Dobrý večer, potřeboval bych poradit s problémem se kterým už se potýkám pár let. Připadám si zbytečný. Kdykoliv se s někým bavím mám pocit, že to semnou nemyslí vážně a že si semnou jen hraje. Ve třídě se cítím sám, neumím se bavit. Když se mám bavit s holkou, vždy mě přepadne studený pot a nejsem ničeho schopný. Možná je to důsledek toho, že měřím jen 170 cm. Jsem bezradný, nevím jak se s tím poprat, abych se mohl bavit s holkama, smát se s přáteli a být společenský typ. Když se s někým bavím vůbec mě nenapadají témata k rozhovoru, špatně se vyjadřuji. Nevíte co by mi mohlo pomoct?
3x
Na výšce postavy 170 cm není nic špatného. Třeba můj manžel měří jen 172 cm a už 36 let mi to vůbec nevadí. Navíc jsi ještě určitě v období, kdy rosteš, tak věř, že nějaké ty centimetry ještě přibydou. Menší postavy byl třeba Napoleon, z oblíbenců mého mládí nevynikal výškou Vašek Neckář, Petr Spálený či Jiří Grossmann. A jak jsme je měli rádi! Takže ve výšce to určitě není.
Chtělo by to si trochu zvyšovat sebevědomí, zkusit pomalu rozhovory se svými vrstevníky, spolužáky, zpočátku třeba jen ohledně domácího úkolu /jak ti to vyšlo?, apod./ později se snažit rozhovořit o něco víc. Zkus se ptát náhodných kolemjdoucích, jak se dostaneš na nádraží, ke kinu apod. či kolik je hodin. I když odpovědi na tyto otázky třeba dobře znáš, kontakt s cizími lidmi Ti prospěje - neznají Tě, nevědí, že se stydíš a snaží se Ti pomoci. A pokud jsi nechodil dosud do tanečních, tam budeš mít povinnost bavit děvčata jako povinný předmět. Je to legrace, za mých mladých let se všichni kluci domluvili a začínali při promenádě hovor větou: Slečno, taky se potíte jako dvéře u chlíva? Podobné otázky zněly: Slečno, pečete raději z másla, nebo umělého tuku? Slečno, lovíte raději harpunou, nebo ručnicí? Bylo to naivní až pitomé, ale vzhledem k tomu, že nám bylo sladkých -náct, nachechtali jsme se jako blázni. Uvidíš, že se časem otrkáš a upraví se to. Tak hlavu vzhůru.
Jaga.
Pokud budeš mít problémy pořád, pak bych se opravdu svěřila nějakému odborníkovi.
3x
Velmi užitečné je mít nějaký zájem, "koníčka" něčemu se věnovat na plno. Získáš o tom jisté povědomí a znalosti. Pak se budeš scházet s lidmi z toho oboru a hned bude téma k hovoru na celé hodiny a nakonec zjistíš že to není tak zlé.
Nevím kolik ti je roků a co tě baví, ale dám příklad:
Věnuješ se květinám? Jen tak jako "náhodou" potkáš dívku a řekneš jí že voní jako Larix decidua. Ona se na tebe podívá dost udiveně a ty máš p říležitost jí vysvětlit že to je modřín opadavý, který má krásnou svěží vůni stejně jako ta dívka a taky ji můžeš vysvětlit jak krásný je ten strom. No a je to... už se jí nezbavíš...
Když člověk něco ví a něco zná, stává se zajímavým pro lidi kteří se zajímají o stejné nebo podobné věci. Pokud nemáš žádné zájmy pak není nic o čem by si mohl mluvit.
Když jsem mezi naprosto novými lidmi, které neznám v mém případě jsou to převážně muži, pak mi stačí se zeptat jak hrála včera Barcelona...to se rozproudí debata na téma, že Barcelona včera vůbec nehrála a jak změnili trenéra a který hráč zase není ve formě. Ačkoliv fotbalu naprosto nerozumím tak alespon nechám lidi mluvit a není vůbec těžké změnit volně téma hovoru tam kde se cítím nejlíp...
Další zajímavostí je, že když se tváříš sebevědomě bez ohledu, jestli jsi nebo nejsi sebevědomí, tak tě všichni berou vážně.
Jiříku, pobavila mě Vaše rada o tom modřínu /Larix decidua/. Ale máte pravdu, proč ne, zní to zajímavě. Hlavně, aby nějaký chudák neřekl dívce, že voní jako Phallus impudicus. To by asi nastal mazec a hoch by nestačil utíkat!
Jaga.
Já mám hodně koníčků, například hudba, sport, atd.. Ve třídě mam pár lidí se kterýma se můžu bavit, dokonce i víc než pár, ale chtěl bych se umět bavit i s těma ostatníma. Jsme výbornej kolektiv. Je mi 16 let.
Saddmane, my jsme na střední byli taky dobrý kolektiv. Byli jsme rozděleni na dvě půlky (podle jazyka), a tak nějak z toho všeho vyplynulo, že lidi z těch dvou půlek se bavili více mezi sebou, než s ostatními. Já za sebe můžu říct, že jsem se bavila "se všema". S nikým jsem neměla zásadní problém, ale opravdových kamarádů bylo opravdu jenom pár. S těma se stýkám dále, i když jsem se odstěhovala po škole 400 km daleko, čas si na sebe vždycky najdem. Ti ostatní - řeknu ti po pravdě, někdy musím přemýšlet nad jejich jmény... bylo nás 32 
Sice mě po chvíli napadnou, ale je vidět, že jsme k sobě neměli až tak blízko.
Chci tím říct, že si myslím, že není nutné za každou cenu bavit se se všemi. Ano, je dobré znát jejich jméno, odkud jsou, jaké mají zájmy atd. Ale myslím si, že opravdu není v lidských silách se naplno kamarádit s celou třídou. Pokud máš pár opravdových přátel, máš vyhráno
2x
Problém je, že asi každý by chtěl být úžasně společenský typ, ale někomu to prostě dáno není. Můžeš jít k odborníkovi, můžeš načíst knížky a zkoušet to apod., ale tím, že na to myslíš, tak to právě znamená, že ti to nebylo souzeno. Určitě se to dá zlepšit, ale ne úplně vyřešit. Já taky často myslím na věci, jako JAK to říct, aby to byla sranda, jak se bavit s tím a s tím apod., což je právě ten problém. Ten zmizí teprve ve chvíli, kdy si tyhle věci nebudeš uvědomovat a stanou se pro tebe něčím přirozeným. Což je běh na hoodně dlouhou trať. Nejdůležitější na tom je to, že se bereš příliš vážně. Stejně jako já. Pokud bysme se nebrali tak vážně, tak o sobě takhle neuvažujeme a budeme "přirozeně úžasní" 
Takže začni tímto - neber se tolik vážně, lidi tě většinou neposlouchají a nesledují tolik, jak si myslíš, a pak máš strach něco říkat apod. Většinou reagují na tu atmosféru kolem tebe, takže když plácneš nějakou blbost tak se to rozplyne v té tvojí pozitivní auře, kterou musíš teď vytvořit Good luck!
0x
Saddmane, pokud si uvědomujete, jak se cítíte, jste na dobré cestě k nápravě. Udělal jste již první krok. Nejsme každý stejný. Někdo se přenese přes všechna úskalí lehce, někdo se trápí, s cokoliv ho potká. Rozumím, co prožíváte, i já s tím bojovala za mlada ve velké míře.
Příčin je mnoho. Ze své zkušenosti řeknu tyto : byla jsem v první třídě přeučený levák a následky byly také zadrhávání, koktání a nenalézání slov.
Dále rodinné prostředí. Nesměli jako děti doma moc mluvit, projevovat se, radovat, rodiče byly velice přísní. Kde jinde, než doma v kruhu rodinném se mají děti naučit komunikovat? Když přišla návštěva, museli jsme mlčet. S tím souvisí i pocit nízkého sebevědomí, dále jsem se velice červenala, to se věkem zlepšilo.
Podvědomě jsem to řešila tak, že jsem se vyhýbala všemu, co mě rozhodilo, vznikla z toho sociální fobie.
A tak jsem si vždy našla v tom určitém období jednu dvě kamarádky, které byly hodné a hlavně výřečné. S nimi jsem se vezla a sloužily mě jako polštář, nárazník. Trochu jsem se za ně schovávala, vedly hovor a já jenom třeba doplňovala. Ale zároveň jsem se i otrkala a zjistila, že někdo to má lehčí a někdo těžší.
Je to o hledání, zkoušení, neustálého pracování na sobě. Moc Vám pomůže SPORT. Najdete si nové kamarády. Vyplňíte čas, a budete se mít o čem bavit. Můžete zajít za psychologem apod., ale najít si v okolí svého bydliště nějaké sportovní vyžití, přihlásit se do klubu a jezdit i třeba jen fandit, to se vše po určité době projeví. Většina sportovců má myslím dobré sebevědomí. Můj názor je, než dávat peníze doktorům, za prášky apod. investovat je sportu. Pokud u vás není možnost, věnujte se třeba psům, choďte pomáhat do útulku, cvičte je agility atd..
Mě psi pomohli. Vymyslete si nějakou činnost, kterou budou kamarádi, nebo sousedi od Vás potřebovat, budete užitečný a i když jste mladý, můžete pomáhat starým a postiženým. Je to dobrý pocit pomáhat. Odpoutá to od svých problémů a časem i zlepší. Záleží, kde bydlíte a jaké jsou možnosti v okolí.
Ať se daří.
Neneseme odpovědnost za správnost informací a za škodu vzniklou jejich využitím. Jednotlivé odpovědi vyjadřují názory jejich autorů a nemusí se shodovat s názorem provozovatele poradny Poradte.cz.
Používáním poradny vyjadřujete souhlas s personifikovanou reklamou, která pomáhá financovat tento server, děkujeme.