Nemám chuť do života

Od: Datum: 01.11.11 20:47 odpovědí: 36 změna: 12.01.15 11:09

Dobrý den,

potřebuji radu a už nevím, kam se obrátit. Je mi 19 let a vůbec nevím, kde a jak najít nějakou chuť do života, promítá se to do mého každodenního života, jsem již na druhé střední škole a mám strach, že ani tuhle školu nedodělám. Předtím jsem byla 3 roky na gymnáziu, kde jsem se s tím opravdu prala, proto jsem myslela, že po změně školy mi bude líp. Teď jsem druhým rokem na zdravotnické škole, baví mě to, jde mi to, ale opět mi hrozí neklasifikace. Nedokážu prostě ráno vstát a do té školy jít, raději prospím celý den. Ve městě bydlím sama, otec bydlí asi 100 km, matka 50 - za matkou jezdím pravidelně každý víkend, dokonce tam pracuji, mám tam přátele, je mi tam fajn. Ostatně jiné zastání kromě matky v rodině nemám, všichni jsou tak pevně semknutí, jen já už se tam jaksi nevejdu. Otecm á novou rodinu a je s ní šťastný, jezdí k moři, na výlety - já jsem s ním nikdy nikde nebyla.

Mám pocit, že jestli se něco nezmění, tak se zblázním. Chci dodělat školu, protože chci jít na vysokou a dělat své vysněné zaměstnání, ale nevím, jak se donutit ráno vstát a přežít den, když mě v něm nic pozitivního nečeká. Jen samota.

U psychologa už jsem byla, to mi vůbec nepomohlo. Byla jsem tam před rokem, když mi zemřel kamarád a já se sesypala. Psycholožka mi jen řekla, že to mám v hlavě srovnané a že jsem dost silná, ale že jednoho dne už to nevydržím a bude to muset všechno ven.

Mám pocit, že to období už nastalo. Sedím tady, píšu tyto řádky a brečím - já, člověk, který brečí tak jednou za dva roky. Prosím o radu, jakoukoliv. Jak dodělat školu a jak najít aspoň nějaký smysl, proč na tom světě být.

Děkuji


Seznam odpovědí:
 
moment čekejte prosím, probíhá přenos dat...
Zobrazení struktury odpovědí v otázce
Skrytí struktury odpovědí v otázce
Zobrazení struktury odpovědí v otázce

 

Odpovědi na otázku:
Od: radarbrdy
Datum: 01.11.11 20:55

Je mi líto, že máte tak smutný mládí. Někde jsem četl že duševní pohoda souvisí s tělesnou kondicí. Pro začátek bych doporučoval pravidelně jít se večer proběhnout a např. se začít otužovat. Uvidíte jak se vám prokrví a okysličí tělo přijdete na jiné myšlenky. Samozřejmě se neuzavírat do sebe a najít si vhodné přátele.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: krevetka*
Datum: 01.11.11 21:13

Máte pravdu, sport mi hodně pomáhal. Bohužel se mu již po zranění kolene nemůžu natolik věnovat.

Od: donamimona*
Datum: 01.11.11 20:57

Ahoj Krevetko, z toho, co pises, to asi nebudes mit v zivote nejlehci, nicmene je treba bojovat. Ja bych rozhodne volila opet psychologa, nicmene vez, ze i tady musis dlouho prebirat a vybirat nez najdes nekoho dobreho. To, ze Ti rekne, ze jsi silna, to Ti hadam vubec nepomuze. Pises, ze Ti je dobre u mamy, nedostala by ses tam treba casteji nebo nemohla bys studovat tam, kdyz Ti je tam lepe? Asi to nejde, co? Ja nejsem odbornik, ale myslim, ze uz si nekde ve fazi lehci deprese a rozhodne bych to neresila sama. Byla jsem na tom v mem mladsim veku podobne a rozhodne mi dobry psycholog pomohl. Jinak samosebou se sverit lidem, kterym veris, Ti by taky meli byt schopni pomoct. Hlavne s tim nezustavej sama. BOjuj, v zivote je spousta peknych veci vedle tech spatnych. Drz se. Verca

Ohodnoceno: 0x
 
Od: krevetka*
Datum: 01.11.11 21:17

Děkuju.

Bohužel, u mamky žít nejde. Už z důvodu, že její nový manžel mě zrovna moc rád nemá.

Mám přátele, kterým věřím, ale nechci je zatěžovat svými problémy. I proto jsem zvolila, že se radši svěřím tady, cizím lidem.

Bojovat chci, ale nevím vlastně proč a kvůli čemu. Asi opravdu bude psycholog nutný.

Datum: 01.11.11 21:00
avatar

Nepisete nic o svych aktivitach... ono sedet doma, pitvat se v problemech a litovat vseho je nejhorsi, co muzete udelat. Zkusila jste se jit projit podzimni prirodou? Nebo si zajit zabehat, do posilovny, na kolo, brusle, neco namalovat, napsat... proste neco?

doplněno 01.11.11 21:01:

Pri sportovnich aktivitach se dobre hledaji stejne naladeni lide, kteri se pak mohou stat prateli...

Ohodnoceno: 0x
 
Od: krevetka*
Datum: 01.11.11 21:10

Bohužel, sportu se již ze zdravotních důvodů nemůžu věnovat.

Hodně jsem psala, sice to všechno byly jen depresivní povídky z mého období sebepoškozování, ale i tak mě to naplňovalo. Teď už nějak nemám inspiraci.

Datum: 01.11.11 21:13
avatar

Tak nedelej sport, chod na vystavy, muzes kreslit, fotit, hrat, zpivat, chodit:) Je tolik aktivit...

Ohodnoceno: 0x
 
Od: krevetka*
Datum: 01.11.11 21:19

Na to asi nejsem moc talentovaný člověk.

Ale budu si muset něco najít, něco, co by mi ten smysl alespoň trochu dodalo.

Datum: 01.11.11 21:25
avatar

Neni treba talent, ale chut, nadseni a aspon kapka elanu:) Uvidis, ze pri nejake prijemne aktivite se pak veci zdaji mene "strasne", navic vsude se daji potkat fajn lidicky, se kterymi se muzes kamaradit:)

Ohodnoceno: 0x
 
Od: ter*
Datum: 01.11.11 21:00

Ahoj, jsem téměř stejné věkové kategorie, jako ty, kdysi dávno jsem měla podobný problém, chodila jsem na soukromý gympl, pak jsem přešla na státní gympl a připadala jsem si jako šedá myš v davu, vůbec se mi nechtělo nic, každý den jsem byla v depresích, byla jsem v šoku z nového prostředí, nových lidí, byla jsem odstrkovaná, ale když se na to podívám postupem času, je to lepší. Zkus si třeba půl hodiny před tím, než obvykle vstáváš, nastavit budík, postupně ho vypínej a vždycky si to posouvej o 5 minut dopředu a potom po té půl hodině vstaň, běž se nasnídat, to ti dodá energii, pak třeba sprcha, hygiena a uvidíš, že ti bude líp a i ve škole to bude znát ;). Sama jsem hodně minulý rok chodila za šklu a nic moc dobrého mi to nepřineslo, chce to snahu a chtít, zkus se obrátit třeba na přátele, oni tě v tom jistě nenechají Ohledně té rodiny, mám kamarádku, které se též rozpadla rodina, rodiče se rozvedli, její otec si našel jinou ženskou a mají spolu dítě, ta má kamarádka je z toho ve stresu, ale jak čas plynul dál, tak už to bylo lepší a postupně si zvykla. Psycholog ti v tomto moc nepomůže, to si musíš urovnat sama v hlavě, třeba si jeden večer sednout, zvážit své pro a proti a uvidíš, že pro bude přesahovat, řekneš si : "Mám přátele, kteří mě podrží!", pokusím se tu školu nějak dohnat, abych byla lepší, vždyť mám na víc! ...Uvidíš, jak hned svět bude hezčí )

Bez přátel života není, občas i pomohou k zapomnění! )

Ohodnoceno: 5x
 
Od: krevetka*
Datum: 01.11.11 21:25

Děkuji za odpověď.

Jistě to jako bývalý záškolák znáš, že vyhrabat se z toho není nic jednoduchého.

Mám hodně přátel, mám je moc ráda a vím, že tu pro mě jsou. Ale poslední dobou už se neozývám ani jim. Nevím, jestli by mě pochopili. Neřekla jsem nikomu, že jsem na dně a potřebuju se nějak sebrat. Ale asi to budu muset udělat, vždyť od toho tu přátelé jsou ...

Od: ter*
Datum: 01.11.11 21:40

Za to se neděkuje, znám to až moc dobře, tak vím, jak poradit . Přítel je člověk, který když všichni odejdou, přijde a chytne tě za ruku! ). Pokud to jsou opravdu skuteční přátelé, tak tě určitě pochopí, nějaké tvé problémy určitě znají, tak budu ochotni ti pomoct. Přesně tak, přátelé jsou tu od toho, aby pomáhali svým přátelům, pak když oni budou mít nějaký problém, tak se také musí obrátit na své přátele. Bez přátel to prostě nejde ;). A nejde o to, jestli máš přátel 50, nebo jen 2, někdy je totiž lepší mít málo přátel, ale těch pravých, kteří tě nezradí, vyslechnou tě a pomůžou ti. I minimum přátel pro tebe dokáže udělat 100x víc, než 50 "rádoby" přátel. Přeji hodně štěstí a úspěchů, určitě pak dej vědět, jak jsi na tom a zda-li se situace zlepšila! Držím palce!

Ohodnoceno: 0x
 
Od: jakolim
Datum: 01.11.11 21:11
Krevetko,ackoliv se to ted muze zdat jakkoliv nemozny,ver mi,ze jednoho krasnyho dne se to vse obrati a zase bude lip. Kazdej si projde tim,ze se citi sam a ma pocit,ze nic nema smysl.. dulezity je se s tim poprat,a nepoddavat se tomu. Musis si najit neco hezkyho,co te tesi a u ceho zapomenes premyslet nad zivotem brouka. Pises ze te bavi skola,ze te to naplnuje,tak proc se do toho neponorit naplno? Je prece fajn,ze delas co te bavi, a jeste lepsi je,ze pokud se do toho opres,tak budes jedna z mala,komu se podari,ze jeho prace mu bude i konickem. To je prece super ne? A pokud ti skola jde,tak je to prece velka vyhra :) jsi mlada,ceka te spousta krasnejch veci..laska,deti, cestovani.. jen nesmis sedet doma a ronit slzicky do polstare. Zivot se ma zit,ne jen prezivat. :) zas bude lip. Neboj. Mimi.
Ohodnoceno: 0x
 
Od: pt®
Datum: 01.11.11 21:20
avatar

Milá "krevetko", jen se vyplakej a uleví se ti. Je dobře, že jsi se tady vypsala z toho, co tě trápí a na co myslíš. To, že má otec novou rodinu nic nenaděláš, nechej ho žít jeho život, ať si jezdí kam chce. Máš mamku a ta při tobě stojí a má tě jistě ráda. Určitě studuj, aby se ti splnilo tvé přání, tvé povolání. Pak si budeš vydělávat a pojedeš, kam se ti zlíbí. Když jsi od domova, mysli na pěkné věci, třeba jak si zařídíš svůj život, co budeš dělat, jak si vybavíš jednou svoje bydlení. Vyjdi si do města, projdi si obchody, už začíná Vánoční výzdoba, projdi se v parku, v přírodě, pozoruj, jak se teď na podzim příroda mění. Nebývej sama, povídej si s děvčaty, pokus se myslet pozitivně a nauč se těšit na cokoli, ne jen na velké věci. ono je také podzimní počasí, chybí nám sluníčko, tak i naše pocity jsou někdy smutné, jako na podzim. Věřím, že bude zase vše v pořádku. Měj se hezky a nezoufej. *slunce* - stařenka

Ohodnoceno: 1x
 
Od: pb®
Datum: 01.11.11 21:25

Zvláštní. Před pár dny tu byl dotaz Potřebuji nutně pomoct!, kdy neplnoletou slečnu rodiče slovně uráželi a nechtěli aby šla znovu studovat. Dostalo se jí hodně ošklivých odpovědí. A tady se slečně nechce ráno vstávat do školy a tolik slov soucitu. Jsi plnoletá, dělat si můžeš co chceš. Ale proboha, co nějaký pocit zodpovědnosti? Pokud tedy nejsi nějak nemocná (deprese, únavový syndrom...), tak co to má sakra být, nechce se mi vstávat, tak nejdu do školy?

Ohodnoceno: 1x
 
Od: krevetka*
Datum: 01.11.11 21:40

Ale to není o tom, nechce se mi vstávat.

Já vstanu, připravím se, obléknu se, ale pak to prostě nějak končí. Já mám tu školu ráda, ale když vám do života chybí smysl, nevidíte už ani důvod, proč z toho baráku odcházet.

Závidím Vám, nejspíš jste takový stav nikdy nezažil/a, pak jen dobře pro vás.

Nemocná, nevím, jestli jsem. Ve čtrnácti letech jsem se vyhrabala ze sebepoškozování, před rokem jsem trpěla sebevražednými sklony po tom, co se mi zabil blízký člověk.

Hledala jsem tu radu, povzbuzení. Spoustu cizích lidí mi ho nezištně poskytlo. Tak mi to prosím nekažte.

přeji Vám do života jen to nejlepší, díky.

Datum: 02.11.11 09:38
avatar

První školu jsi hodila za hlavu - ztracené 3 roky, vyhozené peníze, které Ti při studiu jistě rodiče poskytovali. Teď jsi na druhé a a zase se řítíš do průšvihu. Píšeš, že Tě škola baví, ráno se připravíš, oblečeš se, ale nevidíš důvod tam jít. Když mě něco baví a píšeš, že ANO, chodím tam ráda. Není v tom něco jiného? Mám chuť s Tebou pořádně zaklepat, aby ses probrala. Nemám ani černého kocoura, ani křišťálovou kouli, ale Tvou budoucnost nevidím dobře: 1. škola v čudu, 2. skoro také, kdoví, jestli ne pak ještě nějaká další. Nakonec Ti zůstane pouze základní vzdělání. Nedokončené školy se Ti počítat nebudou, seženeš stěží podřadnou a mizerně placenou práci. A protože jsi hajdalák už za studia, budeš i v práci. Ráno třeba vstaneš, oblečeš se, ale nebudeš už vidět žádný důvod jít do práce. Který zaměstnavatel Ti toto bude tolerovat? A tak skončíš bez peněz a určitě špatně.

Navíc, dost mě vyděsilo, že bys mohla právě Ty být zdravotní sestrou, pokud bys školu dokončila. Budeš si v noci třeba sedět u kafíčka v nemocnici na sesterně, pacienti budou zvonit, potřebovat pomoc a Ty nebudeš vidět důvod /Tvoje slova/ k nim jít . A necháš je bez pomoci. Bože, chraň mě od takového personálu s Tvým životním náhledem!*modla*

A pokud máš psychické problémy /sebepoškozování, úvahy o sebevraždě/, nevidím to jen na nějaké občasné posezení u psychiatra, ale přímo na hospitalizaci v psych. léčebně. To se Ti nevysmívám, to myslím úplně vážně. Psychická porucha je stejná, jako každá jiná nemoc a musí se bezpodmínečně léčit. A u Tebe, myslím si, by ambulantní léčba nestačila, chce to vážně ten pobyt. Ať Ti to pomůže, jsi mladá a život máš před sebou. Co já bych za Tvůj věk dala a jak bych svého života kvalitně užívala! *placni* Jaga.

A co se týče úmrtí kamaráda- mně taťka před mnoha lety zemřel, bylo mu 49 let, pak sestřenice, se kterou jsem si rozumněla, byla ve svých 19 letech zastřelena. Před rokem mi umřela příbuzná, neskutečně dobrý člověk - 59 let. Je mi také po nich smutno a vzpomínám, zvláště nyní, kolem Dušiček, ale co nadělám? Žít se musí dál, co je pryč, už nikdy se nevrátí a abych způsobila bolest dalším lidem nějakým svým neuváženým činem? Čeho bych tím dosáhla? Tak vidíš!

Ohodnoceno: 1x
 
Od: kreveta
Datum: 02.11.11 12:16

Už dlouho si na věci kolem studií vydělávám téměř sama, jelikož práci mám už od patnácti let stále stejnou. A nikdy jsem v práci hajdalák nebyla, naopak, je to opravdu něco, v čem jsem dobrá.

V pomoci lidem - pacientům vidím svou budoucnost, chci se tomu věnovat a těším se na to. Ale mám problém s tím, že momentálně jsem se ztratila sama v sobě a neumím s tím hnout.

První školu jsem skončila, protože to dál nešlo, platila jsem si - ze svého - doučování na matematiku, fyziku, ale prostě na to hlavu nemám a i přes to jsem to nezvládla.

Nikdy v životě bych nenechala pacienta bez pomoci na pokoji, nikdy bych nenechala přítele v nouzi.

Ale nemůžu se zbavit pocitu osobního krachu, proto jsem tu žádala o radu.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: pt®
Datum: 02.11.11 12:27
avatar

Milá "krevetko", určitě Vám "babuškajaga" chtěla pomoct. Člověk nikdy neví, co na druhého zapůsobí, s někým se musí situace pomalu rozebírat, s někým se musí zatřepat, aby se napřímil, uviděl svůj cíl a pokračoval dál. Jak píšete, že už pracujete i při škole, to někdy vyčerpá. Potřebujete odpočinek a hlavně spánek, ten je lepší, jak chleba s máslem a taky choďte ven, na vzduch, nezavírejte se mezi čtyřmi stěnami a nepropadejte svým myšlenkám. V mysli si budujte a malujte svoji budoucnost, a pomalu svůj sen realizujte. Všechno bude zase dobré, nebojte. - stařenka

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 03.11.11 06:59
avatar

Ahoj, možná se na mě zlobíš, že jsem Ti odpověděla rázně a upřímně. Jsem totiž baba opravdu rázná, nemám ráda kličky a mazání medu kolem pusy. Podle toho byla i má odpověď. Tak se na mě nezlob, ale nemyslela jsem to zle, spíš jsem Tě chtěla vytáhnout a probudit z té Tvé letargie.

Začala jsi vcelku dobře: vytyčuješ si úkoly a přání do budoucna: CHCI dodělat školu, CHCI jít na vysokou... ale to je tak vše, to Tvé CHCI. Co pro to dokážeš udělat? Nic. Nemůžeš se ráno donutit vstát a jít do školy. Přežít den, kde Tě nic pozitivního nečeká, jenom samota. Děláš si to všechno sama. Tak, jako dospělí musí chodit do práce, Ty musíš jít do školy. Jednou ses na to dala a je Tvoje povinnost něco dokázat. Jinak v té třídě zabíráš místo někomu jinému, kdo by si toho studia považoval a řádně by pracoval.

Pokud do školy vyrazíš, tak:

1/ Ztratíš samotu, na kterou si stěžuješ. Ve třídě je jistě kupa děvčat, plno legrace, můžeš se pobavit o přestávkách či v jídelně při obědě. Je jen Tvůj problém, že cítíš samotu, že jsi jako kakabus. K mládí patří kamarádství, tak si najdi fajn kámošky a bude líp. To ale musíš sama, nikdo Ti kamarádku za ruku nepřivede.

2/Tím, že jdeš do školy, skutečně plníš svůj vytčený cíl. Za školou Ti do hlavy vědomosti nenaskáčou a každý den ve škole je krůčkem k Tvému snu. Mám pocit, zda některé Tvé argumenty jsou jenom obyčejné výmluvy.

3/Nic pozitivního Tě nečeká /píšeš/. I v tom Ti budu odporovat. Pokud se předešlý den do školy dobře naučíš, připravíš, bude písemka, či budeš zkoušena, dostaneš dobrou známku. Jistě prima pocit. To pro Tebe není pozitivní zážitek? Právě pozitivní mohou být pro člověka dobré známky, dobré výsledky. Vidí, že na to má, je pevný v kramflekách, roste mu sebevědomí, když ostatní chtějí po něm třeba nějakou látku vysvětlit. Myslím, že na každém dni je hodně pozitivního, jen si to umět najít, nemít černé myšlenky, jít pořádně do školy, nesedět doma jako bedna a nelitovat se.

Lidského neštěstí je na světě moře, divila by ses. Třeba, když manželovu spolupracovníku umírala dlouhou dobu jeho 32 letá dcera na rakovinu. Když viděl na vlastní oči, jak od nich odchází, jak se každý den mění. To je potom neštěstí. Tak nehledej mouchy tam, kde nejsou, choď pořádně do školy a snaž se splnit si svůj cíl ohledně té profese, aby to Tvé CHCI získalo pevné formy. Uvidíš, že to půjde, jen opravdu chtít. Jaga.

doplněno 03.11.11 12:55:

A ještě dovol, abych přidala svůj zážitek z mládí, týká se toho, co se ti nelíbí: Otec jezdí k moři s novou rodinou, se mnou ne.

Bylo mi 19 let, sestře 12, mamce 42, když nám najednou umřel taťka. Bylo mu 49 let, infarkt. Byl to prima chlap, moc nám všem chyběl. Zůstaly jsme 3 "ženské" samy v baráku. Mamka velice silně - až opičí láskou přilnula k mé mladší sestře. Bylo to tím, že já v té době už měla vážnou známost s mým nynějším manželem, tak mě mamka brala už tak nějak mimo. Zato se sestrou vyváděla psí kusy - co chtěla, to měla, pamlsky, časopisy, nejnovější módu. Za rok a půl po taťkově smrti jsem se chtěla vdávat. Mamce se to nelíbilo, byla jsem takový šikovný podomek na horší práce - třeba uklidit uhlí, zrýt zahradu apod. A já se měla stěhovat k manželovi a ony tak měly přijít o pomocnici. Mamka v té době /léto 1975/ sehnala sobě a sestřičce 3 týdenní letecký zájezd do Bulharska. Když jsem povzdechla, že bych také jela ráda, v letadle jsem nikdy neseděla, bylo mi řečeno, že už nebylo další místo.;) Místo toho mi mamka škodolibě poručila, že KDYŽ SE TEDY CHCI MERMOMOCÍ VDÁVAT, ať otluču omítku z celého baráku, než ony se vrátí. Prý se bude dělat nová fasáda, aby to o svatbě dobře vypadalo! A tak ony se rekreovaly u moře a já bušila do stěn baráku. Ještě, že přijížděl můj budoucí manžel a pomáhal mi s tím. To víš, jak mi to všechno bylo líto. Je to už skoro 40 let. Ale na špatné věci se zapomíná. I já jsem mamce odpustila, i když sestra je u ní dodnes na 1. místě. Co nadělám. Mamce navíc bude na jaře 80 let, tak ať si ještě nějaký ten čas v klidu užije. Bez výčitek. Tak jim to taky přej, nevyčítej, i když vím, že Tě to trápí. Každý z nás určitě zažil v životě křivdu. Uvidíš, že se k moři jistě také v životě podíváš a ne jednou. Hoď to za hlavu a soustřeď se hlavně na tu školu. Ta je teď pro Tebe to nejdůležitější.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 01.11.11 21:47
avatar

Ona totiz neplnoleta slecna mela tolik protichudnych odpovedi, ze to zavanelo bud fake, anebo si situaci pekne pribarvila. A kdyz nekdo nechce bydlet s rodici, ma nabidku bydleni jinde s presto si stezuje, ze chce z domu a nevi jak, tak jsem jakasi zmatena*zed*

Ohodnoceno: 0x
 
Od: wamp®
Datum: 01.11.11 22:15
avatar

Krevetko:pokud se máš ještě alespoň trošku ráda,seber se,zajdi za psychiatrem,a zažádej o hospitalizaci na psychiatrické oddělení,totiž,tvůj stav není příznivý,trpíš již střední formou deprese,a z toho se člověk sám nevyhrabe,i když móc chce*zed*Neboj,blázni tam nejsou,pouze lehčí formy duševních onemocnění,dostaneš léky,které jednoznačně potřebuješ,iniciativ je tam kvanta,není čas se tam nudit,legrace taky dost,a ve tvém případě dle mého soudu tam pobudeš tu minimální dobu,tj.tři neděle,to je přesně ta doba,kterou ty potřebuješ na vyléčení,a doba,kdy se ti otevřou nové obzory jakoby tvého já,těžko se to vysvětluje,ale je to tak*hej*Pokud tam nepůjdeš teď,tak se tam jistě dostaneš později,a možná v horším stadiu,a to stadium je už pak takové,že pomalu nebudeš schopna z té postele vstát vůlbec,budeš permanentně ospalá,unavená,bušení srdce,bolest hlavy,úzkost,strach,a pocit,že v podstatě jakoby nejsi ve svém těle,a že ten obličej,který vidíš v zrcadle není tvůj,bojíš se sama sebe,je to hrůza,to je už pak těžká forma depky,a to jistě nechceš*modla*

Ohodnoceno: 3x
 
Od: kejki
Datum: 01.11.11 22:47

Naprostý souhlas. Neodkládat objednání.

A k tomu vstávání, odzkoušeno, že to posouvání nefunguje. Funguje vstát a vypadnout ven, jen se k tomu dokopat. A během procházky si uvědomit, co mne ten den čeká, takže už se do té postele nemůžu vrátit. A hodně denního světla a naprosto pravidelný režim jdu spát-vstávám i v sobotu a neděli. Počítej s tím, že to bude celoživotní boj.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: lui*
Datum: 02.11.11 18:22

Něco, co by Vám mohlo pomoci se sebou něco udělat. Už hodně , hodně dlouho jsem neslyšel něco tak zajímavého.

http://www.ulozto.cz/10839533…roslav-dusek-ctyri-dohody-mp3

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 02.11.11 20:18
avatar

Tak klidně spi, a když se probudíš, tak breč. Co nato říci? Pak jeď za maminkou na víkend a pracuj dva dny. protože to je víkend. Kdybys měla skutečně nějaký vysněný životní cíl, tak se nebudeš muset nutit ráno vstávat. Žádný cíl nemáš a jsi jenom ufňukaná. Zemřel Ti kamarád, to je dost bolestivé, ale víš kolika lidem tragicky zemřely DĚTI, a přežili to a nejen to, bojují třeba jen proto, aby se našel vrah? Nemá cenu to rozebírat. Jak Ti říkám. Nejlépe bude, když celý svůj život prospíš. Asi na víc nemáš.

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 02.11.11 20:35
avatar

Teda Suzy, nechci nic rikat, ale jste dneska jaksi jizliva...*nevi*

Ohodnoceno: 2x
 
Datum: 03.11.11 16:54
avatar

Martino, i to se mi občas stane. Zrovna tak, jako všem ostatním rádcům. Ale zrovna v tomto případě si nemyslím, že bych byla nějak přehnaně jízlivá. Ironická, to určitě, a byl v tom záměr, ale snažila jsem se to napsat co nejslušněji. Všechno jsem si poctivě přečetla, jak reakce Vás všech, tak i odpovědi tazatelky. A najednou jsem z toho měla divný pocit. A jelikož jsem upřímná, alespoň se o to opravdu snažím, i za cenu, že se to mnoha lidem nebude zamlouvat, protože se mi nechce nikomu "mazat med kolem pusy", což stejně nikoho nikam nepostrčí, jsem zaregovala dle svého vnitřního přesvědčení, které není ovšem neomylné, ale je moje. Nejsi sama, které se můj příspěvek nelíbil, dostala jsi za to, žes mne "pokárala" "zelené hokejky" ;), a to mne i pobavilo, ale nenapravilo! :) Nechci, a nebudu se neustále vyjadřovat v souladu s ostatními rádci, když mám jiný názor. Jsme demokraté, a máme právo býti odlišnými. Neboj, už jsem si všimla i dříve, že se moje odpovědi nelíbí. Ale tak nějak mi to přestalo vadit. Jsem jaká jsem a hlavně nejsem zlaťák, abych se zalíbila všem. Celý svůj život jsem chtěla být svobodná jak v myšlení, tak v konání, a obětovala jsem tomu hodně, takže "na stará kolena", nehodlám od základu měnit své idee jenom proto, abych se zalíbila většině a nebo ani nevím komu. Jo, jsem holt ta černá ovce, která se bude stádu vyhýbat, protože by ji jinak eliminovali právě kvůli tomu, že je jiná a "nebečí" jako ostatní. Tak papa a fakt nic ve zlém, doufám, že jsem to dokázala říci srozumitelně. Ono se mi to totiž někdy nezdaří. Suzy. *pusa*

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 03.11.11 16:59
avatar

Nemyslim to ve zlem, protoze si Vas vazim:) Takze vsechno v pohode jen me napadlo, ze tezka deprese opravdu muze ochromit dusi i telo neuveritelnym zpusobem. Pak uz je jen krucek s sebeposkozovani, sebevrazde atd. Potom nestaci rict "jsi lina, nechces vstat z postele..." Je potreba nejaka lecba, jako u ostatnich nemoci.

A nevim, kdo je vetsi cerna ovce za nas dvou:D:D Co na srdci, to na poradne:)

doplněno 03.11.11 17:00:

Znama ma od 17let diagnostikovanou maniodepresivni psychozu. Nekdy ma opravdu dny, ze nevstane z postele, apaticky zira do zdi, nikoho nechce videt...

Ohodnoceno: 1x
 
Datum: 03.11.11 17:59
avatar

Marti, to, co píšeš o těžké depresi a nebo maniakodepresi, to jsou velice závažná onemocnění. Ale podle mne, tazatelka tímto ohrožena není. Oni totiž tito lidé nejsou schopni jakékoliv komunikace, jak správně popisuješ u své kamarádky, která leží, nemluví a zírá do stropu. Tahle tazatelka seděla u počítače a pilně odpovídala skoro na každou odpověď a také neustále pozměňovala informace. Takže s ní to tak strašné nebude. Tak pa Suzy. A klidně mi tykej, mám to raději, necítím se tak stará. ;)

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 03.11.11 18:02
avatar

Pravda, necetla jsem uplne vsechny prispevky:) Nicmene kamaradka s touto psychozou cile pise na fb, jezdi na tabory, ma spoustu pratel, chodi na zabavy a podobne...

A dekuji za nabidku k tykani*placni*

Ohodnoceno: 0x
 
Datum: 04.11.11 10:19
avatar

No ono tak určitě bude. Já se totiž ještě s nikým takto postiženým osobně nesetkala, jen jsem četla příznaky té choroby. Také ttouto nemocí trpěl náš známý herec, Miloš Kopecký. A je fakt, že měl přesně takové záchvaty. Když se nemoc projevila, tak také ležel, nechtěl s nikým kmunikovat a byl strašně protivný. Jinak to byl bavič, veselý a vtipný, a miloval splečnost. Stejně to je zvláštní nemoc. Také jsem v dávné době trpěla depresí, ale já si nakonec uvědomila, proč se v tom plácám. Byl to vlastně hluboký pocit strachu z budoucnosti a zdánlivá bezmocnost cokoliv řešit. Ale bya jsem v takové situaci, kdy jsem nemohla ani lékaře navštívit. Neměla jsem čím bych ho zaplatila. Tím pádem mi nikdo nemohl předepsat antidepresiva a tak jsem naštěstí nepropadla lékům. Tyto léky jsou prý silně návykové. Ale něčím jsem to řešit musela, protože jsem měla pocit, že mi v hlavě fakt přeskočí, protože jsem nemohla spát. Tam, kde jsem žila, bylo docela levné víno, tak jsem to řešila tak. Musela jsem si něčím mozek oblbnout. Naštěstí jsem měla tolik rozumu, že jsem nepila od rána do večera, jen večer, když to na mne padlo a potřebovala jsem se vyspat, abych mohla druhý den fungovat. Pak jsem se dočetla, že je velký rozdíl mezi depresí a maniakodepresí. Ta maniakální, se prý ani vyléčit nedá. A tou jsem bohudík netrpěla a tak jsem to nakonec překonala.

Ohodnoceno: 0x
 
Od: pt®
Datum: 04.11.11 16:49
avatar

Suzy, zápasila jsi v s životem a vyhrála si, já musela taky. Ale každý to nedokáže sám. *pusa* - stařenka

Ohodnoceno: 1x
 

 

Datum: 04.11.11 21:38
avatar

Ahoj stařenko. Ano já vím, vidím to dnes kolem sebe. Jsem ráda, že jsem stará a že to mám za sebou. Ani náhodou bych nechtěla omládnout a začít žít v dnešním světě jako třicetiletá, i přes ty hrůzy, co mám za sebou. Mám dojem, že jsou dnes lidé úplně jiní. Tak ahoj stařenko, a hezkou noc Ti přeje Suzy. *placni*

Ohodnoceno: 0x
 
Od: krevetka*
Datum: 02.11.11 20:49

Nejsem ufňukaná, to by Vám řekl každý, kdo mě zná.

Když bych chtěla fňukat, svěřím se přátelům a ne cizím lidem.

Ani nevíte, jak mi tu těch pár povzbudivých slov pomohlo, jak se mi dnes dívalo na svět přece jen o trochu lépe. Nechtěla jsem tu, aby mě někdo litoval, jak si asi myslíte. Potřebovala jsem poradit, jak se znovu trochu sebrat na nohy.

Také mi zemřelo dítě - jasně, někdo by možná podotknul, že to byl pouhý plod, prošla jsem si potratem a rozhodně nikdy nic takového nikomu nepřeju. Bolelo to, ale i přes to jsem šla dál.

Bylo toho na mě prostě hodně, tak cožpak nemám právo požádat o radu?

Od: wamp®
Datum: 02.11.11 21:58
avatar

Sakra,holka,proč mne neposloucháš?!Máš depresivní poruchu vyšitou jako z učebnice,tak dělej,co ti říkám,nikdo tě tam neukousne,spíše naopak,vím,o čem mluvím,pokud nepůjdeš teď,pak si na mě vzpomeneš,věř mi,musíš to podstoupit,jinak tě tvá nemocná duše "sežere za živa!"

Ohodnoceno: 1x
 
Od: suzumiya
Datum: 12.01.15 11:09

Zemřelo ti dítě ( potrat )

Od 15ti neustále brigádničíš

Školu si platíš sama

Žiješ sama

Sebepoškozování, vražedné sklony

a já jsem papež, nebo jsem četl přílíš málo románů

Ohodnoceno: 0x
 

 

 

 

 

Přihlásit se k odběru odpovědí z této otázky:

Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz

 
Copyright © 2004-2016 Poradna Poradte.cz. Všechna práva na poradně Poradte.cz vyhrazena.