla jsem dom.. ale pořád jsem si říkala ,jestli nemám jít za ní do nemocnice ,jestli jí to neudělá radost,ale nedala jsem to,asi bych se zhroutila ..Když jsem přišla dom,šla jsem na balkon najednou mě začalo píchat u srdíčka.. nebylo mi dobře.. ,po té přijela její mamka moje babička, slzy v očích a v ruce držela tažku s mamčinými věci,řekla že umřela kolem půl 2 odpoledne.. že zemřela ve spánku.. jsem se zhroutila..:'( v tu dobu jsem měla chut se svým životem taky zkončit... bylo jí 44 let, za dva dny měla slavit svátek a po té 3 dny měla mít narozeniny ,které by oslavila své 45 narozeniny.. ,ale nedožila se.. nechala nám tu 2ročního syna ,který mi říká mami.. a mě to sráží na kolena.. nevím jak dál.. strašně to bolí.. nevím co dál.. je to bolest která se nedá překonat.. :'( Asi si nezvyknu na to že jí neuvidím , že mi neporadí atd.. bez ní to nezvládám.. poradte mi co mám dělat..:'( Děkují Jana.
4x
Jano, soucítím s Vámi, ačkoliv vím, že slova útěchy v takové situaci nepomohou. Všechno je to ještě moc čerstvé. Ta bolest se otupí až časem. Bohužel, na takovéto věci není člověk nikdy dost dobře připravený dopředu. Psychickou oporu, tu největší, Vám dá zbytek Vaší rodiny, který prožívá tutéž bolest ze ztráty blízkého člověka. Váš malý bráška Vás bude moc potřebovat a i kvůli němu buďte hodně silná. Maminka už na Vás dohlíží z toho druhého břehu, ale už ji nic nebolí, ani netrápí a jistě by nechtěla, abyste ztratila chuť k životu. Ztráta blízkého člověka bolí vždycky, ale život musí jít dál, ať to bolí sebevíce. Tu bolest, bohužel, musí prožít každý sám. Nepotlačujte smutek, ani bolest, nechte své emoce plynout přirozeně. Nespěchejte na sebe, bolest otupí opravdu jen čas. Ale nebojte se vyhledat odbornou pomoc psychologa, je-li tato životní zkouška nad Vaše síly. Upřímnou soustrast celé Vaší rodině...
3x
Jani, přišlo to moc brzy, ale kdy je to tak akorát? Nikdy. Je to moc smutné, hlavně, že máš babičku, musíte podporovat jedna druhou. Ona potřebuje tebe a ty potřebuješ ji. A hlavně vás obě potřebuje ten malý špuntík, který ti říká mámo. Některé děvče třeba už v tvém věku mámou je. Všechnu sílu, mysl a soustředění věnuj klučíkovi, babičce rodině, žijte jeden pro druhého, nezapomínej na školu. Myslím, že rychle vnitře budeš dospělá. Držím palečky a věřím, že to zvládneš, musíš. - pt
1x
Ahoj Jano, škoda, že tu nejsi registrovaná, napsal bych Ti soukromou zprávu. Podobný dotaz jsem tu chtěl napsat i já, i když o dost starší než jsi Ty. Moje maminka mi umřela 27.11.2012 v sedm ráno na JIP v děčínské nemocnici. Ještě 26.11. kolem 17.té hodiny jsme s ní s bráchou mluvili, omlouvala se nám, chudinka, že ráno zaspala vizitu a ať zavoláme primáře, ten nám řekl, že máme zavolat zítra ráno, 27. tam brácha v sedm volal a oni mu to položili, že mají práci, ta práce byla oživování naší maminky, ani nemám sílu to sem psát...
Všichni co znám, mi říkají, že to chce čas, ale pro mě to je tak ukrutně čerstvý, je to prostě neuvěřitelný...omlouvám se, že Ti nemohu poradit, spíš jsem to napsal, že nejsi sama.
1x
Ano stává se a člověk se s tím nedokáže srovnat - loni v květnu poslední neděli jsem se chystala za maminkou - mám to dost daleko a v sobotu mi přišla zpráva, že zemřela. Bylo to hrozné a dodneška je to živé...nedá se uvěřit, myslím, že jen čas zhojí rány ,ale nezacelí...
plně chápu co prožíváš a navíc ty máš ještě malého bratříčka ... bude to bolet dlouho , ale buď silná .
Osud je někdy moc krutý...my musíme jít dál.
Věř ,že je jí už dobře nic jí nebolí, v myšlenkách budeš stále s ní. Tatínek tě v tom podpoří a budete všichni držet pospolu.
0x
Milá Jano,
asi čekáš na rychlou pomoc nebo radu a dokážu si představit, jak je pro tebe každý okamžik čekání dlouhý. Proto jsem se rozhodla napsat ti alespoň něco i přes to, že jsem takovou zkušenost jako ty nezažila. Jsem starší než ty a žiju už samostatně, ale také by pro mě byla ztráta maminky velice těžká. A tak se pokusím ti nějak poradit a pozvednout tě.
Myslím, že tobě může být tvůj malý bratříček větší oporou, než si myslíš. Asi ti pořád vrací vzpomínky, ale ty bys je neměla vnímat se smutkem, ale měla bys za ně být vděčná a být ráda, že je máš. Nejhorší je, když člověk nemá na co vzpomínat, ale když máš plno krásných vpomínek a tvůj bratříček je velice živá a hmotná vzpomínka, která tě neopustí, tak je to velký dar. Vím, asi si myslíš, že říkám hlouposti, ale časem na to třeba přijdeš sama. Teď je to pro tebe zřejmě nesnesitelné období, ale nezoufej si. Přejde to. Máš kolem sebe určitě další členy rodiny a třeba nějaké přátele. Udělala jsi dobrý krok, že ses svěřila se svým problémem alespoň tady. Není dobré to v sobě dusit. Člověk si popláče, vypovídá se a časem se jeho pohled na věc změní. Občas se sice smutek vrátí, posteskne si, ale to už tak chodí. Každý občas přijde o někoho blízkého a je to velice nepříjemné, když se to stane tak brzy. Ale nesmíš přestat věřit v sebe a v lidi kolem tebe. Uvidíš, že to zvládneš. Tvá maminka ti už sice aktivně pomoci nemůže, ale určitě si vzpomeneš, co by asi řekla, jak by se v určité situaci zachovala nebo, co by si asi pomyslela a v tom hledej její radu a pomoc. Pokus se ze zlého vytěžit něco dobrého. Říká se, že každá zkušenost může být k něčemu dobrá, i když je nepříjemná. Ale tohle se stalo a už to nejde vzít zpět, proto je potřeba si z toho vzít nějakou zkušenost, která by ti byla prospěšná. Třeba si říct, že co nezvládla tvá maminka, to zvládneš ty. Určitě na všechno nejsi sama. Třeba se tak cítíš, ale člověk nikdy není sám, jen se špatně dívá kolem sebe. Podívej. Jsem pro tebe úplní cizí člověk, ale tvůj příběh mne oslovil natolik, že mi záleží na tom, abys to překonala. A stejně tak na tom a na tobě bude záležet i jiným lidem. Známým i neznámým.
Máš před sebou velký kus života, který si můžeš zařídit podle svého, jak se rozhodneš. Nikdo ti nic nemůže diktovat. A pokud si necháš od někoho poradit, je samozřejmě jen na tobě, jak s jeho radou naložíš. Ale měla bys mít vlastní svědomí a vědomí toho, co bys měla dělat a co ne, co je správné a co ne. Na maminku určitě nezapomínej. Mysli na to, jak by tvůj postoj k věcem hodnotila ona a ona ti poradí. Všechno ostatní se dá naučit i bez rodičů. Hlavně neztrácej sama sebe.
Najdi si koníčky, třeba zkus své pocity psát. Napiš knihu. Nemusíš ji dávat nikomu číst, jestli nechceš. Najdi si něco, co tě baví a co ti prospěje.
Jak jsem řekla, neznám tě, tak nevím, co ti dál říct. Snad některé věci, co jsem psala nevezmeš ode mě nějak špatně. V žádném případě jsem nic tak nemyslela. Prostě jsem ti chtěla něco napsat, protože já bych v takové situaci určitě byla ráda za jakoukoliv podporu.
Takže na tebe budu myslet. To dáš! 
Ale jo, dáš to! Dáte to oba s bráškou! 
Je to krásně napsané a pravdivé, určitě je velké štěstí, že má Jana po mamince ten veliký dar jejího syna a určitě se o něj postará tak, že by maminka byla a bude moc hrdá. Mi maminka umřela před 4 roky a nesmířila jsem se s tím a vím, že to nedokážu nikdy. Takové ty řeči, že to chce čas, že čas bolest otupí toho už mám po krk, není to pravda. Mamka byla to jediné co jsem na světě měla, jsem starší, mamince bylo 66 let a zemřela mi v náruči, pokoušela jsem se ji oživovat, ale marně. Byla několik roku nemocná, amputovali ji nohu, nedokázala se s tím vyrovnat a podle mně přestala bojovat, prostě to zabalila. Pár dní před smrtí mi říkala, že mi bude bez ní líp, každý den si na ty slova vzpomenu a říkám si jak si to mohla myslet, Měla jsem na světě jenom ji, nemám žádnou rodinu, měla jsem bratra a ten odešel doprovolně z tohoto světa před 19 lety. Chtěla bych aspon na jeden den zapomenout na tu bolest, aspon jeden den. M
0x
Jani,
nemám pro Tebe slova útěchy. Nerad říkám obecné věty, že "Čas to spraví" nebo "Život jde dál". Pomocí reakce jen na internetu je však pomoc velmi omezená. Z Tvých slov je cítit jak je to pro Tebe těžké. Píšeš, že se s tím stále nemůžeš smířit. Sama píšeš, že to je právě pět měsíců od smrti Tvé maminky. Může se to zdát dlouho. Není. Čas v tomto nehraje velkou roli. V Tvém životě chybí důležitý bod, rozloučení s Tvou maminkou. Na odchod blízké osoby se však nedá nijak připravit, ale určitě uvnitř sebe cítíš, že Ti rozloučení s maminkou chybí. V 17 letech nejsi sama úplně zodpovědná za sebe, a nikdo od Tebe nemůže vyžadovat zodpovědnost za Tvého malého bratra. Prosím obrať se na odbornou pomoc. Dokázala jsi se svěřit zde, veřejně. To je dobrý začátek, ale Tvůj stav to do budoucna nevyřeší. Vyhledej třeba pomocí internetu kontakty na linky a centra pomoci v nouzi ve svém okolí. Neměj obavu to udělat. Není to výraz slabosti vyhledat pomoc.
Začni třeba zde 116111 (volání zdarma), nebo můžeš psát pokud nechceš telefonovat: lb@linkabezpeci.cz
Honza
0x
Jano, prostě těžko. Ale nejste v tom sama, všem nám očas umírají naši blízcí i nejbližší. Maminka by asi nechtěla, aby jste se trápila, určitě by byla raději, kdybyste na ni s láskou vzpomínala a jejím nečekaným a předčasným odchodem se smířila a netrápila. A Váš bráška je, myslím, dobrá motivace, jak přemýšlet do budoucnosti. Držím, palce, zvládnete to!
0x
přesně už se nepamatuju, jak jsem se s tím vyrovnal, ale trvalo to poměrně dlouho. Studoval jsem střední a určitou kratší dobu jsem byl úplně mimo. Chce to nějako zálibu, prostě vyplnit volný čas. Dobrý je, že máte doma i toho malého, jež by Vás měl zabavit. Na svýho taťku už se nezlobím, a myslím, že máme vztah OK, ale po té události si našel poměrně brzo ženu, jež jsem opravdu silně nesnášel až malinko nenáviděl. Byly to pak takový ne moc dobrý roky života. Celkem rychle (cca 2-3roky) jsem si ale našel přítelkyni a tak nějak mi to pomohlo zapomenout. Holt to je život.
0x
ahoj,mě se stalo to samé. měl jsem 11 když maminka zemřela taky na rakovinu. bylo 25.4.2006. otec nás také opustil když sem byl škvrně. je mi 19 a bolí to pořád. vím jak se cítíš. na maminku vzpomínej, na zážiky sní atd. bolet to bude stále ale bohužel takový je život.taky mě opustila v době kdy jsem jí nejvíc potřeboval. pamatuj, život jde dál, budeš mít děti,rodinu.maminka tě sleduje a je na tebe pyšná. zase maminku obejmeš i ty i já ale ne hned,ne hned. počká na tebe bud silná,jinak upřímnou soustrast...a pamatuj zase maminku uvidíš,počká na tebe. přeju hodně štěstí.drž se
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.